Transmediální guláš

Svižné městské fantasy Nory K. Jemisin Stali jsme se městem (2020, česky 2021), zkoumající obyvatele a atmosféru současného New Yorku, se od americké kritiky dostalo vlídného přijetí a po formální stránce jde skutečně o zábavné čtení. Nelze se ale zároveň ubránit dojmu, že Jemisin píše žánrovou literaturu na základě chladné kalkulace, jež má vést k dosažení maximální atraktivity a přístupnosti. Její nejnovější román tak může posloužit i jako učebnicový příklad toho, jak současný literární průmysl ohýbá a okrajuje možnosti a imaginaci, a to nejen v žánru fantasy.

Znovuzrození města

Zápletka je odvozena od povídky, kterou Jemisin vydala již v roce 2018 a do nového románu ji zařadila jako prolog. Říká, že velká města časem dosáhnou takové složitosti a významu, že se jejich duch zhmotní do lidského avatara, který má pak o město a jeho obyvatele pečovat a chránit je před útoky záhadného Nepřítele z jiné dimenze, jemuž jsou takto proměněná města trnem v oku.

V New Yorku se ovšem stvoření lidského ochránce neodehraje podle plánu. Primární avatar zastupující celé město je v prvním souboji s Nepřítelem závažně poraněn a někde se ztratí, a kromě něj se v ulicích zhmotní i avataři pro každou z pěti hlavních čtvrtí. Manhattan zastupuje vypočítavý a uhlazený vysokoškolák neurčitého původu, Brooklyn je legendární černá rapperka a zastupitelka městské části, Queens se zosobní ve stydlivé indické matematičce, Bronx dostane na starost galeristka z indiánského národa Lenape, který kdysi tuto oblast obýval, a periferní Staten Island zpodobní bílá zamindrákovaná třicátnice, které se honí hlavou hlavně rasové a sexuální předsudky.

Znovuzrozenému městu se vydají na po­moc i zkušení avataři Sao Paula a Hongkongu, ústřední pětice hrdinů se dá postupně dohromady a pak se přes nejrůznější bitvy s interdimenzionálními monstry pokouší najít primárního avatara a dokonat úspěšnou transformaci metropole. Jemisin si tak otevírá prostor k zajímavým výkladům o historii, politice a demografii svého oblíbeného města, jenže než se o utajených stránkách New Yorku stačíme dozvědět víc, neustálé konflikty a zvraty odvedou děj zase jinam. Výsledkem je čtyřsetstránková akční šmouha.

Samoúčelná přednáška

Jemisin se soustředí na neustálé rozvíjení dějové konstrukce, aniž by se příliš věnovala ústřední myšlence. Skutečnost, že města fungují jako svébytný vesmír, že je tvoří především jejich obyvatelé a že bez zodpovědné péče upadají a hynou, je sice zajímavé východisko, ale sama o sobě je myšlenkově hluboká asi jako akční leták z Lidlu. Jemisin se o podrobnější reflexi nesnaží, přestože k tomu má zjevně více než dostatečné předpoklady a zkušenosti.

Avatary jednotlivých čtvrtí konstruuje jako výrazné a snadno zapamatovatelné postavy, jejichž jedinou funkcí je posouvat dopředu děj a které spíše než živé Newyorčany připomínají slepence stereotypů. K autentičnosti nepřispívá ani český překlad Jakuba Němečka, který si neví rady s pouličním slangem a často volí křečovité fráze, které již dávno vyšly z módy. I samotné znesvářené strany bojující o budoucnost města jsou velmi schematické a po pár stránkách se dá dobře odhadnout, kdo za dané tábory kope a na koho si mají protagonisté dát pozor. Ke straně znovuzrozeného New Yorku náležejí etnické menšiny, umělci, aktivisté, dělnické vrstvy a hodní lidé pečující o svá sousedství, kdežto mimozemské destruktivní zlo zastupují bohatí běloši, gentrifikátoři, náckové, developeři, velké obchodní řetězce a nelidský kapitál všeho druhu. Poselství je to jistě příkladné, ale místy působí jako samoúčelná politická přednáška, která navíc přehlíží nepříjemný fakt, že v globálních velkoměstech se tak či onak musí snést zástupci všech uvedených skupin – Jemisin to ovšem nebere v potaz a nemilosrdně vyobcovává nesnášenlivou bělošku Aislin i její Staten Island ze „skutečného“ New Yorku.

