K čemu máme parašutisty?

V souvislosti s letošním výročím atentátu na Reinharda Heydricha je pozoruhodná už snaha politické reprezentace získat z kolektivního vzpomínání co největší symbolický kapitál – připomeňme rozhodnutí z března letošního roku vyhlásit tento den oficiál­ním významným dnem, takzvaným Dnem národního vzdoru. Dění okolo výročí atentátu tak potvrdilo, do jaké míry mají události druhé světové války charakter konstitutivního prvku v české národní identitě a jak důležité pro nás stále jsou činy tehdejšího odboje. Otázky kolaborace, rezistence, hrdinství či zrady byly od chvíle, kdy na jaře 1945 utichly poslední výstřely, důležitou politickou agendou a zůstávají jí dodnes. Ve chvílích, kdy byla otřesena stabilita socialismu, posloužily argumenty o vítězství Sovětů nad nacismem a hrdinství komunistických odbojářů k legitimizaci vlády KSČ. A analogicky je odkaz na válečné hrdinství silným politickým stanoviskem i v posledních týdnech. Například zvolání ministra vnitra Víta Rakušana „Sláva Ukrajině, sláva hrdinům druhého i třetího odboje!“ v kontextu nedávné návštěvy britské ministryně zahraničí Liz Trussové vyznívá jako jasné přihlášení se k západní alianci a utužení současných spojeneckých vztahů. Pojďme si však připomenout hlavní postavy dramatu, o kterém se v průběhu května tolik mluvilo, a udělejme si krátkou inventuru způsobů, jak se na tyto osobnosti v uplynulých osmdesáti letech vzpomínalo.

Zrůda ze zámku

Když 19. května tohoto roku vyšlo číslo časopisu Reflex s fotografií Reinharda Heydricha na titulní straně, pod dobovým snímkem jeho tvrdé, ostře řezané tváře rámované čepicí příslušníka SS stál palcový titulek „Zrůda ze zámku“. Zajímavé bylo hlavně to, že uvnitř čísla se kromě rozhovoru s bývalou zahradnicí ze zámku v Panenských Břežanech, kde protektor sídlil, žádný text Heydrichem nezabýval. Zmíněná pamětnice ho viděla pouze dvakrát a nemohla o něm říct více, než že měl studené oči a jeho manželka nebyla zrovna přívětivou paní domu. Rozhovor navíc tematizoval spíše pomoc, kterou někdejší zahradnice poskytovala židovským vězňům vykonávajícím v zámeckém komplexu otrockou práci. Tvář symbolizující hrůzy nacismu je tedy především vizuálním stereotypem, který dobře prodává. Heydrichova pozice v dějinách a vzpomínkové kultuře je stabilní a neměnná, a tak se zdá, že není důvod se k němu dále vyjadřovat. Pozornost médií je zaměřena na hrdinství útočníků, kteří ukončili jeho život, a sám Heydrich je redukován na jakousi temnou sílu, příslovečného „kata národa“, „řezníka“ či „blonďatou bestii“.

Pokud je však naším cílem pochopit genocidní charakter vládnutí třetí říše a tyto znalosti přetavit v promyšlený občanský postoj, je pro nás právě tato postava klíčová. Nahlédneme­-li za uvedené dehumanizující přezdívky vedoucí ke zkratkovité představě perverzního sadisty, spatříme ideální typ nacistického manažera. Heydrich byl ctižádostivý, inteligentní a racionální úředník, vykonávající své úkoly se systematickou důsledností, projevující vysokou míru loajality, schopný prosadit své názory i obhájit svou pozici před konkurenty, a přitom extrémně efektivní a produktivní v práci pro celek. Byl to člověk věnující se své rodině a zároveň osobnímu rozvoji: jako úspěšný sportovní šermíř, houslista, milovník hudby a vysoké kultury. Zkrátka prototyp úspěšného vzdělaného muže, na něhož bychom i dnes pohlíželi s úctou – nebýt ovšem cíle jeho projektu, jímž byla německá nadřazenost, vyšlechtění nadčlověka, likvidace světového židovstva, osidlování „východního prostoru“ a zlomení veškerého odporu na okupovaných územích. Heydrich přitom popsané cíle zajišťoval skrze personální řízení.

Sociolog Zygmunt Bauman připomněl, že na základě konference ve Wannsee, které Heydrich předsedal a kde byla schválena koncepce vyhlazovacích táborů, i z organizace holokaustu jako celku by bylo možné vytvořit „učebnici vědeckého řízení“. Stanné právo, hromadné popravy českých odbojářů, ale i starost o životní úroveň českých dělníků vyrábějících zbraně pro tažení wehrmachtu, to byly jen dílčí kroky vedoucí k vybudování rasového společenství vystavěného na milionech mrtvých. Pro Heydricha stejně jako pro ostatní nacistické plánovače bylo zlo podle všeho banální – jak si povšimla filosofka Hannah Arendtová. Bylo skryté za každodenní administrativou, pracovními schůzkami, telefonáty a inspekčními cestami. Děsivá na Heydrichovi není jeho údajná vrozená krutost, ale fakt, že to byl člověk zaměřený na výkon, což je kvalita vysoce oceňovaná i současnou společností.

