Tradiční levicové strany se staly fungujícími součástmi (neo)liberálního systému. Levice by se měla opět pokusit nalézt svou vlastní řeč a usilovat o všeobecnou emancipaci, jež se bude týkat všech lidí bez omezení a bude respektovat i ne-lidskou přírodu.
Vladimír Špidla – přední politik nevelké části české sociální demokracie, která zůstala hodna svého jména – formuloval poslání své strany zhruba takto: v době velké industrializace v 19. století pomáhala sociální demokracie pracujícím lidem, aby se s touto obrovskou civilizační proměnou vyrovnali. To má i dnes být její legitimní úkol. Měla by pomáhat pracujícím, aby se vyrovnali s novou velkou změnou životních podmínek v důsledku technologického pokroku. Jménem pracujících má vyjednávat s kapitalisty o pracovních podmínkách a mzdách a se státem o nastavení zákonného rámce, sociálního zabezpečení a dostupného zdravotnictví. Podobně uvažují v tom lepším případě také sociálnědemokratické, socialistické či labouristické strany v Evropě, protože se staly integrální součástí neoliberálního politicko-ekonomického systému. Ten je pro ně výchozím paradigmatem, tedy něčím, čemu se nejen neprotiví, ale o čem ani není třeba příliš diskutovat: je souborem daných pravidel a podmínek, o kterých se nemluví, jak je to paradigmatům vlastní. Technologický pokrok je v tomto pohledu samohybnou, ba jakoby přírodní silou.
Špidla patří v českých poměrech k nejpoctivějším politikům, a navíc je intelektuálně kompetentní. Nejde ale jen o jeho osobní vliv. Zmíněné uvažování je na zdejší „autentické“ levici oblíbené proto, že umožňuje poněkud vágně ospravedlnit praktické úsilí, na něž Česká strana sociálně demokratická – bohužel navzdory Špidlovi – zapomněla stejně jako ta komunistická: úsilí o pomoc těm nejchudším a marginalizovaným, pomoc materiální, institucionální, aktivistickou či publicistickou. Nechci zpochybňovat konkrétní význam, který taková účinná pomoc má pro každého, kdo ji potřebuje. Pokud ale omezíme levicovost na tyto činnosti, zůstáváme funkční součástí neoliberálního pořádku. Ten produkci chudých a utlačovaných akceleruje stejně jako extraktivistické technologie a levici přenechává aspoň minimální péči o důsledky.
Jménem lidu a pro lid
Při volebním rozhodování mezi Babišovým populismem a sociálním pokrokem v mezích (neoliberálního) zákona je pro voličstvo pracujících tříd racionální se přiklonit k tomu mocnějšímu. Stejně tak je součástí neoliberálního řádu postmoderní akademický diskurs individuálních práv jakožto nároku na ničím neomezenou svobodu a uznání jednotlivce coby jedinečné bytosti. A nevymaňuje se z něj ani lest „konzervativní levice“, jejíž vzdělanci naopak předstírají, že kulturní hodnoty lidu jsou i jejich autentickými hodnotami. Jenže lid ani většina samy o sobě žádnou hodnotou nejsou: antiliberální populistické režimy se jimi nejen zaštiťují, ale také si dokážou díky nim získat autentickou podporu mas.
Problém, jak sloučit vlastní hodnoty lidu s levicovou kritikou kapitalismu a emancipačními cíli, řeší již nejméně sto let levicová teorie umění. Ve dvacátých a třicátých letech minulého století se vyostřila diskuse na základě zkušenosti ze sovětského Ruska a jeho socialistického realismu. Nebylo možné přehlížet rozpor mezi tím, co se považovalo za kvalitní moderní či přímo avantgardní umění, které je přesvědčeno, že vyjadřuje skutečné zájmy lidu, a tím, co byl lid reálně ochoten a schopen přijímat. Jedním z klíčových problémů se ukázala být srozumitelnost. Důkladná diskuse se věnovala folklóru a městské populární produkci, neškolené tvorbě, ochotnickému divadlu, primitivismu ve výtvarném umění a „nízkým“ literárním žánrům. Hledal se přesný poměr, v němž lze obě roviny úspěšně slučovat. Bez ohledu na vnější důvody ukončení tehdejší diskuse vypuknutím války, dnes ještě názorněji vidíme obtížnou řešitelnost takto postaveného sporu. Socialistický realismus byl široce srozumitelný, avšak nepřijatelný jako kvalitní umění, které musí mít hlubší dosah, než jaký má pedagogické vedení mas ke správnému jednání. Mimo sovětský blok se zároveň prohloubila identifikace nesrozumitelného umění s uměním kvalitním, komerčně podpořená možností shromažďovat nejen investiční, ale i symbolický kapitál. Na obou stranách železné opony usměrňovala protikladné procesy politická moc jako nástroje vzájemného ideologického boje.
