Hlas, který nešlo umlčet

Historickou pamětí, zejména pak nevybíravým, přesto však v intenzitě vizuálních obrazů působivým jevištním zpracováním českých poválečných dějin se na domácí scéně dlouhodobě zabývá režisér a dramatik Miroslav Bambušek. Své vyhraněné projekty opírá o precizní studium archivních materiálů, pracuje se vzpomínkami pamětníků i odbornou literaturou. Jeho zatím poslední projekt, scénický dokument Duchovní a totalita z pražského Studia Hrdinů přiblížil životní dráhu a pastorační činnost kněze a teologa Josefa Zvěřiny, odsouzeného v roce 1952 v jednom z velkých procesů s Katolickou akcí. Bambušek je důsledný při výběru lokalit, většinou nedivadelních (za připomenutí stojí cyklus Cesty energie, realizovaný v prostorách spojených s konkrétními zdroji – v bubenečské čističce odpadních vod, ostravském dole Michal či v bunkru bývalého velení protivzdušné obrany u obce Drnov), a hlavně spolupracovníků, kteří mu jsou schopni v extrémním nasazení sekundovat při hlubokém ponoru do tématu.

Zlo nelze potírat zlem

Jedním ze stálých Bambuškových partnerů je čím dál výraznější tvůrce nezávislé scény Jakub Gottwald. Ten na sebe upozornil výjimečným osobním projektem Ur­-Fascism, za nějž předloni obdržel Cenu Thálie v kategorii alternativní divadlo. Na pozadí stejnojmenné přednášky Umberta Eca, kterou dokázal z jazyka filosofie přetavit do symbolických, až ritualizovaných významů, vyšel z předpokladu setkání, jež je pro živé umění nezbytné. Permanentním pobízením diváků k participaci jako by se Gottwald spolu s dalšími aktéry snažil vrátit k podstatě performativity – lidskému sdílení. Na těchto základech staví i projekt Spis / Růžena Vacková, uvedený stejně jako Ur­-Fascism v synagoze na Palmovce v pražské Libni. Tentokrát spolupracuje jak s profesionálními divadelníky, tak se zanícenými, avšak jevištně nezkušenými osobami – členy občanské iniciativy Krajinou přílivu. Ta kultivuje veřejný prostor a ­spoluutváří nový obsah někdejšího židovského stánku.

Růžena Vacková byla žena vysokých morálních kvalit, což velice dobře podtrhuje její výrok: „Dobro není chabé proto, že je pomalé. Je pomalé proto, že nelze potírat zlo zlem.“ Nezlomili ji nacisté, když ji za činnost v ilegálním odboji české inteligence zatkli a obvinili z přípravy velezrady, ani komunisté. Poté, co byla v roce 1952 zatčena a v monstrprocesu Mádr a spol. odsouzena za údajnou špio­náž ve prospěch Vatikánu a USA k odnětí svobody na dvaadvacet let, se dál všemi možnými prostředky, a především slovem, snažila bojovat za spravedlnost a právo být vyslyšena.

Byla mimo jiné jednou z dvanácti žen, které koncem roku 1956 napsaly osobní dopisy generálnímu tajemníkovi OSN v době jeho návštěvy ČSR, dovolávaly se v nich práv politických vězňů a upozorňovaly na vězeňskou realitu. I po propuštění zůstala Růžena Vacková aktivním hlasem demonstrujícím život bez kompromisů. Organizovala bytové semináře, přednášela o křesťanství (s katolictvím se sblížila už za války především pod vlivem vzpomínaného Josefa Zvěřiny) i milovaném umění (je autorkou i jednoho z klíčových děl české divadelní teorie: Výtvarný projev v dramatickém umění, 1948). Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77 a zúčastnila se pohřbu Jana Patočky. V loňském roce uplynulo sto dvacet let od jejího narození.

Diváci jako spoluaktéři

Projekt Spis / Růžena Vacková není nicméně koncipovaný jako vzpomínkové ohlédnutí, ale jako osobní konfrontace či zakoušení daných okolností prostřednictvím scénického tvaru. Textová koláž z administrativních materiálů týkajících se soudu a uvěznění, dopisů rodinným příslušníkům i Vackové úvah o filosofii a umění tvoří kostru výpovědi, jejíž smysl ožívá až před publikem jako nutným spoluaktérem procesu. Každý ze zúčastněných vystojí frontu na přidělení vyšetřovacího spisu včetně sejmutí otisku palce, někteří pod intuitivním vedením performerů dokonce stanou před vyšetřovacím soudem a vyslechnou si zdrcující rozsudky, jiní zase musí v nekompromisně udávaném rytmu drhnout rýžákem podlahu káznice. Vše se děje automaticky bez nátlaku a mimoděk, jako by se příchozí stali součástí událostí, a zároveň zůstávali v roli pozorovatelů. Nikdo z organizátorů nepřekračuje komfortní zónu, přesto je patrná silná spoluúčast.

Snad je to dáno i různou mírou scénických dovedností tvůrčího týmu. Přílišná artistnost školení by v tomto případě mohla ubrat na autenticitě. A tak vůbec nevadí, že někteří nemají přesnou výslovnost, pohybový timing nebo žádoucí charisma, ba naopak. Diváci k nim podvědomě přilnou daleko lépe, otevřou se, a tím pádem se setkají s něčím mnohem hlubším než jen sdělovanou informací či emocí. Růženu Vackovou představuje se silou vlastní osobnosti kostýmní výtvarnice a scénografka Jana Hauskrechtová. Její výtvarné nadání se vyjeví, když během předčítání dopisu na podlaze synagogy nakreslí uhlem ohromný magický portrét. Hauskrechtové nejde o heroizaci, její Růžena Vacková je člověk jako každý jiný. Snad jen s tím rozdílem, že neustává ve svých komentářích, nikdy se nevzdává, a to i navzdory tomu, že „poznala celou hlubinu tmy“.

Spis / Růžena Vacková je nejen důležité historické svědectví, ale především zásadní intervence, jež kloubí občanské angažmá s jasně formulovanými uměleckými vizemi Jakuba Gottwalda.

Autorka je divadelní teoretička a kritička.