Sociální vědy a historiografie na přiblížení nacistické mentality udělaly v posledních osmdesáti letech značný kus práce, ta se však do mediálního obrazu druhé světové války promítá jen velmi nesměle. Heydrichův profil je stále v podstatě závislý na tuzemském válečném jazyce bolesti a hněvu či propagandě západních spojenců. Jan Masaryk jej v říjnu 1941 v rozhlasovém vysílání z Londýna označil za „pražského loupežného vraha koupajícího se v krvi“ a tato pověst, zrcadlící činy, nikoliv však motivace, mu zůstala dodnes. Pro mnohé diváky vzpomínkového spektáklu to byl prostě ten „vrchní nácek“, co seděl v mercedesu. A to je pro poučení o hrozbách skrývajících se v mechanismech moderní společnosti přece jen málo.

Privilegium nesmrtelnosti

V rozehraném dramatu o nerovném boji dobra se zlem pomyslné reflektory nasvěcují kladné hrdiny celé události: Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka. Dva mladí muži pocházející z relativně skromného prostředí moravského a slovenského venkova se útokem na Heydrichovu limuzínu v roce 1942 zapsali do historie. Z pohledu novinářů, politiků i části historiků jsou dnes považování za největší národní hrdiny celého odboje. Avšak nebylo tomu tak vždy. Stručná sonda do minulosti připomínání atentátu snad vyjasní mechanismus, který padlým hrdinům připisuje privilegium nesmrtelnosti.

Na přelomu let 1947 a 1948 vedly zápas o budoucnost Československa politické špičky, které válku strávily v emigraci v Londýně a v Moskvě. Komunisté vlastní legitimitu k převzetí moci stavěli – vedle příslibu vybudování socialismu – na vyzdvihování zásluh svého hnutí v odboji a na hrdinství rudoarmějců na bojištích východní fronty. Úspěchy ilegálních skupin napojených na Londýn včetně paradesantních výsadků, jakým byla operace Anthropoid, v tomto idealizovaném a neúplném obrazu představovaly trhlinu. V roce 1952 se tedy desáté výročí atentátu na Heydricha v Rudém právu vůbec nepřipomínalo. Pojmy jako „heydrichiáda“ či Lidice však byly i pro politiku paměti padesátých let klíčové. Za hlavní hrdiny zápasu proti zlu byli tehdy označeni komunističtí organizátoři jako Otto Synek, Eduard Urx a hlavně Julius Fučík, zatčený měsíc před atentátem, jehož kultovní pozice zastínila většinu ostatních odbojářů. Z uvedeného by se mohlo zdát, že operace Anthropoid byla tabu po celou dobu trvání socialistické diktatury. V roce 1962 však výročí atentátu mediální ohlas vzbudilo a v roce 1964 šel do kin film Jiřího Sequense Atentát, jehož obraznost se vryla do kolektivní paměti natolik, že se jeho promítání letos stalo součástí vzpomínkových rituálů. Dvacet let po atentátu tedy vznikla interpretační figura, která umožňovala přiznat hrdinské zásluhy vojákům, kteří byli vysláni z Londýna a obětovali život za národ, a zároveň trvat na úskočné roli londýnské exilové vlády. Stateční výsadkáři se prý nacházeli pod vedením egoistických politiků, kteří se snažili o posílení vlastní moci na úkor zkoušeného národa. V roce 1962 tak Dušan Hamšík uzavřel sbírku reportáží, které vycházely v časopise Plamen, takovým způsobem, aby komunističtí hrdinové zastínili všech sedm statečných z chrámu sv. Cyrila a Metoděje: „Heydrichův čas neskončil v zatáčce smrti, kde vybuchla bomba, ani na chirurgickém pavilónu Bulovky, kde lékaři podepsali úmrtní list. Heydrichovu času neomezeně vraždící pistole byl učiněn konec v četných sabotážích a bojovém úsilí partyzánských družin, které se z českých zemí připojily k mohutné palebné síle Rudé armády…“ Tato strategie zastiňování byla příznačná také pro normalizační politiku paměti, která již s Heydrichovou smrtí pracovala.

