Aktuální výstava v newyorském Muzeu moderního umění ukazuje, jak postkoloniální státy na území někdejší Britské Indie na své cestě k nezávislosti v období od konce druhé světové války do poloviny osmdesátých let využívaly architekturu a urbanismus.
Dekolonizace Jižní Asie přinesla rozličné vize státní suverenity i hospodářského rozvoje. Jejich součástí byly industrializace, hospodářské plánování nebo také – především v případě Indie – budování liberální demokracie. Výrazným projevem postkoloniální modernizace bylo také úsilí na poli architektury a městského plánování, díky němuž se měl „projekt nezávislosti“ zhmotnit ve velkorysých stavbách a nových městech. Výstava The Project of Independence v newyorském Muzeu moderního umění (MoMA) zkoumá, jakou podobu měly tyto snahy v Indii, Pákistánu, Bangladéši a na Srí Lance.
Modernismus v tropech
Postkoloniální státy čerpaly jak z místních kulturních a politických tradic, tak z odkazu koloniální éry. Heslem doby byla nejen samostatnost, ale také soběstačnost. Budovatelé nezávislosti, například první indický ministerský předseda Džaváharlál Nehrú, chtěli s pomocí „západních“ výdobytků vytvořit politicky i hospodářsky suverénní státy, které se vymaní z nadvlády západních velmocí. Mahátma Gándhí naopak vycházel především z domácích tradic. Novou Indii si představoval jako zemi soběstačných zemědělských komunit. Slabinou tohoto přístupu bylo, že nedokázal řešit problém represivního sociálního řádu postaveného na kastovním systému a dalších nerovnostech. Nehrú proto vzhlížel k západní liberální demokracii, byl ale okouzlen i rychlou sovětskou industrializací, která se opírala o centrální plánování. Podle indických modernizátorů měla mít nezávislá Indie silný veřejný sektor a rozsáhlou průmyslovou základnu. Stát měl odstranit kastovní, ekonomické a jiné nerovnosti a budovat sekulární demokracii opřenou o svobodné volby, svobodu projevu a rovnost občanů před zákonem bez ohledu na kastu či vyznání. Nehrú a další kreativně a pragmaticky čerpali z různých zdrojů – od amerického ústavního systému po sovětský autoritářský model hospodářského řízení. Některé domácí tradice proto vnímali jako zátěž minulosti a úspěch nezávislosti podmiňovali „doháněním“ západního světa. Současně si ale byli vědomi toho, že musí respektovat místní podmínky.
Vystavené architektonické a urbanistické projekty skvěle ilustrují tuto dvojí tvář postkolonialismu. Mnohé stavby byly určeny pro prestižní a moderní instituce – státní úřady, zastupitelská shromáždění, výstavní pavilony, stadiony, univerzity a výzkumné ústavy. Architekti se inspirovali na Západě, ale své projekty přizpůsobovali místním podmínkám – klimatu Jižní Asie, hospodářským možnostem „rozvojových“ zemí nebo dostupnosti stavebního materiálu. Čtyřicetihektarový kampus Indického institutu managementu v Bengalúru, projektovaný architektem Balkrišnou Došim a postavený v sedmdesátých a osmdesátých letech, zasazoval modernistické budovy do tropické vegetace. Podle autorů výstavy v areálu vítr profukuje sluncem zalitými nádvořími, a smazává se tak rozdíl mezi vnitřními a venkovními prostory. Stavby respektují místní klima a přírodu, a v určitých ohledech tak mohou sloužit jako inspirace pro současnou udržitelnou výstavbu.
Rozpory dekolonizace
Mnohé stavby se vyhnuly dnes kritizovaným aspektům poválečného modernismu, zejména autoritářské představě o pokroku a přehlížení environmentálních otázek. Jiné vystavené projekty však ukazují temnější stránku postkoloniální modernizace. Dokumentární film švýcarského režiséra Alaina Tannera z roku 1966 o výstavbě v Čandígarhu, na níž se podílel i Le Corbusier, ukazuje, že megalomansky navržené nové město stavěli chudí dělníci a dělnice doslova holýma rukama. Dobové záběry naznačují, že nové státy obrovské sociální rozdíly a masovou chudobu nedokázaly odstranit.
O sporném dědictví poválečného postkolonialismu vypovídá také dokumentace současného stavu modernistických staveb. Mnohé z nich chátrají a jejich dnešní podoba upozorňuje na hospodářské potíže globálního Jihu. Řada realizací srílanské architektky Minnette de Silvy, která kombinovala tradiční stavební techniky a materiály s požadavkem dostupného bydlení, již zcela zmizela nebo jsou v dezolátním stavu. Podobný osud potkal reprezentativní stavby, které měly svědčit o úspěchu dekolonizace. Příkladem jsou výstavní pavilony architektů Rádže Rewala a Mahendry Rádže, které byly postaveny v Novém Dillí pro mezinárodní výstavu konanou v roce 1972 k 25. výročí indické nezávislosti. Budovy oslavující industrializaci země byly přes protesty mezinárodní odborné obce v roce 2017 srovnány se zemí. Z výkladních skříní nových států se staly symboly nenaplněných ambicí.
Přechod od státem řízené modernizace k neoliberalismu navíc posílil málo regulovanou komerční výstavbu. Cesta k postkoloniální suverenitě a prosperitě přes uvolnění „tržních sil“ si na mnoha cenných stavbách vybrala krutou daň. Ani historický význam, ani architektonická jedinečnost nezabránily jejich chátrání či demolici. Ochrana dědictví poválečné modernistické výstavby v Indii, Pákistánu, Bangladéši a na Srí Lance tak čelí podobným problémům jako v zemích někdejšího východního bloku.
Autor je historik.
The Project of Independence: Architectures of Decolonization in South Asia 1947–1985. MoMA, New York, USA, 20. 2. – 2. 7. 2022.