Sigmund Freud v textu Truchlení a melancholie (1916) popisuje patologickou melancholii mimo jiné jako „ztrátu zájmu o vnější svět“ a klade ji do souvislosti se ztraceným objektem lásky. Předmětem tohoto čísla je levicová melancholie, termín odkazující na stejnojmenný krátký text Waltera Benjamina. Martin Ritter upozorňuje na to, že Benjamin melancholii spíše odmítal pro její umrtvenou netečnost a bojovat s ní hodlal organizovaným pesimismem. Za ztracený objekt lásky by mohla být v případě levice považována revoluce nebo lid. A spolu s nimi jako by zmizela i budoucnost. Ondřej Slačálek kritizuje „tradicí vymezenou identitu“ a tvrdí, že „ve sporu mezi minulostí a budoucností je nakonec třeba dát za pravdu přítomnosti“. Téma by postrádalo smysl, kdyby opomnělo recepci v Česku dosud spíše neznámého italského myslitele Enza Traversa, který ve svém stěžejním díle, z nějž přinášíme ukázku, reflexivní melancholii chápe jako nástroj k obnově levice. „Melancholii, která pobízí k akci, a nikoli pouze k uzavření se do svého smutku, považuji za užitečnou,“ říká v exkluzivním rozhovoru. Jak už to u intelektuální levice bývá, nad tématem se autoři a autorky příliš neshodují: někdo v melancholii a obratu k vytěsněné levicové minulosti spatřuje naději, jiný ji považuje za zhoubnou, další se pokusil oba zdánlivě protichůdné postoje smířit. Důvodů k tísni zřejmě nikdy nebylo tolik jako právě teď – a v Česku, kde není v parlamentu zastoupena jediná levicová strana, to platí dvojnásob. Pokud se ovšem levice nebude zajímat o svět tam venku, nic jiného než vleklou depresi si nezaslouží.