Ženy (bez) útěchy

Aktuální válečná situace na Ukrajině jako by stírala prach z uměleckých děl s válečnou tematikou, která jsme si spojovali s dávnou minulostí. Na aktuálnosti nabylo i loňské vydání komiksu jihokorejské autorky Kim Kumsuk nazvaného Tráva (Phwul, 2017). Ten se odehrává během japonsko­-čínské války, která probíhala víceméně paralelně s druhou světovou válkou a začala podobně jako válka na Ukrajině. Japonsko usilovalo o postavení největší asijské velmoci, a to právě získáním rozsáhlého území pevninské Číny. Z té postupně ukrajovalo od východního pobřeží s podobným scénářem, jaký využívá Rusko na Ukrajině od roku 2014. Samotná válka vypukla v roce 1937 a záminku k ní po­­skytl zinscenovaný útok na japonské obyvatele Číny – cílem byla oficiálně jejich ochrana. Krvavým vrcholem konfliktu byl takzvaný Nankingský masakr, při němž během několikaměsíční okupace tehdejšího čínského hlavního města přišlo o život asi tři sta tisíc civilistů, přičemž mnoho z nich bylo mučeno a znásilňováno. Právě v důsledku masakru, jejž nacio­­nalistické kruhy v Japonsku dodnes zpochybňují, začala japonská armáda na frontě provozovat pro sexuálně neukojené vojáky nevěstince s najatými prostitutkami. V nich ale kromě žen, které si svým tělem dobrovolně vydělávaly na živobytí, skončilo i mnoho sexuálních otrokyň, dodaných často z blízké Koreje. Komiksový román Tráva popisuje osudy jedné z nich, jak je zaznamenala Kim Kumsuk na svých návštěvách u paní I Okson v takzvaném Domě sdílení, který v Koreji vznikl právě pro oběti sexuálního zotročení japonskými vojáky.

Bezmoc chudoby

Důvodem, proč v mandžuských nevěstincích často pracovaly Korejky, není jen relativně krátká vzdálenost mezi Korejí a jihovýchodní částí Číny, ale také tamější zoufalá situace. Vypravěčku příběhu v jejích čtrnácti letech poslali rodiče k „pěstounům“, tedy neznámé rodině, která slíbila, že se o dívku postará, dokonce že jí zajistí školní vzdělání. Jejím rodičům se tak alespoň trochu ulevilo a měli víc prostředků pro své ostatní děti. Nová rodina si však dívku pořídila jen jako služku a záhy ji prodala jiné rodině pro podřadné práce ve výčepu. Jak I Okson popisuje, na obou místech s ní jednali jako s bezcennou pracovní silou a šetřili i na jejím stravování. V patnácti letech pak byla unesena a odvezena do vojenského nevěstince v ­Jen­-ťi, k takzvanému Praporu útěchy. I vzhledem k rasovému napětí mezi Japonci a Korejci tu z Koreje dovezené dívky pracovaly pod japonskými jmény a za svou práci dostávaly zaplaceno jen tolik, aby neumřely hlady.

Vedle příběhu I Okson autorka zachycuje i osudy dalších dívek zavlečených do vojenských nevěstinců. Pro všechny z nich se hlad a bída v domovské Koreji staly impulsem k útěku do Číny. Jedna z dívek, Midža, se například do Mandžuska vydala dobrovolně, aby si tu něco vydělala. Samozřejmě netušila, že skončí jako sexuální otrokyně. Na jejím příkladu autorka ukazuje osudy dívek, které při znásilňování otěhotněly. V tu chvíli se staly pro své otrokáře bezcennými, takže se snažily rychle potratit, ať už pomocí prášků nebo údery do břicha. Dítě, které se Midže přesto narodí, její majitelé okamžitě zpeněží, když ho prodají bezdětným japonským rodičům.

Celoživotní poskvrna

Kromě událostí spojených se životem ve vojenském nevěstinci se autorka snaží pamětnice doptat i na její další životní peripetie. Ostatně celá kniha začíná tím, že se hrdinka příběhu po pětapadesáti letech poprvé vydává zpátky do Koreje, aby se tu setkala se svou původní rodinou. Kupodivu i tady po čase čelí odmítnutí, když je jí vyčítána její minulost „prostitutky“ u Praporu útěchy, jakkoli za její osud nesou největší vinu její rodiče.

