Melancholie spojená s reflexí

Ve své knize Levicová melancholie [Mélancolie de gauche: La force d’une tradition cachée, 2016] tvrdíte, že melancholie je skrytou tradicí levice. Proč se levicová kultura právě jejím prostřednictvím vztahuje ke své minulosti?

Melancholie je pocit, který patří k lidské přirozenosti, a tudíž prolíná celým politickým spektrem. V životě nás všech jsou momenty, kdy zažíváme radost a euforii, a jiné, kdy cítíme smutek a zarmoucení. Vztáhnout tento pocit k politice proto vyžaduje zmínit několik premis. Politiku netvoří jen myšlenky, projekty či organizace, ale také emoce a pocity, které mohou sehrát významnou roli. Podle mě melancholie na levici vždy existovala, ale samotná levice měla tendenci ji odmítat a vytěsňovat, jako by se jednalo o nelegitimní pocit. Dlouhou dobu, minimálně do roku 1989, kdy končila studená válka, žila levice v iluzi, že jí patří budoucnost a že dějiny kráčejí k jednomu cíli – socialismu. Na této cestě bylo samozřejmě možné najít překážky či zažít pády, ale vytyčený směr byl zřejmý. Za těchto okolností dát průběh melancholii znamenalo projevit slabost.

Dvacáté století zažilo řadu revolucí a převrácení zavedených pořádků a revoluce byla v jeho průběhu vnímána jako ozbrojené převzetí moci. Revolucionáři tak splývali s vojáky, kteří musí být odvážní, silní a odhodlaní. Vojáci zkrátka nemohou být melancholičtí, a proto byla melancholie z levice po jistou dobu vyobcována. Nikdy ale na levici nepřestala existovat, protože mnoho levicových hnutí zažilo prohru a tyto porážky vedly k pocitu ztráty, bolesti a smutku za padlé soudruhy, zklamané naděje a utopie, které se ukázaly jako iluzorní. Po roce 1989 melancholie konečně našla své vyjádření, už nemusela být potlačována, stala se legitimním pocitem. Vůbec netvrdím, že melancholie je identitou levice, nejsem lékař, který ordinuje svému pacientovi melancholii, a už vůbec se k ní nesnažím přistupovat jako k nemoci. Jen vnímám, že tato melancholie existuje, a snažím se pochopit její příčiny.

Porážky jsou důležitou součástí identit i dalších politických tradic. Například v nacionalistických hnutích bývají motorem revanšismu. V čem je levicový přístup odlišný?

Jistý druh melancholie má skutečně i pravice. V politickém projevu se ale od levicové melancholie velmi liší. A na levici rovněž existuje melancholie, kterou doprovázejí pocity odplaty. Například nedávné vítězství levicového kandidáta Gabriela Borice v chilských prezidentských volbách bylo vnímáno jako zadostiučinění za smrt prezidenta Salvadora Allendeho a porážky jeho politického tábora v roce 1973. To je ale situace naprosto odlišná od pravicové melancholie, která obvykle končí výbuchem extrémního nacionalismu – příkladem může být Německo po první světové válce.

Hlavní rozdíl mezi pravicí a levicí ­spočívá v tom, že zatímco pravicová melancholie směřuje k revanši a zničení nepřítele, levicová melancholie byla historicky také zdrojem reflexe. Dobře to ukázal historik Reinhart Koselleck. Vítězové mají oslavný přístup ke svým dějinám, zatímco poražení k nim přistupují kriticky. Ptají se, proč jsme byli poraženi, jaké jsou příčiny našeho neúspěchu. Melancholie je podle mne právě ten pocit, který doprovází zpracování zármutku a reflexi. Po roce 1989 byla levice jako paralyzovaná a nedokázala se vyrovnat se svou minulostí. Levice svou minulost vytěsnila, místo aby se k ní postavila kriticky. A moje kniha Mélancolie de gauche chce být příspěvkem k tomuto chybějícímu zhodnocení, protože se mi zdá nezbytné.

