Dialog, který neexistoval

A po Marxovi? Jaký byl jeho odkaz? Jakou měl váhu a jak byl obnovován či překonáván generacemi, které ho společně přijaly? Během století ruské a čínské revoluce, ve věku komunismu a dekolonizace, se vztahy mezi marxismem a nově vznikajícími proudy antiimperialismu proměnily a staly složitějšími. Právě v tomto období, mezi dvacátými a šedesátými lety, se nabízely největší příležitosti k historickému setkání – umožněnému několikerou konvergencí –, které ale nakonec zůstalo nenaplněno. Právě z tohoto neúspěšného setkání, pohřbeného pod troskami komunismu a dekolonizace, se dnes živí postkoloniální melancholie levice.

Představy o proletariátu

V druhé polovině 19. století byl antiimperia­lismus mnohem rozšířenější a radikálnější mezi anarchisty než mezi marxisty. Benedict Anderson na tento rozdíl upozornil ve svém náčrtu kulturní antropologie protestních hnutí, která se objevila v rámci první vlny globalizace. Oproti městskému, západnímu, proletářskému, marxistickému socialismu, který byl zakořeněn především v průmyslové, protestantské a liberální Evropě – hlavně v Německu –, rozšířil anarchismus svůj vliv do východní a jižní, rurální a plebejské, pravoslavné a katolické Evropy. Anarchisté vítali rolnická povstání v zaostalých zemích a hájili práva „národů bez historie“. Na rozdíl od Karla Marxe, který pobýval v exilu v Londýně, hlavním městě britského impéria, dobře situované pozorovatelně mezinárodního kapitalismu, anarchisté sledovali pohyb velkých zaoceánských migrací. To bezpochyby vysvětluje inklinaci, která na konci 19. století vedla spisovatele a podporovatele filipínského nacionalismu Josého Rizala k navázání kontaktů se španělskými, italskými a francouzskými anarchisty či s kubánským nacionalistou Josém Martím spíše než se socialisty inklinujícími k marxismu.

Marx, německo­-židovský exulant, se na svět díval jinou optikou, optikou outsidera a insidera zároveň. V Londýně byl okrajovým intelektuálem, vyloučeným ze všech oficiálních institucí a mocenských center. Analyzoval šíření kapitalismu po celé planetě, ale nevšiml si příznaků vzpoury, která se rodila v koloniálním světě. Byl velmi skeptický k protikoloniál­ním povstáním v Číně a Indii a haitské revoluci nepřikládal velký význam. Proto nebyl schopen vnímat zrušení otroctví jako ústřední téma své doby. Bylo to C. L. R. James, černošský intelektuál z Antil, působící mimo akademickou půdu i sféru oficiálního marxismu, kdo napsal první marxistické dějiny haitské revoluce The Black Jacobins (Černí jakobíni, 1938). Bezpochyby z podobných důvodů marxisté po desetiletí přehlíželi mexickou revoluci, dokud ji jako předmět analýzy neobjevil Adolfo Gilly, historik, který sám zažil revoluci bolivijskou a kubánskou. Jestliže komunisté dokázali vést rolnické revoluce v Číně a Vietnamu, bylo to proto, že se jejich vůdci, intelektuálové městského původu, odklonili od tradičních schémat, která ze socialismu činila myšlenkový proud a politické hnutí čistě západního a proletářského střihu. Teprve konec reálného socialismu a krize fordismu umožnily znovuobjevit skrytou historii bojů z dob obchodního kapitalismu před průmyslovou revolucí. Konvenční představy o proletariátu jakožto třídě, jež je bílá, mužská, evropská a průmyslové dělnická, zastínily první zkušenosti se solidaritou, sebeorganizací a sebeemancipací „tisícihlavé hydry“ námořníků, pirátů a deportovaných otroků v Atlantiku. Marx, zanořený do kouře viktorián­­ských továren, nepovažoval tyto zkušenosti za významné. Pravděpodobně v nich viděl pouze dětský věk revolty. Ostatně stejně tak vnímal dělníky sabotující stroje na počátku 19. století.