Na počátku devadesátých let se spolu se socialismem zhroutil i panteon jeho hrdinů a společnost zahleděná na Západ hledala hrdiny nové. V roce 1991 nahrála country skupina Greenhorns píseň Battledress: „Horečně se potí záda a ruka už stengun skládá/ Mercedes se blíží od Břežan/ Pak ožehne výbuch zdola pyšný profil protektora/ S kletbou Gabčík odhazuje zbraň.“ Drnkání bendža, jímž jsou verše podbarvené, evokuje atmosféru přestřelky divokého západu. Westernová romantika, skrze kterou lze celý příběh vnímat, patrně rozněcuje imaginaci i dnešních komentátorů. Novinář Zbyněk Petráček si ve svém komentáři stěžuje na politizaci dějin včetně útoků hnutí Black Lives Matters na osobnost Winstona Churchilla a nabádá čtenáře: „Važme si činu parašutistů Kubiše a Gabčíka, westernového příběhu dobra se zlem, který politizaci odolává. Ať se zkoumá pozadí atentátu i námitky domácího odboje. Ale faktem zůstává, že Heydrich byl nejvyšším nacistickým pohlavárem odpraveným odbojáři v celé Evropě. Připomínáme si náš největší zápis do moderních dějin.“ Není třeba velké sebereflexe k tomu, abychom si uvědomili, že v tomto výroku je politizované snad úplně vše a že označení události za „westernový boj dobra se zlem“ umlčuje tázavé hlasy a utváří uzavřený, a proto manipulativní pohled na minulost.

Hrdinství za kapitalismu

V posledních třiceti letech zažíváme změnu v oblasti hodnot, jež se propisuje i do našeho vnímání minulosti. Zatímco socialistická ikona protinacistického odboje Julius Fučík byl oslavován pro svoji bezmeznou víru v socialismus a Sovětský svaz, kterou působivě vyjádřil ve své Reportáži, psané na oprátce (1945), pro současné vnímání hrdinství jsou klíčové kategorie odvozené ze slovníku současného kapitalismu: zásluhovost, produktivita a efektivita. Proto je pro většinu řečníků a novinářů tak zásadní, že Gabčík s Kubišem provedli úspěšný útok na jednoho z nejvýše postavených nacistů. Efektivní operace několika málo neohrožených mužů ve stylu speciálních operací je velmi lákavou představou, která vede milovníky zbraní k fetišizaci nově nalezeného Gabčíkova Coltu 1903 a jeho vnímání jako „svatého grálu odboje“.

Obraz sedmi statečných obránců krypty bojujících do posledního dechu je opravdu působivý. Položme si však otázku, zda by jim byla projevována stejně velká úcta, kdyby se akce nezdařila. K takovému scénáři nebylo daleko: zaseknutý samopal a bomba hozená nepřesně vedle automobilu by byly faktory, které by dnes patrně odsoudily tyto statečné muže k zapomnění. Nabízejí se ale také otázky další. Proč není Dnem národního vzdoru vyhlášen například okamžik, kdy se pomocník britských parašutistů Oldřich Frolík během svého zatýkání rozhodl střílet, zlikvidoval všechny tři přítomné příslušníky gestapa a nakonec odjel jejich autem? (Později byl dopaden a spolu s manželkou popraven.) Měří se hrdinství délkou zářezu na pažbě? A skutečně musíme činy odbojářů posuzovat jen jejich politickým významem?

Proč se prakticky zapomnělo na oddíl majora Fomina z partyzánské brigády Mistra Jana Husa, která se u Leškovic v březnu 1945 bránila stonásobné přesile a jejíž členové nakonec své životy ukončili sami, aby nevyzradili své druhy nepříteli? Málokdo by komunistickým partyzánům upíral uznání za statečnost. Umenšuje však jejich odvahu v našich očích ideologicky nežádoucí vedení oddílu a jeho vazba na Moskvu a Stalina? Parašutistů z britských letadel nad protektorátem seskočila stovka a polovina z nich padla. Odbojářů zemřely tisíce. Proč s takovou pompou připomínáme jen dva vyvolené?

Paradoxní je, že většina historiků si uvědomuje, že domácí odboj stál hlavně na drobné práci a obětavosti mnoha lidí, jejichž činy nelze označovat za oslnivé, ale jejichž oběti byly stejně osudové, jako byla oběť atentátníků na Heydricha. Lze to číst například v nově otevřené výstavě Národního muzea Nikdy se nevzdáme!, jejíž informativní charakter i celkové vyznění nenechává návštěvníka na pochybách o tom, že odboj rozhodně neměl jen dva hrdiny. Její otevření se však zároveň stalo vítanou příležitostí pro současnou politickou elitu k vlastní sebeprezentaci. Fotografie ministryně obrany Jany Černochové vkládající samopal sten do vitríny s výrazem sakrální úcty při manipulaci s národní relikvií obletěl sociální sítě. Podobnou roli sehrála v rukou ministra kultury Martina Baxy aktovka používaná parašutisty. Ironií je, že autoři výstavy se heroizace vyvolených hrdinů či fetišizace konkrétních předmětů nedopustili. Uvedené artefakty mají v expozici podobný status jako ostatní exponáty.

