Papíry za vězení

Ač bez dogmat, bez církve, bez partaje, i surrea­­lismus má své svaté. Osobnosti co do svého statusu spíše exkluzivní než prestižní – a více postavy než osobnosti: hrdiny fascinovaných vyprávění. Oč méně artefaktů po sobě dokázali či dostali možnost zanechat, o to intenzivnější závrať – předslast i nauseu – pociťujeme před jejich do šera vtlačeným reliéfem. Francouzští surrealisté mají takového „patrona“ v Jacquesu Vachém, dandym, jehož esprit natrvalo uhranul Andrého Bretona, čeští pak v Rudolfu Altschulovi, unikavém protějšku v patrně nejosudovějším setkání Zbyňka Havlíčka.

Živoucí střetnutí vesmíru a mne

Zemřel­-li Vaché mladý a za okolností ne zcela vyjasněných, Altschul zemřel ještě mladší a za okolností ještě obtížněji dopátratelných – o to ovšem tragičtějších: nejspíš jen několik dní před svými osmnáctými narozeninami (v dubnu 1945), a to buď v koncentračním táboře Bergen­-Belsen, nebo na pochodu smrti z tábora Flossenbürg (Altschul byl po otci Žid, zároveň byl zapojen v odboji). Dílo zanechal útlounké, mnohem útlejší než Vaché: rukám gestapa uniklo všehovšudy dvanáctero básní, z nichž jedna je navíc recyklací fragmentů z jiných dvou. A jeho působení v legendární spořilovské skupině spadá do doby, kdy poslední z avantgardních hnutí, zahnáno do podzemí a konfrontováno s mimořádně brutální metamorfózou civilizační skutečnosti, ve svých nejmladších protagonistech teprve zdlouhavě a bolestně hledalo nový hlas a nový smysl, (dez)orientováno ještě ozvěnami jistých stereotypních intonací. „Na magii tvého srdce padá prach“, píše Havlíček těsně po osvobození v cyklu Zem zemřít, vyvolávajícím Altschulův fantom. Až do jeho vlastní smrti v něm nikdy zcela neutichne stesk za přítelem, jemuž osud vedle ženy a účasti na pozdějších, již zcela nových básnických dobrodružstvích odepřel i objemnější doklad jeho nevšedně rychle dosažené tvůrčí suverenity – cokoli víc než „torzo torza“.

Po ukázkách publikovaných během šedesátých let – nejrozsáhlejší ve sborníku Surrealistické východisko roku 1969 – máme v knize Otázky rychle kladené v běhu poprvé vše dochované pohromadě a s lítostí si potvrzujeme, že vše jsme již znali. Lítost je určitě namístě, jakkoli i to, co čteme, prokazuje mimořádný talent. Jistě, protektorátní izolace kroužků věrných surrealismu znemožnila Altschulovi konfrontaci například s autory kolem Oty Mizery; navíc je sporné, že hoši tak lyričtí jako spořilovští by Mizerův „monstrualismus“ (hlásící se vedle Haška či Jarryho výslovně i k Vachému) akceptovali, i kdyby jeho manifest vznikl dříve než několik týdnů před Altschulovým posledním zatčením. I zde je tedy – tak jako u Havlíčka – poezie hlavně „živoucím střetnutím vesmíru a mne“. I zde je život „napsán za očima“ – za básníkovýma – a číst jej máš „Ty“, „Naděždo s loutnou“, jež „zmíráš trápena tropickou oblastí“. I zde se válečným „rachotem praskajících zdí“ (Havlíčkova aluze na Bretona) prozrazují hlavně „ohromná tření budoucích matek/ V každém smyslu jara/ Jara pod záštitou“, a jestliže jednadvacetiletý Havlíček dokáže ucítit již i „svítání a jeho mlékařský vozík/ chuť cihlového prachu a deště“, pak jeho adolescentní blíženec se stále, i „severně od střechy z níž kape“, dívá raději na dívky – sice „neduživé“, zato „v plavkách nahoty“.

Všichni mimo nás jsou blbí

A přece! Polohy, jimž bude patřit budoucnost, se nesměle hlásí i zde. Citelně komornější ráz Altschulových textů, jejich vyladěnost na „knížete Mozarta“ je po zákonu jinošství plně práva citové dialektice rokokové hravosti, brzy tak typické pro Karla Hynka. Svědčí právě tak nokturnům jako divertissementům. Melodii dívek beroucích „něžně svá ňadra do rukou“ lze bez problémů podložit harmoniemi „stařečků onanujících na mořském dně“. Je­-li gondola „gondolou klavíru“, kam jinam by z ní měl člověk hledět než na Viléma Blodka, jak „se naklání přes rampu“. A nakonec tyto souzvuky nedokážou zcela potlačit ani dynamiku dramatizujícího kontrapunktu. Ačkoli je „šašek“, v jehož šatech „tkví pravda“, primárně více pierotem než tricksterem, nebrání mu to konstatovat: „Právě jsme znovu zjistili, že všichni mimo nás jsou blbí.“ Nakolik je „Mor“, který „závoje bláznovství zakrývají“, rozprostřen do neviditelnosti, natolik jej samy mohou zviditelnit nečekaným vyboulením jediného slova: je­-li báseň nesená hudebními motivy nadepsána „Slyšení“, nevyčlení to z volného pohybu obraznosti přízračné rysy procesů? Zákona jakožto záminky k trestům, práva jakožto sebepopírajícího bezpráví? Není pak adresátkou vyznání „miluji tě abych byl nazýván hrdinou“ nakonec tatáž „malá holčička“, s níž jindy a jinde „malý hošík (…) chodil do školy vyměňovat své papíry za vězení“? Čtěme předposlední z autorových „papírů“, potrhaný jako jemná tvář Paula Éluarda lícními kostmi Franze Kafky: „Dnešního dne jsem byl vyzván na nananananananana na na na souboj, dnes jsem byl vyzván na souboj jedním čeledínem svého dědečka. Ten darebák mě zabil. (…) Popadl prokleté hrábě a plnou silou mně je vrazil do břicha. (…) Nějaký mok ze mne vytekl hned na začátku a pak už jsem tekl až do večera. Čeledín pak šel na slivovici.“

V tuzemsku, kde po archivech křehnou desetitisíce rukopisů a strojopisů, se rádo říká: „mělo by se vydat…“, „je zapotřebí…“. Leckdo se k tomu cítí povolán, málokdo vyvolen a sotvakdo „stíhá“. Editor svazku Radim Kopáč stíhá leccos a reakce bývají všelijaké. I tentokrát by se ledacos dalo vytknout, především nedokvašený doslov (byť s některými cennými biografickými údaji) a zfušovaná obrazová příloha (řidičský průkaz Altschulova otce bychom asi oželeli, fotografie sedmnáctiletého básníka se však vytratit neměla, tím spíš, že v doslovu se na ni odkazuje). Buďme však rádi, že Altschulovy máchovské otázky byly konečně položeny plným hlasem, třebaže opravdu „v běhu“.

Autor je literární historik.