Málokdy se téma hrdinství těší v českém veřejném prostoru takovému zájmu, jako tomu bylo v posledních týdnech. V kontextu osmdesátého výročí atentátu na Reinharda Heydricha dává pozornost věnovaná hrdinům smysl, byť oslava československých parašutistů leckdy nabrala parodickou podobu: jejich čin oslavovalo kupříkladu pivo Hrdinům, podobně jako výročí listopadu 1989 před třemi roky připomínal Sametový ležák. Jozef Gabčík a Jan Kubiš jsou v mnohém ideálními představiteli „hrdinství po československu“ – do panteonu našich národních hrdinů totiž patří především mučedníci, od Jana Husa po Jana Palacha. Ovšem jak ukazuje hned několik textů tohoto čísla, ani mučednická smrt nemusí zajistit trvalou přítomnost v kolektivní paměti. Vedle postav, jejichž hrdinský status je kontroverzní z důvodů pochybností o jejich morálním profilu či ideologické motivaci (Julius Fučík nebo bratři Mašínové), však máme sklon velebit i jiné sporné „hrdiny“, zejména osobnosti popkultury: herečky, zpěváky a sportovce, jejichž prostřednictvím se rovněž konstruuje obraz minulosti. Popularita totiž vymazává kontroverze a pochybnosti často účinněji než ideologie. Výstižně to ilustruje výzdoba podchodu nad Muzeem, kde se chartistka Vlasta Chramostová objevuje vedle signatáře Anticharty Karla Gotta a výkřik „Sametová revoluce byla proto, aby nám nevládli komunisti, lháři, zloději a StBáci“ vedle atleta Emila Zátopka, jenž s normalizačním režimem pilně spolupracoval. Tato paradoxní a kýčovitá koláž je svým způsobem jedinečným pomníkem tohoto druhého typu hrdinství.