Samotnému uvěznění předchází dlouhá pasáž, v níž hrdinka popisuje své dětství a okolnosti, které ji do Číny přivedly. Hodně prostoru tu mají i události bezprostředně navazující na konec války, kdy I Okson z nevěstince utíká se svou kamarádkou a je svědkyní dalších vojenských zvěrstev, tentokrát už v podání vojáků­-osvoboditelů ze Sovětského svazu. Neslavně dopadá i první manželství, které začíná téměř jako příběh z červené knihovny. Manžel však po svatbě narukuje do armády a na deset let se po něm slehne zem. Hrdince přitom nechal v zoufalé ekonomické situaci na krku starost o své rodiče a sourozence. Ani další manželství není bez komplikací: z muže se vyklube alkoholik a milovník hazardních her, alespoň však do života I Okson, která po pobytu v nevěstinci už nemůže mít děti, přivede potomky z předchozího svazku a společně prožijí dalších padesát let. Není divu, že se I Okson autorce svěřuje: „Co jsem na světě, nikdy se mi nežilo dobře.“ V příběhu se dokonce opět setkáváme s Midžou, s níž I Okson pojilo celoživotní přátelství. Jak se dozvídáme, ani její další osud nebyl příliš šťastný.

Vstoupit do knihy

Vedle samotného vyprávění paní I Okson zachycuje autorka i okolnosti vzniku komiksu, podobně jako to známe u Joea Sacca. Sama se tak stává jednou z jeho protagonistek, když na stránkách komiksu pravidelně navštěvuje I Okson v Domě sdílení. Během vyprávění přitom prostřednictvím své postavy nechává do příběhu promlouvat emoce, jež v ní stařenčino vyprávění vyvolává. V závěrečné kapitole se Kim vydává na místo činu pátrat po stopách nevěstince, kde byla I Okson vězněna, tam se už ale na temnou minulost dávno zapomnělo. A jak se dozvídáme, dělá pro to vše možné i Japonsko, jež se pokouší zbavit historické viny: sice připouští existenci Praporů útěchy, nicméně má za to, že v nich byly ženy dobrovolně. Místo omluvy protestuje proti soše děvčete, vztyčené před japonským zastupitelstvem v Koreji na památku žen útěchy.

Komiks je celý vyveden v černé a bílé. Vedle klasických komiksových políček, na nichž jsou zachyceny postavy a prostředí, autorka pracuje i s umělecky ambicióznějšími obrazy a netradičními technikami. Nejčastěji přitom používá tuš a uhel. Často se objevují přírodní motivy a pochmurné krajinky, připomínající zenové obrazy. S některými scénami autorka zachází až filmově, třeba hned v úvodu jako by kamera prostupovala krajinou od celku k detailu, až nakonec najde dům, v němž se hrdinka před návratem do Koreje loučí se svou čínskou rodinou. Kapitola, v níž se spolu s mladou I Okson dostáváme do tehdejšího nevěstince, rovněž začíná takřka filmovými záběry na horská úbočí, která překonáváme spolu se siluetou ptáka v celostránkových ilustracích, nicméně ve chvíli, kdy se rozbíhá samotné vyprávění s dialogy, autorka se vrací k rozmístění děje do jednotlivých políček.

V předmluvě překladatelky Petry Ben­-Ari, která za převod obdržela komiksovou cenu Muriel, se dočteme zejména o hledání co nejpřesnějšího a nejvýstižnějšího překladu po­­jmu comfort women, a dědictví žen útěchy se v doslovu věnuje koreanistka Miriam Lövensteinová. Jak se dozvídáme, první svědectví korejské oběti sexuálního násilí během války mezi Japonskem a Čínou se objevilo teprve před třiceti lety a od té doby se přihlásilo mnoho dalších žen nejen z Koreje. Většina Korejek se do své vlasti nikdy nevrátila, protože by musela svým příbuzným lhát. Téma je bohužel korejskou stranou zneužíváno k vyvolávání nacionalistických, protijaponských nálad.

České vydání Trávy provázely kontroverze ohledně praktik nakladatelství Centrala: na spolupráci s polským nakladatelem, který od roku 2017 působí i v Česku, si v článku na webu České televize vedle překladatelky stěžoval i redaktor knihy Viktor Janiš. Na výsledku se naštěstí provozní problémy, spojené především se snahou na vydání ušetřit, nepodepsaly. Dílo vypovídající o nedůstojných podmínkách sexuálních otrokyň za druhé světové války se tak dočkalo důstojného tuzemského vydání a rozšířilo nepočetnou skupinu korejských komiksů v českých překladech.