V minulém čísle jsem v recenzi na knížku Daniela Hradeckého použil sousloví „biedermeier současné české literatury“. Chtěl bych to trochu vysvětlit; nebude to bez souvislosti s předmětem tohoto textu. Valná většina českých autorů a autorek dekoruje literární pole. Vybírá si nekonfliktní, prověřená témata a stejně tak je zpracovává, konvenčně, literárně vyzkoušenými, očekávanými a přijímanými prostředky. Když se objeví téma žhavé, aktuální, nepohodlné, v pravém smyslu kontroverzní, většina je pojedná tak, že jeho hrany zahladí, což opět záleží na způsobu podání, který setře naléhavost sdělení ve prospěch esteticky hladkého účinku. Vznikne zase jenom literatura, ornament, kterému je možné přitakat, ale ze židle tě nezvedne. Je to příliš učesané, návodné, povědomé, už předem se to dává jako literární dílo, až je z toho jen úpravná skalka před domem. A my sedíme v tom domě, hledíme do zahrady, místo abychom dům opustili, překročili zahradu a vyšli ven.
Když psal Vladimír Vokolek v roce 1957 své Monology do telefonu, vyloučen z účasti na oficiálním literárním životě, sledoval v každé z jednadvaceti básní jediné téma. Rozkládal je, převracel a nahlížel z různých stran. Jedna báseň tu osvětluje druhou a naopak. Nejsou to básně o něčem, ale básně-myšlení umanutě dobývající nevyslovený předpoklad, který hned zase popírají – je ještě dnes (v roce 1957) možné nějak usmířit vypjatou moderní racionalitu, podmínky poválečného uspořádání světa, poznanou absurditu existence a její ztrácený a postrádaný nadosobní rozměr?
Tématem Monologů do telefonu je řeč a (ne)schopnost dorozumět se. Jsou to monology rozčílené, přerývané, těžké a nehezké. Čím osamocenějším se volající cítí být, tím úporněji mluví. Na hloubku jeho zoufalství ukazuje pohotovost, s jakou obrací vážnou výpověď v ironii a tu zase v naléhavý argument. Fráze z mezilidského styku znehodnotí snadno, ukáže-li na nesoulad mezi řečeným a míněným. Ale totéž se děje vně jazyka, na švu mezi bytím a zdáním. „Neboť skutečnost je dvojitá/ a jenom takovou skutečnost známe/ která se ve vodě v karikaturu láme“.
Vokolek se příliš nestaral o to, aby jeho verše dobře zněly. Dával si záležet, aby jeho slova něco znamenala. Zdůrazňoval nedostatečnost řeči, a přece se s ní ochotně a rád lopotil. Slova se jako kluzké ryby smekají v dlaních, mění hned svůj smysl podle toho, kdo a kdy je říká a kdo a kdy jim naslouchá. Je to banální, ale s postupujícím odkouzlením světa čím dál citelnější. „Sotva postihneš nějaký význam/ ale jen pro sebe, jenom v tvé mysli/ už se rozvazuje a v jiné tajemství zauzlí/ jako by se vysmíval každému významu/ do bezvýznamnosti… A to nás bolí!/ Nová přesmyčka smysl nepřesmykne/ třísku do srdce zadřenou oko nevypláče“.
Za těchto podmínek pracoval Vokolek dialekticky, demonstroval básněmi meze racionality. Je znát, kolik práce ho stálo, aby usmířil pojmy s obrazy, aby rýmem neporušil proud své samomluvy vedené v naději, že ji někdo uslyší. Pro to neskrývané napětí mezi diskursivním myšlením a básnickým viděním Vokolkovy verše čtu.
Vladimír Vokolek: „Monology do telefonu“ [1957], in Ke komu mluvím dnes. Atlantis, Brno 1998, 251 stran.