Jak se tato práce s pamětí dotýká otázky moci? Na pravici se totiž zdá, že každá porážka je jen nedosažené vítězství…

Ve dvacátém století byla revoluce ztotožněna s převzetím moci, a to podle modelu Říjnové revoluce. Po roce 1989 se na levici zrodilo mnoho hnutí, která si dala za cíl změnit svět, aniž by se zabývala získáním moci. Koneckonců velkou popularitu měla kniha Change the World without Taking Power [Změnit svět bez převzetí moci, 2002] od irského kritického myslitele a socialisty žijícího v Mexiku Johna Hollowaye. Potvrzuje to i domněnku o levici, která nevnímá svá vítězství jako dobytí moci. Vytěsněním této otázky se ale podle mě problém nevyřešil. Myšlenka změnit svět bez převzetí moci může být podmanivá, ale v dlouhodobém horizontu je to jen způsob, jak se problému vyhýbat a nechat ho nedořešený. Proto když mluvím o levicové melancholii, označuji tím určité naladění mysli, které může doprovázet vyhodnocení poražených politických modelů, jež byly na levici dominantní v minulém století. A těmi modely myslím především stalinismus a sociál­ní demokracii. Je nutné vytvořit nový politický model a k tomu musí přispět kritická reflexe minulosti, k níž stále nedošlo.

Melancholie je často vnímána jako kontemplativní pocit, při němž člověk ztrácí zájem o okolní svět. Může se však ve vašem pojetí stát i zdrojem nové politické angažovanosti?

Existuje více způsobů prožívání melancholie. Existuje pasivní melancholie, která vzbuzuje pocit rezignovanosti – člověk si říká, že nic není možné změnit, a uzavírá se do svého zármutku. To je melancholie, jak ji definoval Sigmund Freud. Považoval ji za chorobný smutek subjektu, který se nedokázal vyrovnat se ztrátou svého objektu lásky. Tato melancholie je sterilní a jejím výsledkem je ustrnutí. Myslím ale, že existují i užitečné formy melancholie. Jedná se o reflexivní melancholii, která doprovází úvahy o tom, proč naše modely na levici již nefungují, jak se vyhnout chybám z minulosti a jak nalézt nové formy politiky. A existuje i performativní melancholie. Ve své knize zmiňuji argentinské hnutí Matek z Plaza de Mayo, které na náměstích demonstrují s fotografiemi svých dětí unesených argentinským vojenským režimem. Tyto demonstrace byly performancí hlubokého smutku, ale také silnými formami boje proti diktatuře. Podobně hnutí Black Lives Matter je projevem truchlení za afroamerické oběti policejního násilí a současně jde o politicky efektivní demonstrace proti rasové diskriminaci. I v československé historii je mnoho takových příkladů. Melancholii, která pobízí k akci, a nikoli pouze k uzavření se do svého smutku, považuji za užitečnou.

Právě černošská hnutí často spojují mobilizace proti diskriminaci a boje za svá práva s připomínáním útlaku a otroctví…

Tato hnutí v rámci svých současných mobilizací vytváří vlastní paměť. Nespočívá jen v osobních vzpomínkách, textech a dalších kulturních prvcích, které se předávají jako dědictví mezi generacemi. Vzniká i kolektivní paměť, díky níž si lidé přivlastňují minulost na základě svých současných potřeb. Tím se také vysvětluje, proč některé historické události, které se zdály být již zapomenuty, najednou mohou nabýt na důležitosti a významu. Například ve Spojených státech se díky hnutí Black Lives Matter zvýšil zájem o historii hnutí Černých panterů, na které se dnes lidé dívají jinak než v minulosti. Klasický psychoanalytický přístup k melancholii jako k chorobnému pocitu zármutku tedy nelze mechanicky aplikovat na historii. Toto pojetí melancholie totiž v konečném důsledku vede k rozloučení s levicí a smíření s kapitalismem a jeho politickým a sociálním systémem. Takový byl ostatně i osud mnoha představitelů levice mé generace, kteří se nakonec přesunuli napravo. A další příklady nechybějí ani v západní, ani ve střední Evropě. Melancholie spojená s historickou reflexí naopak může vést ke vzdoru a posílit hnutí rodící se v současnosti.

