V situaci, kdy se pod vlivem ruské invaze na Ukrajinu vrací bipolární vidění světa a geopolitické myšlení z dob studené války, má více než kdy jindy smysl připomínat, že ne všichni Rusové „líbají prezidentovu řiť“. Následující text se zaměřuje na éru, v níž se po rozpadu SSSR rodila nová kontrakultura.
Koncerty Chimery se pohybovaly mezi pohanským rituálem, severskou mytologickou tradicí a noisem. Foto Anatolij Antonov
V Sovětském svazu se za underground považovalo všechno, co existovalo v rozporu se systémem, který potlačoval jakékoli nepovolené aktivity. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let už bylo zřejmé, že „monumentální“ ruský rock ztrácí své opoziční postavení a na jeho místo nastupují tvrdší žánry, jako punk, hardcore nebo metal.
Velmi zásadní vliv na podobu hudby devadesátých let měly některé kluby. Jedním z nich byl bezpochyby prostor, který v Moskvě dodnes nese jméno Jerryho Rubina a jenž nikdy nepotřeboval reklamu. Zrodil se v roce 1992 díky úsilí Svetlany Jelčaninovové a jejích přátel. Přes den se tu scházeli anarchisté nebo ekologičtí aktivisté, večer pak byly koncerty. Vystupovaly zde kapely Distemper, Naiv, Tarakani, Purgen, Solomennyje jenoty, PTVP, Čudo-Judo, Kalinov most nebo Chimera a měli tu výstavy výtvarníci, například German Vinogradov či skupina zAiBi (Za anonymní a bezplatné umění).
Dalším významným klubem byl petrohradský TaMtAm. Existoval sice jen několik let, avšak spousta lidí se k jeho odkazu hrdě hlásí. Byl založen v roce 1991 bývalým violoncellistou skupiny Akvarium Vsevolodem Gakkelem, který krátce předtím navštívil newyorskou kolébku punku, slavný klub CBGB, a zkopíroval odtud myšlenku „punkových“ čtvrtků. Hlavní snahou bylo nepouštět na scénu klasický dlouhovlasý ruský rock, jinak se na pódiu mohla objevit jakákoli kapela. Oficiální povolení klub neměl, úředně šlo o mládežnické sdružení. Samotná provozovna připomínala squat plný hudebníků a umělců a samozřejmě tu nechyběly ani drogy a alkohol. Bizarnost doby podtrhává skutečnost, že u vstupu jednu dobu sedávali policisté, kteří měli oddělení ve stejné budově o patro výš a večer po práci si přivydělávali jako ochranka punkového klubu.
Ztracené naděje
Skupinu Chimera založili na podzim roku 1990 zpěvák, kytarista a skladatel Eduard „Ratd“ Starkov a kytarista Gennadij Bačinskij. Tehdy se kapela pyšnila názvem Děputat Baltiki. Jejich vystoupení se pohybovala mezi pohanským rituálem, severskou mytologickou tradicí a noisem. Ve svých oficiálních dokladech měl Ratd údajně uvedeno, že je občanem Měsíce. Na nejznámějším albu Chimery, nazvaném ZUDWA (1997), které vyšlo v době, kdy už TaMtAm neexistoval, lze slyšet pravděpodobně to nejpodstatnější z nálad devadesátých let: ztracené naděje, temnotu, vykořeněnost, bezčasí, všudypřítomné omamné látky, prvky ezoteriky i tíhu předchozích desetiletí. V titulní písni se zpívá: „Radost nezná hranic/ Slunce se směje všem vstříc/ Ryby a spousta ptáků/ Letí s mou písní do mraků/ Společně v rajské zahradě/ Laptu ZUDWA hraje/ S tebou/ Se mnou/ ZUDWA.“
Základem tvorby Chimery byl experiment. Ratd neměl žádné klasické hudební vzdělání, proto postupoval vždy spíš intuitivně. A tak se třeba během jednoho koncertu na scéně objevilo plátno, Starkov vytáhl injekční stříkačku, nabral si krev ze žíly a začal jí malovat. V polovině února 1997 Eduard Starkov zmizel a po týdnu ho našli oběšeného. Historie kapely Chimera tak skončila deset měsíců po uzavření klubu, v němž se částečně zrodil a vyzrál její styl. Alexej Nikonov, frontman jiné známé punkové kapely PTVP, Chimeru považoval za jediný pravý ruský noise, protože před nimi i po nich podobný typ hudby tvořili především snobové nebo intelektuálové, kteří málokdy dokázali překročit hranice mezi skutečností a imaginací.