Antikoloniální internacionalismus

Nacházet u zakladatele historického materia­lismu stopy orientalistického vidění světa neznamená řadit ho do muzea intelektuál­ních reliktů 19. století. Po Marxovi některé proudy mezinárodní sociální demokracie za­­­­ujaly otevřeně „sociálně­-imperialistický“ postoj a ob­­­hajovaly kolonialismus ve jménu „civilizační mise“ Evropy. V roce 1904 němečtí sociál­ní demokraté odsoudili vyhlazení Hererů v jihozápadní Africe, protože taková vlna ­násilí a brutality podle nich Němce degradovala na úroveň divošství afrických kmenů. Jiné socia­­listické proudy však nově chápaly internacionalismus radikálně antikoloniálním způsobem. Pokud Marxe zredukujeme na jeho eurocentrismus, stane se jeho vliv na koloniál­ní revoluce 20. století neřešitelnou hádankou. Počínaje ruskou revolucí až po válku ve Vietnamu však marxismus poskytl teoretický a intelektuální rámec pro dekolonizaci. Většina národněosvobozeneckých hnutí vyvěsila komunistickou vlajku a historici postkolonialismu dnes uznávají jako své předchůdce celou skupinu marxistických myslitelů, jako byli C. L. R. James, W. E. B. Du Bois a Frantz Fanon. Dějiny marxismu ve 20. století jsou neoddělitelné od národněosvobozeneckých hnutí, v nichž byl po nečekaném obratu jeho vliv nesrovnatelně větší než vliv anarchismu. Teoretici těchto hnutí často navrhovali radikálně antievolucionistické a antipozitivistické čtení Marxe, někdy se silnou voluntaristickou složkou. Postkolonialismus je dnes kritický k Marxovu odkazu, a zároveň na něj navazuje: je kritický k jeho eurocentrismu, ale navazuje na jeho emancipační projekt. Mýtus o neposkvrněném Marxovi beze stopy etnocentrismu je stejně mylný a naivní jako okázalá vize kolonialistického Marxe. Dipesh Chakrabarty, jeden z nejtvrdších kritiků marxistického historismu, se nechce vzdát ani Marxe, ani kategorií zděděných od osvícenců, bez nichž podle něj nelze myslet naši politickou modernitu. Jeho projekt „provincializace Evropy“ si klade za cíl tyto kategorie obnovit „na základě okrajů a kvůli nim“.

Koloniální nevědomí

C. L. R. James a Theodor W. Adorno, dvě velké postavy kritického myšlení 20. století, se setkali za války v New Yorku díky společnému známému, Herbertu Marcusemu, v době, kdy se Manhattan stal centrem evropského židovského exilu a intelektuálním hlavním městem černého Atlantiku. Z této schůzky však nic nevyplynulo, zůstalo u konstatování vzájemného nepochopení. V té době oba autoři pracovali na svých textech, jež patří k nejvýznamnějším dílům věnovaným kritice totalitarismu: Adorno na Dialektice osvícenství (1947, česky 2009) a James na knize Mariners, Renegades, and Castaways (Námořníci, odpadlíci a trosečníci, 1953), jež byla filosofickou meditací o proměnách rozumu a radikální kritikou modernity prostřednictvím alegorické reinterpretace románu Hermana Melvilla Bílá velryba (1851, česky 1933). Adorno zpochybnil myšlenku pokroku, přičemž na základě marxistické teorie reifikace, weberovského pojetí racionality a freudovské psychoanalýzy rekonstruoval proces, jímž Západ přeměnil emancipační rozum osvícenství v rozum totalitně instrumentální. Jeho analytický a zároveň melancholický pohled byl polarizován nacismem a zcela ignoroval koloniální svět. C. L. R. James naopak chápal modernitu jako imperiální nadvládu, přičemž její centrum přesunul ze Západu na Jih a ohlásil vzpouru kolonizovaných národů. Obě práce vycházely z Marxových myšlenek a nějakým způsobem je obohacovaly. Západní marxismus a antikoloniální marxismus však zůstávaly dvěma oddělenými, navzájem si cizími kontinenty.