Zcela odlišně dokázal ve třicátých letech otázku řešit jen Walter Benjamin, který nepřijal ani terminologii sporu, i když mu šlo o stejnou věc. Vyšel z rozdílu mezi společným a individuálně výlučným vnímáním vizuálního umění. Truchlení nad tím, že lidu zbývá jen umění bez aury, překonal obrácením pohledu a úvahou o tom, že budoucnost patří technicky (re)produkovanému umění, které auru v tradičním smyslu nepotřebuje, a obchází proto nezbytnost elitářské kontroly – totiž fotografii a filmu. Dnes vidíme, že právě taková diskuse byla revoluční.
Poskytovat nástroje
Pokud by chtěla levice překročit zajetí v hranicích neoliberálního řádu, musela by se znovu ujmout toho, co ve skutečnosti tvoří podstatu jejího poslání. Tím není mluvit jménem lidu tak, že se budou přebírat názory a hodnoty neelitních vrstev. Posláním vzdělanců na levici nebylo ani tak pomáhat lidem vyrovnat se s technologickým pokrokem, ale podstatnější bylo „poskytovat [jim] nástroje k produkci vlastního vědění“ (Lukáš Likavčan). Jinak řečeno, vzdělaní příslušníci a příslušnice levice konstruovali, rozvíjeli a prosazovali termíny, pojmy, kategorie, jimiž může každý uchopit svou vlastní zkušenost tak, aby jednak dávala osobní smysl, jednak aby bylo možné se pomocí řeči připojit ke společné konstrukci smyslu a kolektivní akci. I dnes by měla levice také utvářet takový jazyk a řeč, jež umožní reflektovat zkušenost neoliberální podoby vykořisťování a podmanění. Stejně důležité je dokázat to vše vyjádřit tak, aby levicový jazyk mohli coby svůj nástroj sdílet i nevzdělaní. Ani oni nemohou bez přesných, výstižných a srozumitelných termínů svou vlastní zkušenost přenášet z niterného prožitku jednotlivce do společenství schopného akce.
Jazyk levice, která přistoupila na podmínky neoliberalismu, je vnitřně rozporný a nevzdělané vrstvy to bystře tuší, i když to nedokážou analyzovat. Levice ztratila řeč, když přistoupila na to, že revoluce není přípustná, protože by nutně musela být krvavá a nakonec by stejně pohltila sebe samu, aniž by něčeho dosáhla. Pokud by měla znovu nalézt svůj hlas, bylo by třeba identifikovat v levicové tradici ty pojmy a hodnoty, které jsou skutečným jádrem jejího poslání. Musí se přitom obrátit stejně jako Benjamin při hodnocení umění pro lid a radikálně změnit pojmy i směr debaty. Když reálná praxe nade vši pochybnost prokázala, že samohybný pokrok už nefunguje a že extraktivistická industriální společnost vraždí nejen sebe samu, ale celý svět, nemůže už legitimní hodnotou být nic, co je spjato se světem industriální modernity. A to ani když jde o etickou hodnotu manuální práce či kolektivitu modelovanou podle továrního režimu. A legitimní už nejspíš nemůže být ani liberální model reprezentativní demokracie v parlamentním systému.
Levice zítra
Domnívám se, že dnes je levicové toto: jít k principům a z nich rozvíjet politickou praxi. Takovým principem není „zvýšení životní úrovně pro všechny“, naplňování údajné „vůle lidu“ ani marný volební boj s nespravedlivou mediální převahou velkokapitálu. Je jím úsilí o emancipaci, totiž rozvinutí osobního potenciálu lidství bez vnucených omezení. To je neslučitelné s kapitalismem, po zkušenosti s praxí reálného socialismu však víme, že zespolečenštění výrobních prostředků věc samo o sobě nevyřeší. Ke skutečnému řešení se bude směřovat, až když nebude sporu o tom, že stejná lidskost platí pro ženy, děti, muže i pro ty, kdo považují za potřebné se definovat jinak, pro zdravé i nemocné. Pro jakoukoli barvu pleti a národní identitu, o případném náboženském přesvědčení nemluvě, i pro úplně všechny kulturní i sociální tradice. Nejde o individualistickou svobodu ani abstraktní normu. Lidství je nejen nutně sdílené mezi lidmi, ale bez pevné hranice přechází také do ne-lidského, v měřítku od virů k dohlednému i nedohlednému kosmu, a člověk je neoddělitelnou součástí tohoto kontinua. Lidé nemají ve světě žádná předem daná privilegia, nejsou povoláni ne-lidskému vládnout a nemají zaručeno žádné „zvláštní zacházení“, ať už se jím rozumí náboženská spása nebo otcovská boží péče, která koneckonců nedopustí sebezničení.
Lidství dnes musí znamenat nežít na úkor ostatního života na Zemi. A emancipace je radikální přetváření podmínek tak, aby mohlo dojít optimálního rozvinutí v každém člověku. Nenechat se spoutat zátěží dějin („Mysleli to dobře, a dopadlo to jako vždycky.“) znamená, že levice musí sama projít hlubokou a zásadní revolucí.
Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.