Gentrifikace a změny, které se v jejím důsledku dějí, způsobují u lidí, jichž se dotýkají, smutek, vztek a řadu dalších nepříjemných pocitů. Nejde ovšem jen o individuální prožívání, ale o důsledek společenských nerovností. Emoce tak můžeme využít i v boji za právo na město pro všechny.
O emocích obvykle uvažujeme jako o individuálních, niterných jevech, které vycházejí z toho, co se přihodilo nám či našim blízkým. Jsme smutní a truchlíme, protože jsme zažili rozchod nebo ztrátu blízkého člověka. Máme radost, protože se nám něco povedlo. Jsme naštvaní, když nás někdo nerespektuje. Málokdy ovšem reflektujeme naše pocity v souvislosti s fyzickým prostorem, který nás obklopuje. Materiální kulisy a náš vztah k nim se přitom skrze ztělesněnou zkušenost postupně stávají součástí našeho prožitku sebe samých a poskytují nám i základní ontologické bezpečí. Tak je tomu i v případě domova. Nejenže se v něm můžeme schovat před vnějším světem, ale také jde o místo, jež je vyjádřením naší individuální či rodinné identity. Podoba těchto kulis, jejich proměna nebo ztráta se následně otiskují do našeho emočního prožívání v pozitivním i negativním duchu.
Množství výzkumů dokazuje, že ohrožení jistoty domova může vést ke klinicky měřitelným symptomům deprese, úzkosti nebo ztráty smyslu života, a to i v případě, že jsme se k takové změně sami rozhodli. Ztráta domova přitom nemusí být jedinou ani nejčastější zkušeností s vymístěním. Pocity smutku nebo ztráty mohou přicházet i tehdy, když se proměňují místa, kde jsme prožívali důležité životní momenty. Budovy, náměstí, kluby, nádraží, hospody, stadiony, galerie, ale třeba i cestičky a zákoutí, kde jsme tančili, kde jsme se milovali, tvořili, smáli či truchlili pro naše blízké, jsou vetkány do našeho emočního ekosystému a sítě vazeb vztahujících se také k okolnímu fyzickému prostoru. Jejich proměna tak může mít na jednotlivce zásadní dopady, i když z pohledu zvenku se může jednat třeba jen o nepatrnou změnu.
Ztráta a šok
Socioložka Ruth Glass už před téměř šedesáti lety popsala gentrifikaci jako proces, kdy se bohatší rezidenti stěhují do oblastí, které původně obývali méně movití lidé. V roce 1974 pak publikoval sociolog Peter Marris klasickou studii Loss and Change (Ztráta a změna), v níž spojil psychologické a sociologické poznatky o ztrátě, která je sice prožívána subjektivně, vždy však odráží proměny sociálního a materiálního prostředí. Ztráta odvisí od toho, co sdílíme a co nám přes neustálou proměnu poskytuje pocit kontinuity. Marris dokládá devastující účinky městské revitalizace na znevýhodněné komunity a poukazuje na psychologickou dezintegraci v důsledku vymístění z prostředí, které se podílelo na utváření prožitku společenství, a tedy i vnímání sebe samého jako sociální bytosti. Vymístění lidé se s těmito důsledky potýkali i v případě, že jim bylo nabídnuto náhradní a podle běžných měřítek kvalitnější bydlení v nové výstavbě. Psychiatrička Mindy Thompson Fullilove v souvislosti se zkušenostmi afroamerických obyvatel v gentrifikovaných čtvrtích amerických měst hovoří o šoku z vykořenění, který se podobá posttraumatickému stresu a odvíjí se od narušení důležitých středobodů komunitního ekosystému. Může jím být zbourání stadionu, kam chodili místní fandit, uzavření továrny, v níž lidé z dané komunity pracovali, či zánik oblíbené hospody nebo obchodu, které fungovaly jako společenský tmel.
Do prožitků spojených s proměnami města se podstatnou měrou propisují společenské nerovnosti. Renovace čtvrtí, proměny sousedství, změna struktury služeb a nabídky obchodů mohou být jedněmi vítány, pro druhé jsou ale příčinou smutku, vzteku, pocitu ztráty a dalších negativních emocí. Většinou jsou to ti, se kterými se u plánovacích stolů developerů a politiků příliš nepočítá nebo je na ně nahlíženo jako na populaci, kterou lze volně přesouvat. V Česku se jedná především o Romy. Když hrozilo vystěhování dlouholetým obyvatelům ostravské Bedřišky, částečně romského sousedství označovaného neprávem za vyloučenou lokalitu, místní politici tvrdili, že zde hodlají postavit bydlení „pro mladé funkční rodiny“. Zcela tak ignorovali fakt, že mladé, funkční, i když chudé rodiny již na Bedřišce žijí. Jejich existence ale při naplňování údajných potřeb města nehrála roli. Jak se asi cítili? Co jim běželo hlavou, když uvažovali, jak zajistí bydlení pro sebe a svou rodinu? „Přišla jsem domu a začala brečet jak malé dítě. Říkala jsem si, kam teď? Na ulici? Stane se ze mě bezdomovec? Já jsem fakt úplně šílela, spát jsem chodila s hroznýma myšlenkama,“ vzpomíná jedna z obyvatelek.
