Kresba Vít Svoboda
Na konci dějin, to jsem byla náctiletá, jsem trochu litovala, že žiju v době, kdy se toho zas tak moc neděje. Hltala jsem romány z minulosti, v níž lidé ještě za něco bojovali a měli nějaké vize, za které byli ochotni i umřít. Věřila jsem tehdy, stejně tak jako řada dalších lidí, že svět už bude víceméně pořád stejný, jen se bude snad stále trochu zlepšovat. Optimismus devadesátých let ovlivnil i mě, přestože jsem se od jejich počátků necítila tak úplně svobodná, i když jsem neuměla tehdy ještě přesně pojmenovat, v čem to vlastně vězí. S typickou českou sebezahleděností jsem ani moc nesledovala, jak pravice a nakonec i levice s pomocí neoliberálního diskursu, který po pádu železné opony definitivně zvítězil, odbourává v západní Evropě těžce vydobytý sociální stát. Ještě dlouho potom, co například ve Švédsku zprivatizovali školy i školky, pošty, nebo péči o seniory, jsem věřila, že je tam vlastně u vlády demokratický socialismus. A dokonce jsem si myslela, že až trochu opadne opilecké nadšení z pádu autoritářských režimů na Východě, tak se přesně tímhle směrem vydáme i my.
Dnes jsem o třicet let chytřejší a zároveň o třicet let depresivnější. Na to, že by snad svět směřoval k lepšímu a spravedlivějšímu uspořádání, v němž by zároveň lidé mohli svobodně žít a tvořit a nikdo nebyl odsouzen k nedůstojnému životu, už nevěřím ani trochu. Zato ale vím, že celou tu dobu existovala řada příležitostí k hrdinství. Hrdinství totiž bylo postavit se jasně a hlasitě tomu, co do nás horem dolem cpaly elity zejména prostřednictvím médií. Levice ztratila svůj hlas zřejmě proto, že do velké míry spolu s ním ztratila i odvahu. Oproti době před třiceti lety si ale už nemůžeme stěžovat na to, že bychom žili ve světě, ve kterém se nic neděje.
Když se ještě před covidem trochu víc začalo mluvit o klimatu, svitla malá naděje, že se něco pořádného začne dělat dřív, než už bude úplně pozdě. Spolu s pandemií se klimatická krize z mediálního prostoru opět vytratila a po dvou letech soužení s virem jsme se jednoho dne probudili s válkou za humny. S válkou, která má navíc potenciál se rozšířit a každopádně už teď nás vede do situace, kdy zase není čas na témata, jako je sociální spravedlnost nebo klimatická krize. Když čtu v novinách, že Německo posiluje armádní rozpočet o sto miliard eur, není mi u toho dobře. Zbrojení samozřejmě nemusí nutně znamenat, že se zbraně nakonec použijí, ale zdá se mi to jako slabá útěcha.
Levice mezitím diskutuje zcela nesrozumitelným jazykem o tom, jak to udělat, aby její jazyk byl opět srozumitelný. Východní levice se zlobí na tu západní, protože má jinou zkušenost a vidí současný konflikt na Východě jinýma očima. Já se mezitím snažím trávit čas s lidmi, kteří se ve východní Evropě nemohou uživit a jezdí do západní Evropy vydělat nějaké peníze, a co chvíli ztrácím motivaci. Z čím krizovější situace a větší chudoby tito lidé odcházejí, tím menší šance mají na důstojné pracovní podmínky. Velmi mě zaujalo, že je to právě aktuální situace, co mnohem víc než vzdělání nebo znalost cizích jazyků určuje, jestli bude práce dobrá nebo špatná. A čím víc jsou lidé zmoženi nekonečnou prací, tím méně mají energii přemýšlet o něčem jiném než o svém vlastním životě a svých obavách z budoucnosti – z toho, jak se uživí, jak splatí dluhy, jak ošatí a nakrmí své děti nebo jak a kde dožijí.
Hledat jazyk, kterým bychom promlouvali k lidu, je myslím zbytečné, protože tito lidé mají pochopitelně schopnost rozumět normálnímu jazyku, potřebují jen nebýt úplně ubití, aby se vůbec mohli soustředit. A přestože svou práci miluju a jsem šťastná, že mohu objevovat nové věci a uvědomovat si různé souvislosti, nevím, jestli se zítra zase neprobudím do světa, který se už nebude vůbec zajímat o témata, jež přijdou palčivá mně.
Poučení z posledních let a měsíců zní, že svět, kde se z mého eurocentrického pohledu zase tolik nedělo, byl vlastně docela fajn. Jediná naděje je, že krize je prý příležitost ke změně. Krizi tu teď určitě máme a změnu určitě potřebujeme. Jestli to bude změna k lepšímu, je ve hvězdách. Chtěla jsem samozřejmě napsat, že je to na nás, ale nerada bych přeceňovala sílu levice, která má problém dohodnout se i na tom, co je vlastně důležité.
Autor je redaktorka Alarmu.