Žít v troskách budoucnosti

Při mnoha identitárních konfliktech a tzv. kul­­­turních válkách se někteří levicoví účastníci debat snadno postaví do role blahosklonných rádců: Kdybyste raději místo toho, o čem si myslíte, že vás pálí, mířili na správné cíle a pojmenovali skutečné problémy… „Skutečné“ má většinou znamenat „třídní“, odvozené od majetkových poměrů. Tyto dobře míněné rady mohou mít pravdivé jádro, ale i přesto jsou nesnesitelné. A to z více důvodů.

Jeden z nich spočívá v tom, že levice sice dokáže brojit proti „politikám identity“ ve jménu „reálných zájmů“ a proti „politice paměti“ ve jménu „pochopení přítomnosti“, sama ale za sebou vleče dědictví mnoha identitních dělení, která jsou srozumitelná jen jako dědictví minulosti. „Marxisté“ nebo „trockisté“ mají svůj odkaz k významnému mysliteli 19. či první poloviny 20. století už v názvu, ale ani „anarchisté“ či „sociální demokraté“ na tom nejsou o mnoho lépe. Definuje je tradice a touto tradicí vymezená identita, jejich rétorika velmi často souvisí jen málo s aktuální třídní analýzou. Mnohem spíš než schopnost identifikovat objektivní třídní napětí a protiklady v současnosti (s Marxem řečeno „třídu o sobě“), nebo se dokonce napojit na pociťované uvědomění těchto protikladů u neprivilegovaných (na „třídu pro sebe“) vyjadřuje taková třídní rétorika nostalgickou vzpomínku na situaci, kdy byly tyto protiklady jasné a pojmenované, na situaci, kdy skutečně strukturovaly pole politického boje. Je tak jen dalším identitárním totemem, zdrojem politiky identity.

Mrtví nepohřbili své mrtvé

Z úvodu Marxova Osmnáctého brumairu Ludvíka Bonaparta (1852, česky 1933) se často cituje bonmot o dějinách odehrávajících se dvakrát, jednou jako tragédie a podruhé jako fraška. Tato slova se zde ale ozývají na okraj mnohem závažnější myšlenky. Stojí za to si ji připomenout:

„Lidé sami dělají své dějiny, ale nedělají je tak, jak jim napadne, za okolností, jež si sami zvolili, nýbrž za okolností, jež tu byly před nimi, jež jsou jim bezprostředně dány a jež zdědili z minulosti. Tradice všech mrtvých pokolení tíží mozek živých jako můra. A právě tehdy, kdy se zdá, že lidé jsou plně zaujati tím, aby provedli převrat v sobě a kolem sebe, aby vytvořili něco nebývalého, právě v takových epochách revolučních krizí vyvolávají úzkostlivě duchy minulosti, aby jim sloužili, vypůjčují si od nich jména, bitevní hesla, kostýmy, aby v tomto starém a ctihodném převlečení a v této vypůjčené řeči sehráli nový výstup světových dějin. Tak se přestrojil Luther za apoštola Pavla, revoluce let 1789 až 1814 se střídavě oblékala do hávu římské republiky, potom do hávu římského císařství, a revoluce z roku 1848 nevěděla nic lepšího než parodovat hned rok 1789, hned revoluční tradici let 1793–1795. Tak začátečník, který se naučil nové řeči, překládá tuto řeč stále nazpět do své mateřštiny; ale ducha nové řeči si osvojí a svobodně se bude v nové řeči vyjadřovat teprve tehdy, až přestane v duchu překládat do mateřštiny a v nové řeči zapomene na rodný jazyk. (…)

Sociální revoluce XIX. století nemůže čerpat svou poezii z minulosti, nýbrž pouze z budoucnosti. Nemůže jakožto revoluce XIX. století začít dříve, dokud neskoncuje s veškerou pověrčivou úctou k minulosti. Dřívější revoluce potřebovaly vzpomínky ze světových dějin, aby v sobě přehlušily svůj vlastní obsah. Revoluce XIX. století musí nechat mrtvé pohřbít své mrtvé, aby si sama ujasnila vlastní obsah. Tam vynikala fráze nad obsah, zde vyniká obsah nad frázi.“

Myšlenka, že revoluce potřebuje minulost, aby se dokázala srovnat se svou přítomností, je hluboká a přesná. Očekávání, že proletářská revoluce bude první, která podobnou potřebu pociťovat nebude, patří ale mezi Marxovy poetickým jazykem evokované mylné předpoklady. Už proletářské hnutí 19. století si rekonstruovalo svou mytologii plnou odkazů k minulosti, a pokud jde o revoluce 20. století, asi těžko si je lze představit bez odkazů k minulým revolucím, ať už to byla francouzská revoluce strašící v hlavách bolševických vůdců (například když Trockij obviňoval Stalina z „termidoru“, a tím pádem přehlížel nejdůležitější aspekty toho, co Stalin udělal) nebo třeba husitská minulost vyzdvihovaná československou komunistickou stranou. Mrtví své mrtvé nepohřbili. Jejich odkaz dál tížil mozek živých jako můra.