Kurs schematického psaní

Největší paradox díla spočívá v tom, že se v žádném případě nedá shodit ze stolu jako špatná kniha, právě naopak. Jemisin je řemeslně schopná spisovatelka a v rámci žánru jde o nadprůměrně dobré čtení, jehož úskalí spočívá právě v „řemeslnosti“. Autorka vytvořila dílo, pro nějž se více než označení literatura hodí anglický výraz content. V některých částech románu na chvíli popustí uzdu imaginaci, ale vzápětí se vrací k mechanické tvorbě textu, který by šlo jen s minimálními úpravami předělat na komiksový či seriálový scénář.

Ústřední skupina avatarů jaksi automaticky pochopí, co se jim přihodilo a co se od nich očekává, ale i přesto pak tráví čas nekonečnými topornými dialogy, jež mají imaginárnímu čtenáři vysvětlit fungování fikčního světa, aby snad náhodou nemusel moc zapojovat představivost nebo si něco nevyložil špatně. Protagonisté svou plochostí i jasně definovanými nadpřirozenými schopnostmi v mnohém připomínají komiksové superhrdiny, samotný děj pak videohru plnou mechanických questů a úrovní. I otevřený konec románu vybízí k dalšímu pokračování (má jít o první díl chystané trilogie) a výsledný útvar je pak dokonalou živnou půdou pro vznik transmediální franšízy.

Při pohledu na autorčin životopis je zjevné, že se jedná o postup, který ve svém díle uplatnila už dříve. Trilogie Zlomená země (2015–2017, česky 2017–2019) je koncipována podobným způsobem a v současné době se připravuje její filmová adaptace. Autorka se mimo jiné před několika lety podílela na knižní adaptaci jednoho z dílů videoherní série Mass Effect a za zmínku stojí i to, že svou spisovatelskou kariéru nastartovala prostřednictvím workshopu tvůrčího psaní a aktivitami v různých spisovatelských skupinách.

Tyto workshopy a jejich dopad na podobu nejen žánrové literatury jsou v angloamerickém prostředí již delší dobu častým terčem kritiky. Literární tvorbu jejich účastníci chápou jako řemeslný postup, který ze všeho nejvíc připomíná vaření guláše. Do hrnce se nasypou všechny osvědčené ingredience a cílem je vyvážit výsledek tak, aby nepůsobil ani jako brak, ani jako příliš intelektuální čtivo. A především je neustále kladen důraz na strukturování děje a poutavý storytelling, který čtenáři nedovolí odlepit oči od stránky a nutí ho k nakupování dalších dílů nekonečných knižních ság.

Dusivý standard

Jemisin tedy zvolila neotřelou, ale snadno pochopitelnou zápletku, k tomu přihodila atraktivní témata kulturních válek, rasových střetů, sociálních nerovností a moderního urbanismu, vytvořila jednoduché výrazné postavy a narýsovala dějové linky plné expozic a zvratů jak z učebnice scenáristiky. Směs zahustila naučnými výklady o historii New Yorku na úrovni složitějšího článku z Wikipedie, přikořenila oblíbeným motivem žánru young adult – z prosťáčka se náhle stane vyvolený zachránce světa – a pak už stačilo jen čekat na rekordní prodeje a nabídky od filmových studií.

K jednomu z proroků tohoto přístupu patřil třeba Neil Gaiman, kterému ovšem není možné upřít mimořádné inovátorství, a navíc s ním slavil úspěch ještě v dobách, kdy nešlo o zlatý grál vydavatelských agentů. Teď se ale z nepopiratelně šikovného spisovatelského triku stal dusivý oborový standard, který sice vydělává peníze, ale nedává talentovaným spisovatelům prostor k rozvoji a brání vstupu jiných, originálních hlasů. Opěvovaný storytelling se lze prostřednictvím workshopů relativně snadno naučit. Je jistě důležitý proto, aby se čtenář u žánrového čtiva ne­­ukousal nudou, často ale vede k tomu, že se ze zápletky stane hlavní složka díla. U skutečně nadčasových knih si přitom po letech vzpomeneme spíše na zajímavé myšlenky, emoce a dojmy, a nikoli na to, zda byl vrahem zahradník.

Čtení románu Stali jsme se městem připomíná situaci, kdy sedíte v luxusní restauraci, cpete se ústřicemi, pijete šampaňské a zdvořile nasloucháte kultivovanému výkladu o věcech, které jste již párkrát slyšeli. Jídlo je sice skvělé, obsluha úslužná a objektivně tomuto zážitku nemůžete nic vytknout, ale stejně si ho příliš neužíváte a toužíte po tom, abyste místo toho seděli s kamarády v putyce na rohu. Sice to tam smrdí a mají jen pivo a rum, ale zato byste se tam skutečně bavili a něco nového se dozvěděli.

Autor je editor webu Seznam Zprávy.