Ministr Petr Gazdík svůj poradní tým k chystané reformě školství uvedl slovy: „Chtěl jsem lidi, kteří mi nebudou kývat, ale budou oponovat a hledat to nejlepší řešení.“ Jedním z nich je nakladatel Jiří Padevět, který zodpovídá za nové pojetí výuky moderních dějin. Jaký je jeho pohled na historii a proč není pro zmíněný úkol nejvhodnější osobou?
Tři měsíce předtím, než osmáci ze základní školy Na Dlouhém lánu natočili češtinářku, jak při hodině slohu šíří kremelskou propagandu, vláda předestřela záměr posílit výuku moderních dějin. Rámcové vzdělávací programy by po žactvu nově měly chtít víc než stenografovat výklad do sešitu a vyjmenovat znaky a příčiny vzniku totalitárních režimů. Měly by klást větší důraz na historii 20. století, projektovou výuku a práci s archivními prameny. Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) zároveň – ještě za ředitelování Zdeňka Hazdry – představil učebnici Soudobé dějiny pro deváťáky (2022), která podněcuje ke kritickému myšlení. Tyto pokroky v metodice ale mají háček. Ministr školství Petr Gazdík chce nyní v dané věci vycházet z názoru Jiřího Padevěta, historika, jehož přístup jako by se vracel před zakladatele vědecké historiografie Leopolda von Ranke, který zemřel v roce 1886.
Hrdinové a zrádci
Když Ranke rekonstruoval historickou skutečnost, probíral se ve své době nevídaným množstvím osobních a úředních dokumentů: oficiálními listinami, memoáry, depešemi, deníky i přímými svědectvími. „Arbitr odvahy“ nakladatel Padevět je oproti tomu svým založením spíš encyklopedista-romantik. Jeho hlavní metodikou je taxonomie hrdinů a zrádců národa. Nejspíš proto jej ostatně Gazdík přizval do svého týmu. O problematizujícím přístupu k historii zde rozhodně nemůže být řeč.
Nad tím, že fakta a jeho vlastní názor jsou pro Padevěta totéž, se ještě můžeme útrpně pousmát. Ani Ranke nebyl svatý – za to, že příliš nepřemýšlí nad tím, která lejstra vezme do ruky a co z nich posléze vyvodí, ho ostatně plísnil už Nietzsche v druhé Nečasové úvaze (1874, česky 1992). Možná ještě horší je však Padevětova schopnost shrnout do jedné knihy místo různých typů pramenů rozličné dobře prodejné artikly: druhou světovou válku, staré pohlednice, thriller a hlavně turistickou brožuru. Tak nějak asi vznikl Magnesií Literou oceněný Průvodce protektorátní Prahou (2014), který posloužil jako vzor pro další místopisy, jako jsou Tři králové (2017), Průvodce stalinistickou Prahou (2018) nebo Odbojová skupina bratří Mašínů (2018). Jak říká sám Padevět: „Asi každého zajímá, co se stalo v jeho obci, městě nebo lese, kde si poprvé rozdělal oheň.“
Jisté je, že jako popularizátor historiografie má nový Gazdíkův poradce značné rezervy. Například jeho podání událostí z 25. února 1948 ve webseriálu Temná doba (2022) je silně tendenční, když hovoří o násilném puči a dezinformační kampani a nechává stranou, že karlínští kluci radši strašili a ohýbali právo, než stříleli, protože si chtěli udržet zdání legitimity, a že s demagogií by sotva uspěli, kdyby jí lidé nebyli otevření. Namísto toho Padevět bezděčně přizvukuje názoru prezidenta Zemana o nesvéprávnosti většiny voličů a naivně tvrdí, že komunisté ve volbách roku 1948 neměli vítězství jisté. Komu se však po Mnichovu chtělo věřit Západu a křísit ducha první republiky? Sovětský svaz přece slíbil pomoc a nakonec Československo skutečně z větší části osvobodil a KSČ organizovala odboj od první chvíle, ze začátku dokonce Moskvě navzdory. Navíc si komunisté uměli přivlastnit i cizí zásluhy. Národní socialisté, druhá nejsilnější strana, mohli po válce hřímat, jak chtěli, že odčiní největší chybu Přemyslovců a vyklizené německé grunty vrátí Čechům, ale osidlovací dekrety podepisovali komunisté: ministr zemědělství Julius Ďuriš a tajemník okresního národního výboru v daném místě.
Podobně kdyby Padevět vážně chtěl, aby se nezapomnělo na podhoubí totalitarismu, medailon ezoterika a agenta gestapa Jiřího „Arvéda“ Smíchovského by pojal spíš jako ukázku vlivu konspiračních teorií. Naznačuje-li, že Arvéd byl darebák, protože mezi válkami po kavárnách propíjel kapesné a byl chvíli sociální demokrat, dosvědčuje Padevět především vlastní povýšenost a malichernost.
