Když za vás umírají lidé

Dmitrij Kuzmin

básník a nakladatel

 

Obávám se, že dnes nemám co říct. Mluvit právě dnes o Ukrajině pro spisovatele znamená odvádět pozornost od hlasu samotné Ukrajiny. Mluvit o něčem jiném, o sobě, paradoxně znamená totéž. Otázku o poezii po Osvětimi vystřídala otázka o poezii během Osvětimi – a obecně vzato, nemáme na ni odpověď.

Věřím ve velikou ruskou kulturu, bez ohledu na to, co o ní nyní říkají ukrajinští kolegové. Osvětim nezrušila Goetha, Trakla, a tím spíš ne Celana. Všechno, co jsme dělali, mělo smysl, a tento smysl přetrvá, pokud přetrvá naše západní civilizace. Avšak za to, aby přetrvala ve srážce s ničemnou Hordou, dnes bojují a umírají Ukrajinci – ne my. Bojují za to, aby budoucnost měla nejen jejich kultura, ale i ta naše, která v nich v tuto chvíli nebudí nic než odpor.

Zdá se mi, že potřebujeme nějakou novou soustředěnost. Nikoli analýzu (na racionální úrovni je všechno nad slunce jasné), ale vnitřní uvědomění. Když ZA VÁS každý den umírají lidé, musíte přehodnotit svůj životní plán. Možná, že potom zas budu psát básně, vydávat knihy a časopisy, editovat antologie. Sotva to budu dělat zásadně jinak než dřív (všechno, co jsem v životě dělal, bylo pro Rusy, kteří jsou proti válce; pro Rusy, kteří jsou pro válku, stejně nic lepšího než plamenomety ukrajinských ozbrojených sil nemám). Ale konkrétně teď nevím, jak se to dělá.

 

22. března 2022

 

 

Polina Barskovová

básnířka a filoložka

 

„Paralýza jazyka“ a úkol jinotaje

Měla jsem pocit, že má předchozí práce byla věnována pokusu pochopit, jak je možné psát verše na pokraji, v pekle, ale když se ono peklo přiblížilo, ukázalo se, že žádné odpovědi (přinejmenším teď) nemám: pocit hrůzy, strachu, bezmoci а studu subjektivně vykonává svou ničivou, otupující a rozkladnou práci. O sobě a skrze sebe můžu nyní mluvit jen nevýrazně, cize a lživě.

Jediné, co v této situaci můžu sama sobě poradit, je obracet pozornost na Druhého, na jiného než já. Překvapivou lekcí takové práce je pro mě kniha ukrajinské básnířky Marian­ny Kijanovské Babí Jar. Hlasy. Vyšla v Kyjevě v roce 2017 a představuje sbírku mnoha desítek básnických monologů, které popisují zkušenost účastníků této katastrofy: obětí, vrahů, svědků a pozorovatelů. Pro tyto zápisky je podstatné, že Kijanovská je začala psát jako odpověď na dění na Majdanu v roce 2014 a jeho následky: současná katastrofa ji obrátila zpátky, k jiným událostem, k jiným osobnostem, k jiným hlasům, k jiným smrtím, které jsou zároveň hluboce provázány s moderními ukrajinskými dějinami. Hlavním punctem, smyslem, postupem té složité knihy plné protikladů je podle mě právě schopnost a touha reprodukovat skrze sebe zkušenost Druhého, nepsat o své bolesti, ale o bolesti někoho jiného, kdo možná dávno umlkl, kdo dokonce nikdy ani nemluvil.

Takové vědomí distance mezi sebou­-píšícím a hrůzou z toho, co se v současnosti odehrává, Kijanovské dovoluje neuvěřitelně – originálně a přesně – pracovat s jazykem. Většina monologů je formálně založena na konfliktu tradiční formy, tradičního znění (jde o kvalitní, solidní rým) s absolutně rozpadlou syntaxí. Pod tlakem posledních mediálních dojmů lze říct, že každý její verš je ruina: skelet stojí, ale vše, co bylo uvnitř domu, se proměnilo v práchnivinu a popel.

Když se v posledních dnech znovu obracím k veršům Kijanovské jako překladatelka, cítím adekvátnost tohoto úkolu: stejně jako Marianna propůjčuje svůj hlas bezhlasým, překladatel může rozšířit, prodloužit, jinotajně vyslovit původní sdělení básníka­-svědka, odevzdat se Druhému, nechat ho mluvit svým prostřednictvím, vpustit Druhého do svého jazyka.

