Můžeme z melancholie, která k levici neodmyslitelně patří, čerpat sílu, nebo nostalgické ohlížení za minulostí naopak znehybňuje veškeré emancipační síly? Nejen nad možností smíření zdánlivě protichůdných postojů v rámci strategické diskuse o budoucnosti levice se zamýšlí následující esej.
Nemělo by nás překvapovat, že je levice melancholická. Náš příběh je protkaný opakovanými porážkami a velkolepými nezdary, vyhnanstvím a mučednictvím, zradami a zklamáními. V jistém smyslu ani nemůže vypadat jinak. Kdybychom byli uspěli, už bychom tu nebyli. Ta nejlepší politika osvobození směřuje k vlastní nadbytečnosti – jak podotýká Terry Eagleton, „marxisté po ničem netouží víc než po tom, aby přestali být marxisty“. Dokud stále chodíme na schůze, je pochopitelné, že si s sebou neseme jistou míru smutku a rezignace. Melancholie ovšem není jenom smutek – je to pouto k něčemu ztracenému. Italský marxista Enzo Traverso ve své mistrovské studii Mélancolie de gauche (Levicová melancholie, 2016) tvrdí, že tato ztráta se už neváže k pouhé řadě porážek, ale k jejich hromadění na ztraceném horizontu možného. V roce 1919 mohla Rosa Luxemburg napsat: „Do dneška nám revoluce nepřinesla nic než porážky. A přece nám tyto nevyhnutelné porážky jedna za druhou dávají záruky budoucího konečného vítězství.“ Pro Traversa po vystřízlivění, které krystalizovalo roku 1989, tento způsob myšlení přestal fungovat. Nebyla tu možnost na poslední chvíli vyrovnat a obrátit skóre v prodloužení. Porážka byla definitivní. Není tedy překvapivé, že je levice melancholická teď.
Ani shora, ani zdola
Větším překvapením možná je, že Traverso chce z této melancholie čerpat sílu. Zčásti je to tím, jak chce vzdorovat alternativě předložené klasickou Freudovou dichotomií: pokud je alternativou k melancholii truchlení, mohlo by příliš snadno sklouznout k přijetí. Ve světě bezuzdného neoliberalismu, světě, který žádné alternativy nenabízí, může lpění na myšlence komunismu i přes všechny prohry představovat akt nezbytného odboje. V širším kontextu Traverso vidí melancholickou stránku levicového (zejména marxistického) myšlení jako nezbytný korektiv jeho optimističtějších, determinističtějších podob. Přijdeme-li o optimistické vyhlídky, nezbývá nám než ohlédnout se zpátky do minulosti a snažit se pracovat s ní. Melancholie „neznamená ústup do uzavřeného vesmíru trápení a vzpomínání“. Je to „jediný způsob, jak může hledání nových myšlenek a projektů koexistovat s žalem a truchlením nad ztracenou doménou zkušeností revoluce“. Pro Traversa to obnáší využití spasitelských a teologických prvků marxismu vetknutých do díla Waltera Benjamina, který v situaci, kdy je zpochybňována celá marxistická tradice, nabízí „kompas pro přežití uprostřed bouře“.
Přijetím melancholie se Traverso odlišuje od většiny současných výkladů. Wendy Brown ji v eseji z roku 1999, jímž tyto debaty započaly, označila jednoznačně za zhoubnou sílu vtělenou do levice neschopné postavit se svým selháním a marně lpící na zkrachovalých organizačních strukturách. V nedávnější době tuto kritiku rozšířil brazilský myslitel a aktivista Rodrigo Nunes, podle nějž současnou levici charakterizuje dvojí melancholie. První odpovídá té, na niž poukázala Brown, tedy upínání se na organizační strukturu a politické strategie spojené s rokem 1917 – stranu, vedení, dělnickou třídu. Naproti tomu druhou podobu melancholie sama Brown zčásti reprezentuje, neboť ta je spojená s představou (ne už tolik realitou) roku 1968 – hnutími, spontánností, kulturní produkcí a utlačovanými.
Nunes v průkopnické knize Neither Vertical Nor Horizontal (Ani vertikální, ani horizontální, 2021) tvrdí, že tyto dva druhy melancholie jsou v protikladu a zároveň se vzájemně vyživují: „Levice roku 1968 má stejný sklon uhýbat před těžkými otázkami tím, že je přesměruje na svůj protějšek z roku 1917, a naopak. Jestliže trauma spojené se sovětským blokem bezpochyby sehrálo významnou roli při proměně organizace v předmět odporu a děsu, tento vzorec uhýbavého přehazování odpovědnosti, barikádování identity a vyhýbání se nezbytnému truchlení přispívá k upevňování neschopnosti o věci diskutovat.“ Tyto dvě skupiny se tak střetávají v „zrcadlovém vztahu, který jako by vymazal společný prostor, v němž by mohlo docházet k opravdové diskusi“. Obě mohou vnitřně uznávat potřebu introspekce a reflexe, „skutečné diskuse“ a „konkrétní analýzy“, zatímco veřejně se debata omezuje na nacvičenou hru „horizontalismu proti vertikalismu“, „vedení proti spontánnosti“, „stran proti sítím“. Je to organizace jako dějiště traumatu – právě ty organizace, které jsou nepostradatelné, abychom mohli dosáhnout svých cílů, nás neustále nechávají na holičkách. To vysvětluje, proč návraty k „otázce organizace“ v posledních dvou desetiletích často „zněly spíše jako pobídky znovu se otázky chopit než jako snaha doopravdy se dobrat odpovědí“. Podle Nunese je jediným řešením skutečně znovu otevřít otázku organizace „nezaslepeným vyhodnocením limitů reálných procesů a snažit se myslet mimo zjednodušený rámec možností buď–anebo“. Tímto způsobem by se „organizace mohla stát prostředkem vlastní rehabilitace“. Nebyla by už předmětem melancholického lpění, nýbrž cestou z melancholie ke znovunabytí schopnosti konat.
