Koláž Eva Koťátková
Český veřejný prostor se nachází ve stavu války. Nikoli proto, že by na sebe na hlavní scéně útočily dvě nebo více znepřátelených stran. Projevem válečného stavu je spíše to, jak jsme téměř bez výjimky zarovnáni do sdíleného zúženého jazyka. V šiku proti vnějšímu nepříteli na mytickém Východě.
Krátkou povídku Petry Hůlové, kterou napsala pro Český rozhlas do série Střepy, uváděli s upozorněním, že se v ní „objevují postavy a názory, které nejsou úplně typické pro současný převažující obraz uprchlíků a lidí, kteří jim pomáhají“, a v doprovodném rozhovoru se musela autorka zpovídat z toho, proč nelíčí ukrajinské běžence jako bytosti bez ambivalentních životů, pocitů a vztahů. Evropská asociace sociálních antropologů upravila v březnu na žádost skupiny členů, převážně z východní Evropy, své původní stanovisko k ruské invazi Ukrajiny, které se sice jednoznačně stavělo na stranu napadené země, ale zároveň připomínalo historii posledních tří dekád v regionu a rozšiřování NATO ve střední a východní Evropě. Nově je prý potřeba zaujmout stanovisko „bez jakýchkoli ambivalencí“.
Petr Honzejk velebí v podcastu Byznys a politika Danu Drábovou za to, že se nebojí mluvit o Rusácích, a naznačuje, že ji to v jeho očích kvalifikuje na českou prezidentku. Drábová přitom zdůrazňuje, že „pečlivě“ rozlišuje Rusa a Rusáka, jako by toto byl vrchol nuancovanosti úsudku. Opakovaně přitom esencializuje geopolitickou debatu do singulárů Rusa/Rusáka, ale taky Poláka či Němce. Uvažování v širších a delších historických souvislostech bez binarit a esencializací není na pořadu dne. Dokonce i Petr Koubský, jindy tak pečlivý v argumentaci, operuje v rozhovoru s Filipem Titlebachem v Deníku N s kontrastem ve fungování ruské ekonomiky založené na extenzivním dobývání nových území a západních ekonomik intenzivních, jen „s výjimkou koloniální expanze a expanze Spojených států“. Dodejme, že také „s výjimkou“ spolupráce s nehezkými fosilními režimy na Blízkém východě za cenu levných energií nebo dnešních fantazií o dobývání vesmíru či plánů na těžbu minerálů z hlubokomořského dna (o licence dnes usilují korporace ze všech koutů světa). Tyto expanze do mimolidského světa mohou být přitom stejně brutální jako války mezilidské.
Ambivalence a sebereflexe se v nové situaci stávají červem kolaborace s protivníkem a projevem „úpadku Západu“ (paradoxně v očích Putina i bojovníků z „nové Evropy“). Výjimky z tohoto armádního názorového šiku si vyžadují „disclaimer“ a speciální odvahu. Kromě vypnutí „dezinfa“ se uplatňuje jemné usměrňování diskursu. Za vybočení z šiku hrozí nesrovnatelně menší důsledky, než když se někdo vyjádří proti oficiální propagandě v dnešním Rusku. Nelze se ale ubránit dojmu, že nejen naše emoce, ale i komunikace a myšlení podléhá stále víc logice války, kterou Putin (ne)vyhlásil a na kterou NATO (ne)přistoupilo.
Tak jak se v řádech týdnů a několika krátkých měsíců dnes v přímém přenosu přepisuje energetická infrastruktura kontinentu, proměňuje se i infrastruktura veřejného prostoru. Stopy mohou být stejně dlouhodobé, jako tomu bude v případě nově postavených trubek, LNG terminálů a resuscitovaných uhelných dolů. Po „Rusákovi“ budou pozici hrozby v tomto rozvržení, které si vynucuje konec otázek, širších souvislostí a smyslu pro ambivalenci a komplexitu, obsazovat noví (a noví) nepřátelé.
Do očí bijící etnocentrismus černobílého jazyka nám znemožňuje chápat například to, proč se dnes řada zemí, včetně Indie, Brazílie či Vietnamu, nestaví jednoznačně na „naši stranu“. Na rozdíl od nás totiž – oprávněné – nevnímají mezinárodní řád před 24. únorem jako spravedlivý a jeho dnešní narušení ze strany Putinova režimu jako bezprecedentní. Stačí si připomenout, že nejen Rusko, ale ani Spojené státy neuznávají jurisdikci Mezinárodního trestního soudu v Haagu a smlouvy o něm nikdy neratifikovaly. Anebo ohromné pole napětí ohledně mezinárodních klimatických závazků a hledání alespoň základní klimatické spravedlnosti. Právě klimatická politika je přitom oblast, kde se musíme dohodnout globálně. Prst na pomyslné spoušti nemají v tomto případě jen jaderné mocnosti. Reformovanou Radu (klimatické) bezpečnosti pro správu planety potřebujeme nejen proto, že tam má dnes agresivní Rusko právo veta.
Být na straně Ukrajiny je nyní zcela namístě. Neznamená to ale, že musíme být ve válce bez otazníků. Jinak nám hrozí, že brzy budeme ve válce hlavně s otazníky samotnými.
Autorka je socioložka.