Proměny vedoucí k prožitkům ztráty, byť bez přímého tlaku na vymístění, ukazují také zkušenosti obyvatel pražského sídliště Písnice, které před několika lety celé získala developerská společnost CIB. Důsledkem byl nejen rapidní nárůst nájmů, ale i proměna veřejných prostranství, ze kterých firma ukrajuje pro výstavbu nových domů a garáží. Přeměňuje také společné prostory, například kočárkárny, na byty a usiluje tak o celkovou monetizací dříve jinak živoucího organismu sídliště. Ač noví vlastníci nikoho přímo nevyhazují, dlouhodobí nájemníci, kteří se mnohdy navíc na výstavbě sídliště podíleli, ztrácejí pocit sounáležitosti s místem, jež pro ně přestává být domovem, což vede k jejich postupnému sebevymístění. „Sídliště se začalo měnit: ti loupeživí rytíři zpeněžili, co mohli, zbytek zrušili, a tak jsme si začali připadat nevítaný,“ uvedla během výzkumu o formování iniciativy Moje Písnice jedna z obyvatelek. Další z respondentek zase popsala, jak skrze proměny sídliště začala vnímat rozklad pro ni do té doby fungujícího společenství: „Měla jsem před pár lety úraz. Rodina byla zrovna rozprchlá, takže bych to bez sousedů nedala. Ale dneska bych už nepřežila, protože ti sousedé tu nejsou. Většinu lidí ve vchodě už nepoznávám. Člověk by přitom ve stáří fungující komunitu tolik potřeboval. Je to smutný.“
Za hranice trhu
Jak poznamenal Arnošt Novák v článku v reakci na vyklizení Sociálního a autonomního centra Klinika (A2 č. 3/2019), každá myšlenka potřebuje tělo, které ji bude uskutečňovat, a lidé zase fyzický prostor, kde se mohou setkávat. Mizení prostorů, kde bylo možné se potkávat a navazovat vztahy mimo logiku trhu, jako byla třeba Klinika, nedávno zavřený ostravský klub Jeden Tag nebo pražský kulturní prostor Unijazz, případně míst, která jsou sice zisková, ale tržní definici přesahují, jako například hospody, znamená ochuzení naší sociální identity, ale také omezení funkcionality města a prohlubování jednorozměrné a odcizující existence v tržně definovaném společenství.
Urbánní studie ze všech kontinentů přitom jasně ukazují, že pokud se principy utváření města orientují výhradně na růst a ekonomické zájmy, subjektivní míra spokojenosti obyvatel se snižuje. Podporují-li se naopak navazování vztahů a možnosti setkávání, spokojenost se zvyšuje. Roli hrají místa vhodná pro potkávání, přístupná kultura, dostupná veřejná doprava či bezpečné cyklostezky. Politolog Robert Putnam v knize Bowling Alone: The Collapse and Revival of American Community (Sám na bowlingu. Kolaps a znovuzrození americké komunity, 2000) uvádí, že každých deset minut dojíždění autem navíc znamená desetiprocentní snížení participace obyvatel na věcech veřejných, tedy méně podepsaných peticí, méně dobrovolničení nebo komunitního setkávání, což vede k prohloubení odcizení, které se pak podepisuje na duševním zdraví rezidentů. Své by o tom možná mohli vyprávět obyvatelé satelitních městeček nebo obcí, jež trpí v důsledku upadající veřejné dopravy a mizejících služeb.
Kde vzít naději?
Nedávno zesnulý urbanista Peter Marcuse tvrdil, že jedním z hlavních důsledků gentrifikace je postupné rezidenční odcizení. Lékem by pak analogicky mělo být navazování kontaktů a seznamování. A v tom hraje citové prožívání nezastupitelnou roli. Orientace na emoční stránku může pomoci vymísťovaným lidem uvědomit si, že jejich vztek či smutek má kolektivní rozměr. Umožňuje ale i gentrifikujícím pochopit sílu vztahu původních obyvatel k jejich domovu. Urbánní geografka Chiara Valli radí oběma stranám jednoduchou věc: mluvte spolu, pak se vyhnete vzájemné ignoranci – když spolu nebudete komunikovat, gentrifikace proběhne nepozorovaně a odcizeně.
Ne vždy se podaří gentrifikované čtvrti nebo ohrožená místa zachránit. Pak může pomoci truchlení, třeba formou kolektivního, nebo dokonce ritualizovaného sdílení, díky kterému si lidé uvědomí, že negativní pocity nezažívají jen oni. Emoční prožívání by se každopádně mělo stát součástí diskusí o kapitalistickém městě a právu na bydlení a své místo by mělo mít také v praktických způsobech boje proti odcizení – bez ohledu na to, zda patříme k těm, kteří na proměny města doplácejí, nebo z nich naopak profitujeme.
Jakub Černý je psychoterapeut.