Překlad mi rovněž pomáhá přemýšlet o otřesných podrobnostech katastrofy roku 2022: jak mluvit o tom, co prožívá Druhý, jak trpí Druhý – ne ty, ale ten, s kým jsi spojen docela blízko, mučivě, a dokonce nepřirozeně (například: Ukrajince vraždí bytosti, které jsou nositeli téhož jazyka jako my, ruští básníci, a často i jejich oběti). Neméně zásadní je myšlenka, že je načase, aby se ruská poezie obrátila ke svému Druhému a začala pečlivě studovat mocný fenomén nové ukrajinské poezie, která vznikla v posledních letech.

Vidíme teď spoustu přímých výpovědí. Jak to v takových časech bývá, hlavní role svědecké výpovědi se ujímají deníky. Snažím se představit si možnosti nové dlouhé, pomalé poezie, které se před námi otevřou, až zůstaneme stát před ruinami a nebudeme se snažit jenom mlčet.

 

teror už byl a tohle nemám zdání

přijít s věcmi celé noci nespím

ty ruce a obličej jsou k nepoznání

neklid co do mě hledí ale jestli

a všichni doma si dělají starosti

slova se pletou hroutí se mi svět

pálí mě žáha v břiše mám bolesti

bojím se cítit bojím se rozumět

klid je pryč není můj stěžuju si

a náhle smrt jako druh vraždění

zírám do tmy pláčem se dusím

slova jsou rány a jazyk zkamení

necítím bolest ale co je za ní asi

bylo to v knihách neznám podrobnosti

popelník kouř šedý modrý zdá se

sašuňa s námi nezašla do místnosti

zastřelil ji nějaký voják co přišel

naše sousedka ji viděla u dveří

sašuňa dozadu couvla tiše

upadla zhroutila se ne máma nevěří

a my jdeme Margarita my

řekli ať to zlato vezmem sem

řekla jsem Margaritě obejmi

sašuňu na rozloučenou nebudem

(báseň Marianny Kijanovské)

 

22. března 2022

 

 

Tamara Ejdelmanová

historička

 

Život po Buči

Když v dubnu 1945 britská a kanadská vojska dorazila k táboru smrti Bergen­-Belsen, k tomu, v němž několik měsíců předtím zemřela Anna Franková, vojáci byli natolik zděšeni tím, co spatřili, že začali střílet do dozorců. Podobné scény se odehrály i v jiných osvobozených táborech. Tehdy měli mnozí za to, že je nutné zlikvidovat všechny členy SS nebo dokonce všechny členy nacistické strany.

Symbolem nacistických zvěrstev se stala Ilse Kochová, která si vyráběla stínidla z kůže vězňů. Je jasné, že normální člověk se takto chovat nebude. Ilse Kochová ovšem byla uznána za příčetnou a byla souzena, dokonce dvakrát. Poprvé bylo důkazů pro obvinění málo, ale v roce 1949 kolem dvou set lidí svědčilo o jejích zločinech v Buchenwaldu. V roce 1951 byla Kochová odsouzena k doživotnímu vězení.

Syn Ilse a Karla Kochových se po válce zasebevraždil, neunesl tu hrůzu a ostudu. Druhého syna (který se narodil už ve vězení a jehož otec byl neznámý) Kochové odebrali. V devatenácti letech se chlapec dozvěděl, kdo je jeho skutečná matka, a začal se s ní pravidelně stýkat. V roce 1967 se Ilse Kochová oběsila v cele. Syn se později pokoušel dokázat, že matka není ta bestie, za niž ji považuje celý svět. Zdá se však, že se mu to nepodařilo.

Existuje ale také druhá strana mince. Hrůza, již lidé pocítili, když se o Ilse Kochové a jí podobných dozvěděli, byla spojena s úlevou. Všechno se vyjasnilo: nacistická zvěrstva páchala hrstka šílenců, sadistů a úchylů.

Jenže tak to není.

Zdaleka ne všichni nacisté si dělali stínidla z lidské kůže. Když Hannah Arendtová uvažovala o banalitě zla, zvlášť upozorňovala, že do sonderkommand se snažili vůbec nebrat ty, kteří měli požitek z vraždění. Bylo zřejmé, že takoví lidé se špatně řídí. Potřeba byli ti, kteří zkrátka snaživě plní svou práci – „normální lidé“.

Informace o zvěrstvech ruské armády na Ukrajině z posledních dní jsou natolik hrozivé, že se pokaždé zdá, že horší už to být nemůže. Co může být horší než rozbombardovaná porodnice v Mariupolu? Než bomby svržené na budovu, před níž je napsáno „děti“? Ukazuje se však, že může být Buča… Kým člověk musí být, aby se dopustil něčeho takového?