Otevřít strategickou diskusi
Nunesova kniha předkládá celý arzenál přístupů ke znovuotevření těchto otázek, který si zaslouží být rámcem závažné diskuse o organizaci jakékoli obnovené levice. Je tedy lákavé číst Nunese a Traversa jako protiklady a v Nunesově prozíravém přístupu vidět výzvu k probuzení z Traversova melancholického přešlapování na místě a teologických abstrakcí (ačkoli sám Nunes se k Traversovi vyjadřuje jenom stručně a poněkud ambivalentně). Raději bych je ovšem četl společně. Traversova neochota melancholii jednoduše odmítnout a chápání melancholie jakožto jediného možného výchozího bodu může možná dokonce musí být součástí nezbytného přehodnocování, k němuž vyzývá Nunes.
Počátkem by mohlo být uvědomění, že Traversův důraz na melancholii není zamýšlen jako konejšení nebo jako ospravedlňování nečinnosti, nýbrž jako podnět ke znovuotevření strategických otázek zastíraných falešnými zárukami minulosti. Podobně chce i Nunes nově promýšlet organizaci po zhroucení víry v historický determinismus nebo teleologii (anebo přesněji v to, čemu říká „tranzitivita“, předpoklad „deterministického vztahu sociální struktury a revoluční subjektivity“). Traverso naznačuje, že zhroucení historické sebejistoty, která levici živila v minulosti, může zároveň znovuotevřít strategickou diskusi. Současná levice si vždy ponese „melancholický podtón“, neboť „její umění spočívá v organizování pesimismu: poučit se z minulosti, přiznat porážku bez kapitulace před nepřítelem a s vědomím, že nový začátek nevyhnutelně povede k novým formám a neznámými cestami“. Stejně jako francouzský marxista Daniel Bensaïd, jemuž věnuje závěrečnou kapitolu, nezamýšlí Traverso své vzývání mesianismu jako prorocké konejšení, ale jako poznání, že čas není lineární a prázdný a že obnova může přijít právě ve chvíli, kdy ji čekáme nejméně.
Můžeme si rovněž povšimnout, že pro Traversa předmětem melancholie není ani tak specifická forma organizace, jako spíš sama možnost revoluční transformace. Setrvávání v melancholii v tomto smyslu znamená jistou podobu „věrnosti emancipačních procesů revoluce“, nikoli specifické organizaci, režimu nebo výsledku. Věrnost je tak možná lepší slovo než melancholie, pokud se bavíme o něčem, co jsme nikdy tak docela neměli – o utopickém příslibu, nikoli o něčem, co jsme ztratili. Taková věrnost může být v praxi těžko odlišitelná od oné konzervativní melancholie, jíž se chceme vyhnout – neochota jednoho aktivisty se vzdát může druhému připadat jako tvrdohlavé melancholické lpění. Je nicméně nutná, abychom vůbec mohli začít otázku organizace znovu otevírat.
Dívat se ekologicky
Nakonec jakékoli nezaslepené zaobírání se přítomností musí zahrnovat i trosky historie rozeseté po krajině. Stěžejním prvkem Nunesova konceptuálního arzenálu je dívat se na organizace ekologicky, jako na prvky nevyhnutelně existující ve vztazích s ostatními a v terénu, jejž žádný z nich nemůže plně ovládnout. Pokud naše vzpomínky, naše porážky, tradice a projekty tvoří součást ekologie, v jejímž rámci se musíme organizovat, pak je žádný pokus o nové otevření otázky organizace nemůže ignorovat. Lidé mají své vlastní loajality: ke stranám, k jiným lidem, k myšlenkám, k tradicím. A tradicím rozumíme velmi různě v závislosti na tom, kde stojíme, jak ukazuje reflexe různého globálního významu let 1917, 1968 a 1989. Jak jednou kdosi poznamenal, „tradice všech mrtvých generací tíží mysl živých jako noční můra“. Jasný pohled na přítomnost nemůže tuhle mrtvou váhu přehlížet, musí se s ní vypořádat. Někdy to znamená snahu ji posunout, jindy prosévání a hledání něčeho, co bychom mohli využít. Traverso poznamenává: „Vzpomínat znamená zachraňovat, ale chránit minulost neznamená chtít si ji přivlastňovat nebo opakovat, co už bylo a zmizelo; znamená to měnit přítomnost.“ Rétorika zachraňování nevyhnutelně rezonuje v kontextu klimatické změny, kde se možná už nyní musíme zaměřovat na zmírňování dopadů a záchranu toho, co ještě lze. Melancholie nejspíš brzy nezůstane jen doménou levice. Tváří v tvář volbě mezi melancholickou vášní a kritickým návratem k otázce organizace jsem nenasytný. Volím obojí.
Autor je filosof.
Z angličtiny přeložila Adéla Špínová.