Jak vzpomínat?

Léta 1938 až 1945 by neměla z ­kolektivní paměti nikdy vymizet, protože to byla éra ná­­silí, války a genocidy. Sousedé mizeli v kon­­centračních táborech a lidé jako Heydrich s příslovečnou administrativní pečlivostí tří­­dili ty, jimž jejich rasový a politický profil umožnil setrvat ve společenství, a ty, kdo měli zemřít. Totalitní nároky a genocidní praktiky nacismu donutily značnou část obyvatel Čech a Moravy ke kompromisům s mocí, nebo naopak k rozhodnutí riskovat životy své i členů rodiny odchodem do ilegálního odboje. Atentát na Heydricha nebyl žádný western, ale příběh, na jehož příkladu lze zpřítomňovat tragickou povahu morálních voleb, do nichž byli stavěni obyčejní lidé. Byl větší hrdina obránce vlasti riskující život svých blízkých, nebo ten, kdo bránil vlastní rodinu za cenu svého morálního ponížení menší či větší kolaborací? Zaujetí tohoto tázajícího se postoje však komplikuje mnoho faktorů včetně nánosu, který na tématu atentátu na Heydricha zanechala socialistická politika paměti. Humanisticko­-pacifistická perspektiva, postavená na vzpomínání na padlé vojáky a odbojáře jako na mladé životy tragicky obětované zájmům politiků na všech stranách konfliktu, ve veřejné debatě selhávala, protože byla v období normalizace politicky zneužita k očernění Edvarda Beneše, Františka Moravce a celého západního odboje. Přesto se do populární kultury vrací. V roce 2016 byl do kin uveden film Anthropoid režiséra Seanna Elise, který ukazuje strach, váhání i obtížné morální volby vojáků, kteří jsou sice stateční, ale svým způsobem zároveň křeh­cí a vystrašení.

Epizoda Kulka pro Heydricha ze série České století, kterou odvysílala Česká televize v roce 2013, staví naopak do centra zájmu generála Moravce, který operaci Anthropoid v Británii připravoval, a také prezidenta Beneše, který ji politicky posvětil. Prezident se snaží vyjednávat s Brity o předmnichovských hranicích a ve svém plánu přímo počítá s tím, že nacisté rozpoutají po Heydrichově smrti masový teror, který by mohl vylepšit Benešovu vyjednávací pozici, vedoucí nakonec až k prosazení plánu na poválečné vysídlení sudetských Němců. Povahu celého problému osvěcují následující slova, která scenárista Pavel Kosatík vložil do úst Ivana Trojana představujícího Františka Moravce: „Já mám ty tvý paragány rád. Nikdo o nich před pěti lety neslyšel, protože jsme je neměli v armádě. Zato teď… Taky je máš rád? Já je fakt miluju. Nesměj se, ty vole, víš proč? Protože bych to sám nedokázal, skočit do tmy a mít pod nohama protektorát, bolest a hnus. A ty tvý smradi, kterým je dvacet nebo kolik, netouží po ničem jiným než si pro tu bolest jít…“

Všechny naše současné vědomosti o tomto období říkají, že protektorát skutečně byl „bolest a hnus“. Trpěli v něm odvážní jedinci pro zájmy vyššího dobra definovaného politiky a intelektuály. Je potřeba si připomínat, že léta 1938 až 1953 byla obdobím, kdy násilí páchali všichni, i ti, které máme sklon vnímat jako kladné hrdiny na správné straně barikády. Snad bychom z událostí kolem smrti Reinharda Heydricha neměli dělat monument, před kterým zůstaneme oněmělí obdivem a nezbude nám než pokleknout. Možná by nám jejich připomínání mělo sloužit jako příležitost k revizi naší identity, té osobní i kolektivní. Pokud má mít příběh parašutistů i tisíců odbojářů politický význam, nechť je jím zamyšlení nad politickým stylem, jenž byl vlastní architektům protektorátu, ale i mnohým bojovníkům proti nim. A ptejme se, jestli i dnes nemá ve společnosti místo politika vyznačující se vyhlašováním národní exkluzivity, sklonem k segregaci menšin, tlaku na slabé či heroizací armády a násilí. Těžko však najdeme na podobné otázky odpověď tak, že budeme fetišizovat samopaly a pistole jako národní relikvie, nebo tak, že exhumujeme těla dvou hrdinů z masového hrobu, abychom se jim mohli poklonit.

Autor je historik.