Pravděpodobně by bylo legitimní vidět v tomto neúspěšném dialogu symptom koloniálního nevědomí v kritické teorii, přinejmenším v její klasické verzi, tedy v teorii frankfurtské školy. Adornova nechuť k jazzu jistě souvisela s jeho kritikou masové společnosti. Také však odhalovala fakt, že afroamerická kultura pro něj byla formou barbarství, divošství, návratem k „primitivní hordě“, kterou fašismus dokázal instrumentalizovat a jež posilovala jeho moc. Dialektika osvícenství představuje univerzální dějiny jako nepřerušenou trajektorii autority, ale neobsahuje žádnou zmínku o kolonialismu. Kolonialismus se neobjevuje ani v Benjaminově Knize pasáží, kde autor zkoumal francouzskou kulturu 19. století, ani v jeho spisech o fašismu, kde citoval Marinettiho text o kráse války z propagandistického pamfletu na podporu válečného konfliktu v Etiopii. Dokonce i jeho kritická analýza surrealismu jako by přehlížela, že jedním z hlavních politických angažmá této literární a umělecké avantgardy byl antikolonialismus. Jediným protikoloniálním textem Waltera Benjamina je krátká recenze knihy věnované Bartolomému de las Casasovi, kterou v roce 1929 napsal pro Die Literarische Welt. Filosofové frankfurtské školy zkrátka nepřekročili epistemologický horizont Marxe – v tom spočívá koloniální nevědomí kritické teorie. Jejich antifašismus odsuzoval biologický rasismus, jehož nejradikálnějším projevem se v Evropě třicátých let stal antisemitismus, o kolonialismu však mlčeli. Toto mlčení prolomil pouze Marcuse v době války ve Vietnamu, kdy se mezi americkou mládeží šířila protiimperialistická vlna. Ve své „politické předmluvě“ k druhému vydání knihy Eros and Civilization (Eros a civilizace, 1955) upozornil, že bohatství a iluzorní svoboda vyspělých průmyslových společností – v nichž spatřoval formu „represivní sublimace“ – „mění planetu v peklo“. Tato situace se omezovala na místa, která se zdála být vzdálená, Vietnam, Kongo nebo Jižní Afriku, ale bylo možné ji konstatovat i v ghettech „společnosti hojnosti“, jako byly Mississippi, Alabama či Harlem. „Tato pekelná místa osvětlují celek,“ uzavírá výklad Marcuse. V téže předmluvě pak přirovnává masakry páchané americkou armádou k nacistickým genocidám a zmiňuje se o „fotografiích, které ukazují řadu polonahých mrtvých těl připravených pro zraky vítěze ve Vietnamu: do všech podrobností připomínají obrazy vyhladovělých a utrápených mrtvých těl v Osvětimi a Buchenwaldu“. Provést takové srovnání nepřišlo Adornovi ani Maxu Horkheimerovi nikdy na mysl.

Tři proudy marxismu

Neúspěšný dialog mezi Adornem a C. L. R. Jame­sem lze vykládat prizmatem marxismu samého, a to s přihlédnutím k jeho třem hlavním proudům ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století: klasickému marxismu, západnímu marxismu a černému marxismu. V uvedeném období měl první proud podobu teorie revoluce (Vladimir Iljič Lenin, Rosa Luxemburgová, Lev Davidovič Trockij, Anton Pannekoek ad.). K jeho vyčerpání došlo souběžně se stalinizací mezinárodního komunistického hnutí. Zrodil se v Evropě a jeho kulturním zázemím byl Západ, přestože po ruské revoluci ohlašoval „probuzení Asie“ a vlnu bojů proti imperialismu. Robert J. C. Young ukázal, že Kongres národů Východu, který se konal v Baku v roce 1920 a jejž zakončil plamenný Zinovjevův projev vyzývající kolonizované národy k „džihádu“ proti imperia­lismu, byl jednou z premis postkolonialismu. Pokud jde o západní marxismus, ten se zrodil po porážce revolucí, které následovaly po Velké válce. Byl společným produktem vzestupu stalinismu v SSSR a vzestupu fašismu v západní Evropě. Západní marxismus, skeptický k revolučnímu potenciálu dělnické třídy, přehlížel dějiny, ekonomiku a politiku a uchýlil se k filosofii a estetice. Samozřejmě bychom neměli podceňovat velmi heterogenní charakter tohoto proudu marxismu, v němž byl Antonio Gramsci Adornovým „spolubydlícím“. Definice navržená Perrym Andersonem však celkem dobře vystihuje obecnou orientaci frankfurtské školy. Vedle těchto dvou proudů pak existoval i třetí, stále ještě okrajový proud, ztělesňovaný velkým počtem černošských intelektuálů (jde o Trinidaďany, například C. L. R. Jamese, Afroameričany, například W. E. B. Du Boise, či Francouze, například Aimého Césaira), kteří reinterpretovali marxismus optikou rasového a koloniálního útlaku. Podle nich byla rasa stejně důležitá jako třída a kolonialismus hrál v dějinách kapitalismu stejně zásadní roli jako průmyslová revoluce. Cedric Robinson nazval tento proud černý marxismus (black marxism), který „není variantou západního radikalismu, jehož někteří představitelé byli černoši“, ale spíše představuje posun marxistické teorie od třídy k rase a od Západu ke koloniálnímu světu. Nejvýznamnější inovace, kterou tento intelektuální proud ­přinesl, se týkala výkladu otroctví. Namísto toho, aby W. E. B. Du Bois, C. L. R. James a Eric Williams považovali otroctví za pozůstatek archaického způsobu výroby – snad spojeného s procesem „primitivní akumulace“, jak podle všeho Marx naznačuje v Kapitálu –, zdůrazňovali jeho modernost a otrockou práci definovali jako základní rozměr kapitalismu, neboť doprovázela proces modernizace Evropy, její ekonomické expanze a nastolení její první globální hegemonie. To je také důvod, proč uvedení autoři odmítali považovat kapitalismus za nezbytnou etapu „pokroku“ v dějinách.