Dědicové zotročených předků

Filosofické zdůvodnění této situace podal na konci třicátých let Walter Benjamin ve svých Dějinně filozofických tezích (1942, česky 1979). Ukázal revoluční situaci jako moment intenzivního prožívání času. „Dějiny jsou předmětem konstrukce, jejíž dějiště není homogenní a prázdný čas, ale čas naplněný ‚nynějškem‘ (…) Vědomí, že je třeba rozrazit kontinuitu dějin, je charakteristické pro třídy v okamžiku jejich akce.“ K tomuto vědomí jsou nicméně krom „hodnot drsných a materiálních“, jež jsou zdánlivě jako jediné ve hře, třeba rovněž hodnoty „vznešené a duchovní“, které na sebe v třídním boji berou roli vlastností: „jsou v tomto boji živy jako důvěra, jako odvaha, jako humor, jako lest, jako tvrdošíjnost, a mají zpětný účinek na budoucnost. Pokaždé znovu berou v pochybnost každé vítězství, které kdy vládnoucím třídám připadlo. Jako květiny obracejí hlavu za sluncem, tak se snaží minulost – mocí tajemného heliotropismu – obracet se za tím sluncem, které vychází na oblohu dějin.“

Soustředění se na budoucnost bylo podle Waltera Benjamina destruktivní právě pro „vznešenou a duchovní“ dimenzi třídního boje. Výsledkem je představa jakéhosi samozřejmého pokroku – a kombinace morální nadřazenosti se zaskočeným překvapením, když se nedostavil. Jenže, jak píše Benjamin na počátku roku 1940, „údiv nad tím, že věci, které prožíváme, jsou ve 20. století ‚ještě‘ možné, je nefilosofický“. Sociální demokracie, s níž toto vědomí Benjamin spojuje, podle něj selhala právě z tohoto důvodu: „Zamanula si dohodit dělnické třídě roli vykupitelky příštích generací. Prořízla jí tím zdroj nejlepší síly. Třída se v této škole rychle odnaučila jak nenávisti, tak obětavosti. Neboť obě se živí obrazem zotročených předků, nikoli ideálem osvobozených vnuků.“

Benjaminova diagnóza je na rozdíl od té Marxovy přesná. S odstupem osmdesáti let si ale můžeme klást otázku, zda se nestala základem pro zavádějící politickou praxi. Když Marx nadhodnotil budoucnost, škrtl skutečně ze zápasu o lidskou emancipaci příliš mnoho, jako kdyby se z ní stal pouze kalkul toho, zda se revoluční změna pro budoucnost „vyplatí“. Ale podřízení přítomných zápasů minulosti zase jako by přímo předjímalo to, co se s emancipačním hnutím stalo od šedesátých let minulého století: namísto univerzální transformační vize směřující k budoucnosti a potenciálně zahrnující potomky kohokoli jako by nastoupilo především odčiňování minulosti „zotročených předků“. Jenže zotročené předky nemá třída, ale jednotlivé identitní skupiny. Emancipační politika se pak mění v soutěž různých identitních skupin o to, která má za sebou delší a strašnější historii utrpení (a zaslouží si tedy větší pozornost a kompenzace). Co je ale ještě horší: vzniká tak dojem, že vše podstatné už se stalo, minulost určila, čeho jsme dědicové – jaké historie zneužívání, vykořisťování a zneuznání –, a na nás dnes je pouhé odčiňování a vykupování. A kupodivu, ani obrat k minulosti nás nezbavil kultu pokroku: onen Benjaminem pojmenovaný „nefilosofický“ údiv nad tím, že ve 20. století jsou „ještě“ některé věci možné, když se přece náš zděděný blahobyt měl jaksi automaticky přeložit do pokročilosti ducha, je tu s námi stále, posunul se jen název století.