Okamžitě naskakují slova – sadisté, šílenci. Ale není těch šílenců nějak moc? Kolik jich je, těch, kdo vraždí, znásilňují a okrádají Ukrajince? A co jejich blízcí, kteří soudě podle telefonátů netrpělivě čekají, až dorazí zlaté řetízky a telefony – i ti jsou šílení?

V každém z nás nejspíš tkví prvobytný sklon k násilí. Nános civilizace zadržuje jeho projevy, ale nic víc. V daném případě se civilizovanost bohužel nerovná výchově a vzdělání. Bylo by skvělé, kdyby univerzitní diplom člověka zbavoval možnosti páchat zločiny… Bohužel… Civilizace je v daném případě něco mnohem jemnějšího a složitěji utvářeného – úcta k lidskému životu, k člověku ve všech jeho projevech.

A s tím je u nás potíž. Nejde jen o Putina a jeho propagandu. Domácí násilí je normou života a projevem toho, co stmeluje. Agresivita a potlačení osobnosti ve všech vzdělávacích institucích – od jeslí po univerzity – je běžná věc. Šikana v armádě. Absence soukromí za každé situace. Kult síly. Militarizace společnosti a kultury. Homofobie. Vytěsnění tělesně postižených. Nenávist k migrantům… Kolik se toho ještě dá doplnit do tohoto seznamu?

A to je ona živná půda, jež dovoluje lidem v poklidu poslouchat o radioaktivním popelu a ukrajinských nacistech; jež umožňuje, aby se ven prodraly ty nejotřesnější a nejprimitivnější instinkty.

Ti, kdo páchali zločiny v Buči, budou bezesporu nakonec souzeni. Musíme se však ještě zbavit oné půdy, oné atmosféry agrese a nenávisti, která panuje v naší zemi a kterou posilují snahy putinovských propagandistů, ale i my sami.

A ještě jedna věc, jsem si jistá, že nakonec se ukáže, že vedle těch, kteří kradli a znásilňovali v Buči, byli i ti, kdo to nedělali. Nehledě na instinkty, osobní volbu zatím nikdo nezrušil.

 

3. dubna 2022

 

 

Jekatěrina Trojepolská

dramatička

 

Je skvělé mít perspektivy – 24. dubna má vyjít tato revue, ale nikdo z nás si nedovede představit, jaký ten den bude. Budou pravoslavné Velikonoce – a chce se věřit, že válka skončí, že uspořádáme jako vždy komplikovanou rodinnou sešlost na chatě a začneme se opatrně bavit. I naši příbuzní z Andrejovy strany mají ukrajinské kořeny, ale posezení u stolu s nimi je vždy zdrženlivější, drsnější. Ne že bych z nich měla velkou radost, ale je to s nimi rozhodně klidnější.

Na podzim 2013 jsme byli naposledy v Lu­­hansku, na svatbě sestry. Chlapi v botách s ostrou špičkou nadhazovali ženicha a ten se rozpouštěl v paprscích slunce. Jednoho velkého kudrnatého chlapa teď mobilizovali. Sestra s manželem odjeli. Vůbec všichni, kdo mohli, odtamtud odjeli. Zůstal můj učitel ruské literatury, můj první guru, a má strach. Strach naše území spojuje.

Jiní moji přátelé se skrývali v luhanských sklepech, brání Kyjev, proklínají Rusy.

Sílu jim nedává strach, ale nenávist – a já nenamítám nic proti tomu, že mě nenávidí.

Kdysi jsem si vybrala Moskvu, proto tady zůstávám. Brzy mě čeká první chemoterapie – i to rozptyluje. Občas mám strach, ale celkem to jde. Mám za to, že jsem měla štěstí, vědomě jsem nepracovala na stát, nemusím korigovat své názory ani chování, miluju dobrého člověka. Častěji se stýkám s lidmi, hledám nové cesty, jak žít a pracovat. Rozhodně na tom nejsem nejhůř ze všech. Za těch prvních dvacet šest dní byly okamžiky, kdy jsem cítila, že pomáhám lidem, že má představení lidem pomáhají. Těžko uvěřit, že se člověk může nebát dokonce i těch nejprostších slov. Je možné, že než revue vyjde, můj osud potvrdí nebo vyvrátí ty nejhorší předpovědi. Ale mám dojem, že vznikne nová šedivá nekonečná stabilita a moje strategie se nezmění: budu dělat všechno, co je v mých silách, aby se lidé méně báli.