Estonský příklad
Výuka moderních dějin se nicméně nebude odvíjet jen od toho, co Padevět ministrovi poradí nebo které učebnice se budou prodávat. Na to má české školství příliš velkou setrvačnost – což je ale další problém. Školní dějepis totiž stále stojí na učitelkách a učitelích, kteří často lpí na svém informačním monopolu a nechtějí o něm diskutovat. Podle Eurostatu tuzemské školství ztrácí především mladé lidi, tedy ty, kteří mají největší odborné předpoklady k tomu věnovat se projektové výuce a rozvíjet mezipředmětové vztahy.
Humanistické ideály nicméně pořád mohou zvítězit. A dokonce se můžeme inspirovat v zemi s podobnou historickou zkušeností: také Estonsko patřilo do sovětského bloku a leccos ví i o bourání pomníků té doby. Od roku 2007, kdy země zažila silnou dezinformační kampaň, kybernetické útoky, protesty tamní rusky mluvící menšiny i pouliční nepokoje po odstranění sochy rudoarmějce z centra Tallinnu, klade Estonsko důraz na boj proti politickému extremismu. Estonská práce s pamětí ale nespočívá v co nejusilovnějším memorování oficiálního výkladu dějin. Ministerstvo školám pouze stanovilo cíle a nařídilo rozvíjet digitální kompetence napříč předměty i stupni vzdělávání. Dětem jsou tak už od školky vštěpovány znalosti typu, jak vytvořit bezpečné heslo, jak rozpoznat reklamu či PR od věcné informace, jak nenaletět algoritmu a vůbec jak samostatně myslet. Na středních školách se pak vyučují povinné předměty „média a vliv“ a „jazyk a společnost“, v nichž žáci sami vytvářejí zavádějící nebo přímo klamavý obsah s co největší přesvědčivostí, aniž by děti někdo upozorňoval, že zrovna mají brannou výchovu pro případ hybridní války.
Naneštěstí v zemi, kde spory kolem sochy maršála Koněva vyústily ve frašku, teď k Estonsku vzhlíží pouze ministr pro místní rozvoj. Pod Gazdíkem a Padevětem bude české školství připraveno na všemožné dezinformační kampaně přinejlepším podobně jako normalizační školy na jadernou válku. Pravděpodobně budeme nejvíce těžit z bohatých tradic vlasteneckého divadla.
Nasazování psí hlavy
Jako by konzervativně pravicový establishment dospěl do téhož bodu jako Husákův gulášový socialismus: slaví staré úspěchy, současné sociální a ekologické problémy tiše obchází, na nedostatek ordinuje víc práce, a aby neuspokojivá situace tolik nebila do očí, při vykreslování minulého režimu vyhodit používá co nejtemnější barvy. Podíváme-li se na Gazdíkův poradní tým, zjistíme, že tím zásadním – totiž nerovnostmi v přístupu a kvalitě vzdělání – se zabývají pedagožka Jana Straková a sociolog Daniel Prokop. Ostatní poradce lze rozdělit v zásadě do dvou skupin. První tvoří minulí i současní „dodavatelé“: Padevět za nakladatelství Academia, Ivan Pilný za Microsoft a Ondřej Šteffl za společnost Scio, zodpovědnou za proklínané národní srovnávací testy. Druhá skupina pak hlásá, že se na školách musí co nejrychleji něco udělat s matematikou. V celém týmu zároveň není nikdo, kdo by se věnoval ekologii, a informační gramotnost patrně bude suplovat biochemik Jan Konvalinka, který byl první na ráně, když šlo o covidové dezinformace.
Tým ministra školství naštěstí nebudí takovou hrůzu jako některé postavy kolem ministrů sociálních věcí a spravedlnosti (v prvním případě Jana Jochová, v druhém zbrojní lobby Liga Libe). Peter Krupka, Radko Sáblík či Josef Slovák se honosí zkušenostmi s vedením středních škol. Krupka navíc vydal učebnici matematiky a Slovák byl zase náměstkem pro školství ve Zlínském kraji. Právě podoba reformy školství je nicméně pro další vývoj české společnosti klíčová. K tomu, abychom dospěli k tragickým koncům, stačí dělat pořád totéž: dát hlavy dohromady, strčit je do písku, mumlat si „řemeslo má zlaté dno“ a bít na poplach, kdykoliv se objeví něco jen trochu „socialistického“ – a pak se divit, že na takto nastavené demokracii záleží stále méně lidem. Budou-li učitelé tak jako Padevět jen nasazovat psí hlavu komunistům a socialistům nebo třeba Babišovi a přecházet otázku, proč je kdy lidé podporovali, dospějeme zpátky k autoritářství. „Pravda a láska“ dostanou šanci, teprve až o svých zkušenostech budou moci besedovat nejen předlistopadoví disidenti, ale také odboráři, zástupci Fridays For Future, Igor Ševcov nebo Kateřina Krejčová a žactvo bude mít možnost přijít na to, proč samoživitelky a lidé v exekuci tak často nechodí k volbám.
Autor je publicista.