V tomto trojstranném vztahu byl možný dialog mezi klasickým a černým marxismem – C. L. R. James byl trockista a W. E. B. Du Bois byl členem Americké komunistické strany – a snad také mezi marxismem klasickým a západním; stačí si vzpomenout na komunistické vůdce jako Antonio Gramsci, György Lukács a Karl Korsch. Mezi černým a západním marxismem však dialog téměř neexistoval. Hlavní překážkou tu byla slepota západního marxismu vůči kolonialismu. Pojem západní marxismus je tedy zcela relevantní, i když jeho původní definice neodkazovala na eurocentrismus frankfurtské školy ani na komunistickou kulturu zemí, jako jsou Francie nebo Itálie.

Zmeškaná setkání

Dějiny vztahu mezi marxismem a antikolonialismem jsou složité, symbiotické a konfliktní, sestávají ze setkání a nedorozumění. Na základě tohoto konstatování bychom nyní mohli vyslovit kontrafaktuální hypotézu. Co mohlo vzejít z neúspěšného dialogu mezi Theodorem W. Adornem a C. L. R. Jamesem? Nebo jinak, co mohlo vzniknout ze setkání první generace kritické teorie a černého marxismu? Mohlo změnit kulturu různých proudů radikální levice a toho, čemu se dříve říkalo „tiers­-mondisme“. Frankfurtská škola by prolomila západní hranice, v nichž se uzavřela, a koloniální revoluce by mohly přistoupit k problému vývoje s jinými paradigmaty. Možná by se na mezinárodním kongresu v Havaně v šedesátých letech diskutovalo o Dialektice osvícenství a Benjaminových tezích O po­­jmu dějin. Druhá generace frankfurtské školy by se zaměřila nejen na veřejný prostor a komunikační jednání, ale také na globalizaci a kritiku kapitalismu. Postkoloniální studia by zase neměla takový sklon vnímat marxismus jako pouhou variantu eurocentrismu a stala by se něčím víc než jen čistě textově založeným „kritickým diskursem“. Kontrafaktuální spekulace samozřejmě historii nezmění, ale mohou nám pomoci lépe pochopit, co nefungovalo. Několik desetiletí po neúspěšném setkání Adorna s Jamesem jsou západní marxismus a postkoloniální studia poraženy. Západní marxismus se zrodil z neúspěchu evropských revolucí a nástupu fašismu ve třicátých letech 20. století, postkoloniální studia povstala z popela koloniálních revolucí, pohřbených v Pol Potových masových hrobech v Kambodži. Setkaly se v knihovnách a přednáškových sálech univerzit, kde kritické myšlení našlo útočiště daleko od hluku a běsnění minulého století. Dějiny se vždy skládají ze zmeškaných schůzek, promarněných příležitostí, které zanechávají hořkou příchuť melancholie.

Autor je historik.

Z kapitoly č. IV Spectres du colonialisme knihy Mélancolie de gauche. La force d’une tradition cachée [XIXe–XXIe siècle] (La Découverte, Paříž 2016) vybral Michal Špína. Z francouzštiny přeložil Tomáš Koblížek.