Kristus vstal z mrtvých.

 

21. března 2022

 

 

Ilja Kukulin

literární vědec a kritik

 

Z deníku. Na okraj Hovorů na útěku Bertolta Brechta

V těchto dnech, kdy se mnohých zmocnila hrůza a zmatení, kdy jsou ruští občané v řadě světových institucí vystaveni cancellingu, někteří autoři včetně mých blízkých známých (…) píší ve svých blozích o dvou tématech: za prvé o kolektivní zodpovědnosti všech Rusů za zločiny putinovského režimu a za druhé o tom, že teď budeme muset přehodnotit ruskou kulturu – proč prý přivedla Rusko do takového stavu? Mezi těmito dvěma tématy existuje hluboké významové spojení, které se dá popsat přibližně takto: „Jak jsme my, dědicové takové veliké kultury, mohli dovolit, že se stala taková hrůza?“ Spor ohledně těchto dvou témat bude bezesporu dlouhý a těžký, ale některé teze je možné načrtnout už dnes.

1. Otázka „Jak jsme my, dědicové takové veliké kultury, mohli dovolit, že se stala taková hrůza?“ je pokušení a mentální past. Nenarazil jsem na síti na podobné úvahy o běloruské kultuře, i když Lukašenkův režim je stejně zločinný jako Putinův.

2. Tato otázka – o dědicích veliké kultury – se objevuje mezi intelektuály současného Ruska stejně, jako se objevovala mezi opozičními intelektuály nacistického Německa. Tehdy ani teď zjevně nesouvisela se samotnou kulturou, ale s protikladem skrytým v kulturní politice obou států: v obou případech se představitelé veřejnosti domnívali, že ať se děje, co se děje, jejich „vlastní“ veliká kultura je zachrání. Jenže se ukázalo, že „vlastníkem“ kultury je stát. (V Bělorusku taková situace není – z důvodů, o nichž je třeba mluvit zvlášť.) Takže řeč v případě současného Ruska ve skutečnosti není o „vině“ ruské kultury, ale o krachu historického projektu, který v průběhu desetiletí inteligenci zajišťoval duševní pohodu. Tento projekt je možné stručně popsat následovně: dějiny našeho státu byly otřesné, nicméně dějiny „naší“ kultury byly jednoznačně smysluplné; tím, že se účastníme dějin kultury, zapojujeme svůj život do proudu smysluplné historie a překonáváme odcizení. Tato pozice účasti je možná, ale vyžaduje velkou duševní práci. Například takovou, jako když Jurij Lotman vytvářel vnitřně spojitý obraz dějin ruské kultury odolávající státnímu tlaku. Zdroj této vnitřní spojitosti Lotman a jeho přívrženci spatřovali v činnosti inteligence (…) Ti, kdo se polovědomě domnívají, že se rovněž nacházejí uvnitř smysluplných dějin, protože si mohou přečíst Lotmana, se ovšem ocitají v situaci hus z Krylovovy bajky, které oznamují, že jejich předkové zachránili Řím. Téhle husí víře dnes skutečně nastal konec.

3. V rozhovoru o kolektivní a rovné vině všech Rusů či lidí původem z Ruska je třeba připomenout knihu německého filosofa a emigranta Ernsta Blocha Dědictví této doby, která vyšla v roce 1935. Když Bloch uvažoval o tom, jak Hitler a nacisté mohli zvítězit ve svobodných parlamentních volbách v roce 1933, psal, že německá společnost sestávala z několika segmentů, které jako by žily doslova v různých historických epochách. Totéž platí o společnosti současného Ruska. Pokud budeme mluvit o zdánlivě modernizovaných elitách, podstatné není ani tak to, že si zvykly na globalizovaný život a mohou řídit automobil značky Bentley, podstatný je styl jejich myšlení. Nynější ruské elity ve své představě o nutnosti rozdělení světa na sféry vlivu demonstrují styl politického myšlení, který odpovídá nanejvýš polovině 19. století, přitom však řídí zemi, která disponuje jadernými zbraněmi (…)