Sebezpyt místo emancipace

Marxismus stál na představě, že třídní příslušnost, objektivně rozpoznatelná a vnější vůči vědomí člověka, překoná všechny ostatní příslušnosti, všechny „identity“. V drastické formulaci Marxovy prvotiny Svatá rodina aneb Kritika kritické kritiky (s Friedrichem Engelsem; 1845, česky 1957): „Nejde o to, co si zatím ten či onen proletář, nebo dokonce celý proletariát představuje jako cíl. Jde o to, co proletariát je a co ve shodě s tímto bytím bude historicky nucen dělat. Jeho cíl a jeho dějinný čin je jasně, neodvolatelně předznamenán v jeho vlastní životní situaci i v celé organizaci dnešní buržoazní společnosti.“ Budoucnost vládne přítomnosti (v tomto pojetí dosti neurvale) a je schopná zcela překonat minulost. Identitářství je naproti tomu založeno na představě, že záleží na tom, do kterých „privilegií“ či naopak „neprivilegovaných skupin“ jsme se narodili. Třída se stala jen jednou z mnoha kategorií, na jejichž základě si můžeme „zkontrolovat svá privilegia“. Kolektivní emancipaci nahradil sebezpyt, který v sobě spojuje radikalizovaný individualistický přístup s radikalizovaným přístupem strukturalistickým: namísto úsilí o společnou akci si individualizovaně, každý u svého displeje vypočítáváme, do jaké míry patříme k „privilegovaným“ a do jaké míry k „neprivilegovaným“ skupinám. Nižší třídy jsou v takovém světě nikoli subjektem emancipačního boje, k němuž by se mohli přidávat další, ale objektem zvídavého zájmu, soucitu a charity kvůli tu a tam probuzenému černému svědomí středních a vyšších tříd. Levice ale nedokázala vůči této liberální politice výčitek postavit alternativu.

Proč? Patrně především proto, že se stala identitářskou politikou svého druhu. Místo aby levice čerpala, řečeno s Marxem, „svou poezii z budoucnosti“, působí na ni gravitace její minulosti tak, že se obrací – a těžko může neobracet – k předcházejícím revolucím jako ke klíči. Dobře to shrnuje v jedné konkrétní souvislosti Loren Goldner: „Ještě uprostřed sedmdesátých let 20. století byla ‚ruská otázka‘ a její implikace nevyhnutelným ‚paradigmatem‘ politických perspektiv na levici v Evropě i USA, a přesto se nám dnes, o patnáct let později, tato otázka jeví jako pradávná historie. Bylo to politické prostředí, v němž se studium zápisů z dějin ruské revoluce a Kominterny měsíc po měsíci od roku 1917 do roku 1928 jevilo jako klíč k celému univerzu. Pokud někdo prohlásil, že věří, že ruská revoluce byla poražena v roce 1919, 1921, 1923, 1927 či 1936 nebo 1953, mohli jste získat dobrou představu o tom, co si asi myslí o všech dalších politických otázkách světa: o povaze Sovětského svazu, Číny, o povaze komunistických stran světa, sociální demokracie, odborů, o jednotné frontě, lidové frontě, národněosvobozeneckých hnutích, o estetice a filosofii, vztahu strany a třídy, o významu sovětů a dělnických rad či o tom, zda měla, co se imperialismu týče, pravdu Luxemburgová nebo Bucharin.“ A nešlo jen o sedmdesátá léta. Na přelomu devadesátých a nultých let bylo fascinující sledovat, jak velkou roli hrála data 1921 a 1936 a odkazy ke kronštadtskému povstání, machnovskému hnutí a španělské revoluci. A ani dnes není levice schopna se z identitářství vymanit a pohlédnout do očí své současné realitě, čím dnes je a co bude ve shodě s tímto bytím historicky nucena dělat…

Konec klíčového spojenectví

Výchozím předpokladem pro většinu levicových formací posledních dvou století byla shoda zájmů velké části inteligence a neprivilegovaných tříd společnosti. Neprivilegovaní bojují primárně za svůj třídní zájem, spolu s jeho prosazováním však zároveň mění společnost jako celek směrem k větší demokracii, participaci, ale také ke zhodnocení role vzdělání a umění, což zvýznamní roli inteligence (již navíc proletářský zápas zbaví omezení způsobovaných v konzervativnějších společnostech cenzurou a v těch liberálnějších tržním tlakem). V konkrétnostech tento předpoklad jistě často narážel na realitu, jako obecné vizi mu ale nešlo upřít přesvědčivost.

Právě tento výchozí předpoklad jsme ale opustili – a podle všeho fatálně. Pokud je dnes hlavní štěpící linií spor mezi lidmi, kteří mají prospěch z globalizace, a těmi, jimž globalizace naopak bere jejich svět a zanechává je jako poražené, znamená to také vyhloubení příkopu mezi inteligencí a neprivilegovanými třídami. Pro inteligenci může globalizace znamenat hrozbu, v zásadě ale jejím příslušníkům dává řadu šancí a celkově jim rozšiřuje prostor myšlenkových zdrojů, inspirace a komunikace (možná až příliš, ale to už je jiné téma). Příslušníky neprivilegovaných tříd naopak globalizace vystavuje teoreticky neomezené konkurenci cizích „rukou“, které stejnou práci na druhém konci světa udělají snadno levněji. V tomto kontextu je sociální logika, která dlouho dávala levici smysl, ztracena, patrně nenávratně.