Konec bardů s kytarou
Příznačná je dráha Andreje Mašnina, který se na konci osmdesátých let, ještě než založil kapelu Mašninbend, pokoušel prosadit jako písničkář s akustickou kytarou. V roce 1990 dokonce vydal lyrické akustické album Trio Gagarin. Už tehdy však bylo zřejmé, že období slávy ruského rocku je minulost a že další obrýlený chlapík s kytarou nemá moc šancí na úspěch. Počátky Mašninbendu je potřeba hledat v legendární petrohradské kotelně Kamčatka, kde Mašnin pracoval šest let. Ještě v sovětském období tu byli zaměstnáni zpěvák a kytarista skupiny Kino Viktor Coj nebo písničkář Alexandr Bašlačov. Tento prostor se proslavil po celém Rusku, protože fungoval i jako místo pro pořádání neoficiálních koncertů.
Mašninbend na hlasitosti přidával postupně. Album Ticho v lesu (1996) ještě dost odpovídá svému názvu, následovaly nahrávky Železo (1997) a Bomba (1999), které jsou už mnohem tvrdší a blíží se žánru rapcore. V titulní písni debutového alba zaznívá: „Je snazší zabít starou lichvářku/ Než mít rád své blízké/ Kulka není ani vrabec, ani slovo/ Pokud vylétne – hned pocítíš rozdíl.“ Mnohem agresivnější polohu má následující deska, která se pohybuje mezi pokusem o pochopení reality a šílenstvím, sarkasmem či zoufalstvím. Jedním z důvodů této agrese byla reakce na ruskou finanční krizi v roce 1998, jež zásadním způsobem otřásla životy mnoha lidí: „Bomba/ Pod polštářem/ Bomba/ Ve tvé lednici/ Bomba/ Ve tvém budíku/ Bomba/ Mezi tvýma nohama/ Za deset sekund vybuchne/ Devět sekund/ Osm sekund/ Sedm sekund/ Za chvíli uslyšíš rozruch/ Zavři svý oči a řekni bum!“
Excentrický punk
Odlišné počátky měla kapela Solomennyje jenoty (česky „slamění mývalové“). Boris Usov, její zakladatel, vyrostl na jihozápadě Moskvy. V dětství ujížděl na vědecko-fantastické literatuře a odkazy na některá díla lze najít i v jeho textech: „Kosmická opera/ Vědecká fantastika/ Ať už v zóně nebo na vrcholu/ V plastovém skafandru/ Moskevské předměstí/ Z oken kočkobusu lásky/ Mizí jako věčné ‚bohužel‘.“ Důležitou součástí sovětského samizdatu byly Kluby milovníků fantastiky, kde se daly sehnat vzácné knihy. A k významným periodikům této doby patřil časopis Kontrakultura, v němž se psalo nejen o hudbě ze západní a centrální částí Ruska, ale například i o sibiřské scéně. Pod vlivem tohoto časopisu Usov se spoluhráčem Borisem Rudkinem založili vlastní periodikum Šumela myš, na nějž posléze navázalo několik dalších nových hudebních zinů. Během devadesátých let Solomennyje jenoty nahráli neuvěřitelných šestnáct alb tzv. excentrického punku. Vyžívali se v amatérské kvalitě nahrávek, neboť zastávali názor, že v okamžiku, kdy umění začíná být profesionální, ztrácí kontakt s realitou. Od poloviny dekády se nicméně primitivní punková estetika začala proměňovat směrem k výraznější melodičnosti.
Zmíněné kapely samozřejmě nebyly jedinými projekty, které vyčnívaly z ruského hudebního milieu devadesátých let. Větší pozornost by si zasloužili například petrohradští PTVP, zejména pak poetika jejich zakladatele Alexeje Nikonova, ale i spousta dalších. Každopádně by byla chyba vnímat ruské devadesátky z hlediska hudby jako období, které bylo určováno pouze imitací západní produkce nebo steskem po minulosti.
Autorka je komparatistka.