Ve vaší knize má zlomovou roli rok 1989. Proč se levice včetně té, která byla v opozici vůči stalinismu a sociální demokracii, nedokáže vyrovnat s pamětí tohoto roku?

Rok 1989 byl opravdovým historickým milníkem. Zpětně je jisté, že počínaje rokem 1989 se sociální demokracie stala správcem neoliberálního kapitalismu a stalinismus odešel z jeviště dějin, což vedlo k celé řadě dramatických historických přeměn. A rok 1989 byl historickým milníkem i pro radikální levici. Pamatuji si, že pád berlínské zdi byl prožíván jako moment osvobození a triumf disentu. Vzbudilo to obrovské naděje. Sám patřím ke generaci radikální levice ze sedmdesátých let, která se domnívala, že revoluce bude mít tři stěžejní rysy. A sice, že se postaví proti kapitalismu v západním světě, proti imperialismu na jihu polokoule a proti byrokracii a stalinismu v sovětském bloku. Během osmdesátých let začalo být patrné zklamání z bojů proti kolonialismu a došlo k porážce antikoloniálních revolucí. Ani revoluce ve východním bloku v roce 1989 neusilovaly o „socialismus s lidskou tváří“, ba naopak prakticky ihned vyústily ke znovunastolení kapitalismu a tržní společnosti. Výsledkem tak byl ­triumf kapitalismu, který vedl až k myšlence, že kapitalismus nemá alternativ. Neoliberalismus není v tomto ohledu jen soubor ekonomických politik, jako jsou privatizace nebo rušení regulací na trhu, ale nastolení nového antropologického modelu s některými převažujícími prvky, jako je individualismus. Tento výsledek je v přímém rozporu s úsilím disidentských hnutí ve východním bloku. Nikdo nemohl předpokládat, že pád stalinismu a reálného socialismu povede tak rychle k obnově kapitalismu. Levici ten vývoj způsobil hluboké trauma, z něhož se zatím nedokázala vymanit. I hnutí, jež se zrodila v posledních patnácti letech a v nichž často působí mladí, kteří se narodili po roce 1989, jsou paralyzovaná tímto kontextem a jeho omezeními.

Mezi novými hnutími na levici hodně posílila ekologická hnutí. I ona jsou v zajetí nostalgie?

Dnešní ekologická hnutí si dobře uvědomují popsaný historický zlom a nemožnost znovunastolení minulých politických modelů. Hlavně to platí pro myšlenku nadvlády techniky nad přírodou a vidinu socialismu jako neustálého rozvoje výrobních prostředků, která levici doprovázela již od devatenáctého století a která ve státech takzvaného reálného socialismu získala až karikaturní podobu. Tento model je nejen nemožné znovu nabídnout, on přímo způsobuje katastrofu klimatických změn. Ekologická hnutí nejen že obnovují boje proti čím dál hrozivějším sociálním nerovnostem a novým formám autoritářství či proti důsledkům odcizení, ke kterým vede zbožštění ekonomických vztahů, ale navíc vědí, že je zapotřebí zachránit planetu a zaručit podmínky pro samotné pokračování života, což vyžaduje civilizační změnu. A to je něco zcela odlišného od alternativního způsobu rozvoje, založeného na vyvlastnění výrobních prostředků, jako tomu bylo v zemích reálného socialismu. Nyní je třeba nalézt nový civilizační modus, týkající se výroby i spotřeby, jehož středobodem by nebyl trh. Ekologická hnutí mohou propojit svou paměť s povědomím o potřebě historických zlomů. Tragédie revolucí ve dvacátém století spočívala mimo jiné v tom, že se staly v zemích, kde byl rozvoj výrobních sil naprosto zásadní otázkou. To platí pro Rusko v roce 1917, Vietnam v roce 1945, Čínu v roce 1948 či Kubu v roce 1959. V těchto zemích byla naléhavá otázka, jak zahnat hlad a vymýtit analfabetismus. Dnes je nutné přemýšlet o politické a ekonomické transformaci bez podcenění ekologických aspektů. A to je hlavní požadavek těchto hnutí.

