Líp už nebude?

Na fenoménu československých devadesátek je fascinující jeho univerzalita, která nutí takřka všechny pamětníky k sentimentu. Za časy, v nichž bylo „možné všecko“, se pak nostalgicky ohlíží kdekdo z podnikatelských a politických šíbrů počátků divokého kapitalismu, ale i mnozí zástupci kontrakulturních subkultur včetně anarchistické a autonomní scény. Jako by jak ti, kdo budovali kapitalismus, tak i ti, kteří se diktátu konzumu snažili vzepřít nebo se pokusili žít na systémové periferii, sdíleli přesvědčení, že líp než tehdy už nikdy nebylo a že dnes to stojí všechno za pendrek.

Pionýrská doba

Obsese spojená s dobou přechodu k liberální demokracii se nutně projevuje značnou mírou romantizace a schematičnosti, která má sklony heroizovat období, jež navíc přelomové skutečně bylo. Do ranku archivace devadesátek spadá také kniha Radima Kopáče a Gabriely Kontry Padáme na tvou hlavu, která dokumentuje – primárně fotograficky – existenci squatů, klubů a kulturních a sociál­ních center, které se v devadesátkách v Praze zrodily. Nejsou tu zahrnuta úplně všechna místa, ale z těch významnějších nezůstalo opomenuto žádné. Kniha je rozčleněna do deseti kapitol, které se týkají strahovského klubu 007, dělnické kolonie Buďánka, Cibulky, squatu Zlatá loď, Sochorky a Papírny, dejvického kulturně­-sociálního centra Black Hand, Ladronky, klubu Propast, střešovického spolku Medáci a squatu Milada.

Nutno říci, že výběr dobových fotek, o nějž se postarala Kontra, která je získala od přímých aktérů tehdejšího dění, pamětníky k nostalgii vysloveně svádí. Podobně mají zřejmě působit i doprovodné texty Radima Kopáče, které se snaží tak trochu insidersky pomrkávat na čtenáře, aby bylo zřejmé, že i jejich autor ledasco pamatuje. Formálně jsou ale těžko zařaditelné a zpravidla kolážovitě kombinují literární toponymii daného místa s orální historií v hlasech pamětníků a přirozenou afilia­­cí autora k prostředí, které reflektuje. Celé to působí trochu familiárně a místy snad až komicky, například když je jeden ze squatterů titulován přízviskem „traveller po pražských skvotech“ nebo když Kopáč v úvodu vskutku invenčně aktualizuje oblíbené klišé: „tehdy se lámal subkulturní chleba“. S celkovým tónem příspěvků ve stylu bohatýrských historek občas kolidují některé archaismy a ne vždy se také autorovi podaří vyhmátnout správnou analogii – například v souvislosti s rozkolem mezi bojem za zachování osady Buďánka a úředním nezájmem hovoří o „typické řežbě principu slasti s principem reality“. Odkazovat ideály squattingu či jednoznačně veřejně prospěšného aktivismu pomocí freudiánských termínů do výhradně pudové oblasti, která úzce souvisí s infantilitou, se mi nejeví úplně šťastné. I proto, že to může připomínat establishmentovou kritiku, která alternativní kulturu ztotožňuje s feťáctvím, kriminalitou či rozjívenou nevyzrálostí a vůči níž se kniha samozřejmě opakovaně vyhraňuje.

Kopáčovy příspěvky se sice dobře čtou a jistě podávají alespoň útržkovitou genealogii jednotlivých míst, ale ve srovnání s fotografiemi stejně nakonec působí nedostatečně. Český squatting by si přitom velkou knihu zasloužil, jediná obsáhlejší publikace, která je mu věnovaná, akademicky pojatá práce Squaty a jejich revoluční tendence (2007), totiž příliš zdařilá není.

Zastávka v poušti?

Nabízí se otázka, zda jsme na tom ve srovnání s devadesátými lety skutečně tak špatně, jak se po přečtení knihy může zdát. Opravdu je dnešek „ve srovnání s ‚devadesátkami‘ jako zastávka v poušti“, jak se píše v úvodním textu, který zmíněné roky definuje adjektivy „klíčové, jedinečné, neopakovatelné“. Jistě, Praha od vyklizení Kliniky nemá žádný divoký a otevřený squat, když tedy pomineme ty, jimž se říká tiché a které slouží výhradně k bydlení. Jenže kniha Padáme i na tvou hlavu trochu sugeruje dojem, že squatterská a alternativní scéna byla po roce 2000 zcela paralyzována, což zkrátka neodpovídá skutečnosti. I dnes bychom v Praze pár kulturně­-sociálních center s jasnou vazbou na DIY ideály a autonomní scénu našli. Navíc je třeba vzít v potaz, že ani Berlín, jenž se stal v raných devadesátých letech Mekkou českých squatterů, už není, co býval, takže okupované domy valem ubývají nebo se transformují v různé hausprojekty. „Zlatou“ dobou českého squattingu jsou devadesátky zkrátka až z dnešního pohledu. V inkriminované době se přitom česká squatterská scéna ve srovnání s Německem, Itálií, Francií či Španělskem jevila jako chudý příbuzný. Dnes to platí dvojnásob, ale rozhodně to není něco, co by přišlo až s nultými lety.

Pokud knize Padáme i na tvou hlavu šlo především o recepci fotografického znázornění paměti míst, která byla svého času úzce spjata s českou alternativní kulturou a vznikajícím anarchistickým a autonomním hnutím a několika navázanými subkulturami, tak se jí to rozhodně podařilo. Přínos je to nicméně především z hlediska archivace obrazových pramenů, které by se jinak ke čtenářům nedostaly a nebyly by uchovány pro budoucnost. Na skutečnou kroniku, nebo dokonce odborně laděnou práci, která by přišla s analýzou a nespokojila se pouze s částečnou a povýtce selektivně pamětnickou deskripcí, si ale budeme muset ještě počkat. Vzhledem k neutuchající atraktivitě devadesátek, která může být zvláště pro mladší generaci už docela otravná, to možná ani nebude moc dlouho trvat. Zatím nám nezbývá nic jiného než si prohlížet fotografie v Padáme i na tvou hlavu nebo třeba v Kmenech 90.