Jedním z prvních ekologických zákonů, které byly po roce 1990 schváleny, byl zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Tato právní norma je účinná od 1. června 1992, takže se používá přesně třicet let. Její součástí přitom původně byla možnost občanských sdružení (nyní spolků) připomínkovat ve správním řízení stavby s vlivem na přírodu. Ovšem tato původní revolučnost v podobě silné pozice veřejnosti v řízeních o stavbách po téměř čtyřiceti novelách během třiceti let a pod tlakem stavební lobby a antiliberálních sil zerodovala. Norma zprvu fungovala tak, že před zahájením územního nebo stavebního řízení museli stavebníci absolvovat i několik povinných řízení. A v nich mohli narazit i na připomínky a námitky spolků, které se jich účastnily.
Tuto koncepci ovšem od 1. ledna 2006 změnil nový správní řád, podle něhož se o některých vlivech (třeba na krajinný ráz) rozhodovalo jen vydáním závazného stanoviska. Spolky pak jako účastníci územního nebo stavebního řízení mohly toto stanovisko rozporovat až v podaném odvolání. Ještě k fatálnějšímu omezení účasti spolků došlo od 1. ledna 2018. Poslanci za ČSSD Jaroslav Foldyna a František Adámek totiž v únoru 2017 během novely stavebního zákona navrhli, aby byly spolky vyřazeny z územních a stavebních řízení pro stavby, které nepotřebují závazné stanovisko o hodnocení vlivu na životní prostředí. A tak se i stalo. Foldyna se sice stal Ropákem roku 2017, nicméně řada staveb s výraznými lokáními i regionálními vlivy na přírodu byla od té doby schválena bez účasti spolků. Ty už mohou přírodu hájit jen ve správní žalobě, pokud ji ovšem podají včas.
Veřejnost se tedy nyní může podle zákona o ochraně přírody a krajiny účastnit jen malého počtu řízení o stavbě – třeba o povolení škodlivého zásahu do biotopu cenných druhů organismů. Lze ovšem očekávat další změny, v jejichž důsledku i zbývající řízení s účastí občanů vymizí. Uvažuje se totiž o zavedení jednotného environmentálního stanoviska, proti kterému bude možné se postavit opět jen v odvolání. Eroze smysluplné účasti veřejnosti ve správních řízeních je tedy značná.
Ještě horší ale je, že některé orgány ochrany přírody by již nyní nejraději rozhodovaly bez veřejnosti. Třeba krajský úřad v Plzni celých devět let (až do července 2021) neposílal spolkům informace o zahajování správních řízení, takže o nich vůbec nevěděly. Sice už jeden soudní spor prohrál, avšak právní bitva pokračuje. Bizarní přitom je, že úřad má podporu ministerstva životního prostředí v čele s Annou Hubáčkovou.
Výraznější vliv občanů na stavební záměry podle původního znění zákona lze tedy hodnotit spíše jako výsledek porevolučního svobodomyslného rozpoložení. Časem však převážil zájem stavebníků a státní moci povolovat stavby rychleji a jednodušeji, nejlépe s minimální kontrolou občanů. Naštěstí jsme v Evropské unii, takže veřejnost má zajištěnou aspoň účast u staveb s významným vlivem na životní prostředí podle směrnice EIA a českého zákona č. 100/2001 Sb. Státní moc ovšem tuto účast může znesnadňovat důrazem na formálnost i skrytou šikanou.