Přesto se mi zdá, že v ekologickém hnutí existuje pnutí mezi technologickým optimismem a téměř romantickou fascinací primitivismem. Mají ekologická hnutí nějaký specifický přístup k paměti?

Tento rozpor stojí v základu debaty o antropocénu a kapitalocénu či kritiky fosilního kapitalismu. Nemůžu těmto hnutím radit. Nepřesvědčují mě ale tvrzení, že musíme zavést určitá opatření, aby se kapitalismus a tržní společnost staly slučitelné s ochranou životního prostředí. Zdá se mi naopak, že civilizační změna je tou zásadní a nevyhnutelnou otázkou. Myslím si, že k této změně je nutné mobilizovat veškeré technologie, které máme k dispozici, a současně jsem i pro snižování růstu za podmínky, že se tím nevelebí a nemíní návrat k formám života před moderní dobou. Nikdy jsem nevyznával tento zpátečnický romantismus, který tvrdí, jak krásný byl venkovský život před modernizací. Současně ale existuje i jiný romantismus, který můžeme označit za revoluční a který se opájí nostalgií po harmonických vztazích mezi člověkem a přírodou. Tento romantismus vnímá práci člověka na přeměně přírody bez oné vůle přírodě vládnout a panovat. Tato nostalgie může být zdrojem utopie, v níž se určí nové vztahy mezi přírodou a člověkem a nově využijí technologie ve prospěch lidstva a planety. Byla by to jistá forma postkapitalistického, nikoli předkapitalistického naturalismu. Jak se k němu dopracovat? Hlavní premisu vidím v přetržení vazeb s kapitalismem skrze kolektivní hnutí a ve schopnosti nahradit stávající dominantní struktury novými formami moci. To vše je velmi složité.

Mohou ekologická hnutí navázat na paměť hnutí proti kolonialismu, která častěji než v rozvinutém světě tematizovala propojení mezi vykořisťováním lidí a drancováním přírodních statků?

Je to možné z mnoha důvodů. Křiklavé nerovnosti, které se šíří na globální úrovni, se přímo dotýkají postkoloniálního světa. Tento svět je a bude ve stále větší míře hlavní obětí ekologických katastrof. Vidíme, jak se Afrika stává odkladištěm odpadů západního světa či jak klimatické změny vedou k dezertifikaci celých regionů, což vyvolá masivní odchody populací. A domněnka, že by trh dokázal napravit tyto rozsáhlé ekonomické, ekologické a sociální škody, není jen naivní iluze, ale ničivá lež. Mnoho studií ukazuje, že se čím dál rychleji blížíme k ekologické katastrofě. A je naprosto neuvěřitelné, že vládnoucí elity v dlouhodobější perspektivě nepřemýšlejí o tom, jak se vyhnout katastrofě, ale jak se s ní vypořádat způsobem, který by zachoval dominantní ekonomický model. Kapitalismus nepřemýšlí o tom, jak se katastrofě vyhnout, ale jak ji přežít. A to se mi zdá jako dostatečný důvod, který ospravedlňuje antikapitalistickou angažovanost v politice, která by měla být neodlučitelná od ekologické angažovanosti.

V knize při analýze levicové paměti častěji odkazujete na filmy než na psané texty. Byl to záměr?

To bych ani neřekl. V mé poslední knize Revolution: An Intellectual History [Revoluce: dějiny vědění, 2021], která navazuje na Levicovou melancholii, odkazuji na Benjaminův koncept dialektického obrazu. Obrazy jsou pro mě skoro stejně důležité jako psaná kultura. A dějiny levice tvoří nejen myšlenky, teorie či ideologie, které jsou zaznamenány v psaných textech, ale také zkušenosti, emoce či utopie, jež krystalizují v obrazech, ať už jde o plakáty, obrazy v galeriích, ­street art nebo filmy. Ve svých pracích se snažím analyzovat kulturu levice, a to jak teoretickou, tak estetickou tvorbu, do které patří umění i film.