V této souvislosti dává smysl hledat zdroj jistoty – a co jiného než minulost jej může dodat? Je to ale falešná jistota. Realita si našla cestu, jak promluvit i do levicové sebejistoty. V českém prostředí to udělala obzvlášť drtivě. Situace, kdy levicové politické strany kompletně vypadly z parlamentu, protože jim voliče převzali dva pravicově populističtí podnikatelé, by měla být námětem k zamyšlení právě tak jako fakt, že větší než malé množství sociálnědemokratických politiků přešlo na krajní pravici (Ivan David, Jaroslav Bašta, Jaroslav Foldyna a svým zvláštním způsobem i prezident republiky). A do stejné skládačky patří i to, že řada radikálně levicových kritiků kapitalismu najednou cítila potřebu přihlásit se ke „konzervativnímu socialismu“ a jejich radikálně levicoví odpůrci měli najednou pocit, že jim musí odpovědět obranou přinejmenším některých liberálních principů a myšlenek.

Trosky jako možnost

Levice ztratila jistotu, kterou se jí zdála dávat představa budoucnosti. Budoucnost ztroskotala – v krvavém fiasku „reálněsocialistických“ režimů právě tak jako v nenásilném selhání různých verzí sociální demokracie. Spolu s ní se zhroutil třetí a klíčový zdroj marxistické naděje: představa, že analogicky k buržoazním revolucím bude i nástup proletářské moci znamenat bezprecedentní růst produktivity a skok do zcela jiné ekonomické reality, která v důsledku osvobodí člověka od nutnosti a vytvoří mu „království svobody“ a prostor pro vlastní sebepřekonávání. Nic podobného společenská kontrola ekonomiky nepřinesla, spíše naopak poskytla řadu příležitostí pro argumentaci, že přinejmenším z hlediska efektivity dává smysl individuální podnikavost.

Jsme dnes ovšem v jiné situaci. Boom produktivity přišel nikoli v důsledku proletářské revoluce, ale jako další a další pokračování buržoazních revolucí. Jenže my namísto dalšího boomu produktivity potřebujeme ochranu před ekologickými a sociálními důsledky, které tento boom přinesl. Právě proto dává ­smysl společenská kontrola ekonomiky, a to i za cenu nižší produktivity.

Může tato snaha o kontrolu ekonomiky ve jménu sebeobrany před důsledky jejího fungování představovat nové nástupiště pro spojenectví inteligence a neprivilegovaných tříd, tedy pro obnovu levice? Nevíme. A na úsudek je patrně příliš brzy. Co víme zcela jistě, je to, že by se jednalo o naprosto odlišný přístup – už ne přítomnost kolonizovaná představou o budoucnosti, ale ani přítomnost ovládaná minulostí.

Budoucnost se rozpadla do trosek, které létají kolem nás a docela vážně nás v některých případech ohrožují. Zároveň nám nezbývá než mezi těmito troskami žít, tvořit své dějiny v prostředí a situacích, jaké jsme si nevybrali – byly tu už před námi a my jsme je zdědili. Přijetí tohoto faktu nás může osvobodit od nostalgie po dobách, kdy třída existovala jako „dějinný subjekt“, a to nejen „o sobě“, ale i „pro sebe“.

Filosofickou slepou uličkou za Marxem – a mys­­­lím, že i za Benjaminem – je předpoklad, že můžeme předpovědět, co bude v budoucnosti zdrojem svobody a co zdrojem nesvobody, v čem vlastně bude spočívat ona svoboda oněch „osvobozených vnuků“. Pokud jsme dnes v něčem „dál“, pak jen v tom, že víme, jak bývají podobné představy ošidné: právě ve snaze osvobodit budoucí lidstvo od takové nesvobody, jakou jsme zakoušeli nebo zakoušíme my, vytváříme často základy nových forem nesvobody. Budoucnost můžeme těžko ovlivnit tak hluboce, jak věřil Marx. Dnes víme, že by od nás bylo dostatečné, pokud bychom svými emisemi CO₂ nezmařili samu možnost její existence.

Ve sporu mezi minulostí a budoucností, mezi nostalgií a technooptimismem, je nakonec třeba dát za pravdu přítomnosti. Ta se ve svaté válce minulosti a budoucnosti často podceňuje. Pro stoupence vykupování minulostí je pouhým prostorem pro zápalné oběti za zmařenou minulost a „zotročené předky“, pro stoupence budoucnosti by se sama přítomnost měla stát zápalnou obětí, obětovanou „budoucnosti“. Dnes potřebujeme znovunalézt možnosti politiky přítomné chvíle, s citem a úctou k obětem minulosti, ale aniž bychom si je přisvojovali a dělali z jejich tragédií důkaz naší dnešní morální převahy. Jestliže se z budoucnosti staly trosky, život v přítomných okamžicích skýtá i uprostřed těchto trosek možná netušené možnosti.

Autor je politolog a novinář.