4. Současná ruská společnost (včetně těch, kteří prchají před nejnovější válkou a politickými represemi podmíněnými samotnou povahou putinovského režimu a nevyhlášeným, nicméně v Rusku panujícím válečným stavem) sestává: a) z těch, kteří necítí žádnou vlastní vinu ani vinu režimu, protože válku (dokonce i tu, kterou provází systematické vraždění civilních obyvatel) považují za normální nebo přinejmenším přípustný způsob řešení problémů; b) z lidí, kteří cítí zoufalství a vinu, jelikož nedokázali zabránit otřesné válce se sousedním státem (mimochodem rovněž s velikou kulturou), šíření fašistické a demonstrativně cynické rétoriky, používající písmen­-značek Z a V, a masovému rozkladu lidí pomocí propagandy. (Předpokládám, že značná část lidí z této druhé skupiny teď mlčí.) Jsou tu i přechodné stupně, ale v nejbližší době se propast mezi mnou popsanými mentálními stavy bude pravděpodobně zvětšovat. Dá se ovšem předpokládat, že nejspíš i lidé z první skupiny cítí skrytou vinu, jen se ji ze všech sil snaží vytěsnit (…)

5. Ti, kdo cítí zodpovědnost za jednání nynějšího režimu, ji cítí osobně („To já jsem nezachránila Varšavu tenkrát ani Prahu potom…“ – Natalija Gorbaněvská). S každým z těchto lidí je možné vést dialog o jeho či jejím pocitu zodpovědnosti nebo viny, ale oznamovat jim, že jsou vinni „jako všichni“, je neproduktivní jak eticky, tak politicky. S pocitem viny rovnoměrně „rozmazaným“ po celé společnosti se nedá nic tvůrčího udělat, ale pocit osobní viny a zodpovědnosti se může stát základem pro stavbu nové společnosti na troskách té nynější. Takové budování nové společnosti se může stát důležitým úkolem už za několik let.

6. I s těmi, kdo tvrdí, že necítí žádnou vinu nebo stud za činy nynějšího režimu – a vůbec, to my jsme uraženi a celý svět proti nám rozpoutal válku při první možné příležitosti –, je rozhovor možný (řekl bych, že je nezbytný, ale v dnešní době může být v Rusku příliš nebezpečný, obzvlášť pokud se bude odehrávat ve veřejné sféře). Bude velmi obtížný, ale i pocit viny, který hnízdí v duších těchto lidí, bude možné posuzovat jen individuálně. Tady může pomoci zkušenost jihoafrických Komisí pro pravdu a usmíření, kdy psychologové a advokáti proti sobě usazovali například policistu, který střílel do demonstranta černé pleti, a vdovu po něm a učili je spolu mluvit tak, aby policista pochopil, co udělal – to je důležitější než ho prostě potrestat. (O této zkušenosti psala Pumla Gobodo­-Madikizelová, jihoafrická badatelka v oblasti společenského traumatu a kolektivní paměti.)

7. Zdá se mi nekorektní přenášet přímo na ruskou společnost představu o kolektivní vině vypracovanou německými intelektuály bezprostředně po druhé světové válce. Představy Karla Jasperse a dalších se zakládaly na tom, že hitlerovský režim byl aktivně­-aklamační, to jest neustále od svých poddaných vyžadoval, aby mu vyjadřovali kolektivní podporu. Pragmatiku jejich apelu k německé společnosti je možné popsat asi takto: vinni jsou všichni, kdo donekonečna chodili a volili, co jim režim nabízel – vy všichni jste se podepsali pod jeho požadavky. Všemožné volby a referenda v nacistickém Německu byly provázeny hysterickými propagandistickými kampaněmi, nicméně se zdá, že hlasy se tam počítaly mnohem poctivěji než v putinovském Rusku. Putinovský režim je podle mě v tomto ohledu méně aklamační, i když i on samozřejmě aklamační je. Masivní, a nijak zvlášť skrývané falzifikace při sčítání hlasů jsou nutné proto, aby se touto činností (falšováním) pošpinilo co nejvíc lidí, aby se tak vytvořila vrstva „spoluviníků režimu“ (…)

8. Denacifikace v poválečném Německu bylo dosaženo, protože představitelé tehdejší německé inteligence už na konci čtyřicátých let přeformulovali své cíle a nemluvili o kolektivní vině, nýbrž o vině svou povahou masové, ale individuální. Nedocenitelnou roli tu sehráli spisovatelé Skupiny 47 – Heinrich Böll a jiní (to, že do skupiny patřil také Günter Grass, který tehdy i později skrýval skutečnost, že narukoval do SS, situaci celkově nijak nemění).

9. Obraz „veliké“ kultury je vždy výsledkem součinnosti inteligence a státní propagandy. Výsledky realizované v Rusku v předchozích desetiletích musejí být odvolány: pokud hrdost na „velikost“ kultury dovoluje smířit se se státem nebo nevidět jeho zločiny, pak „velikost“ představuje pokušení. Toto odvolání však neznamená, že mají být zrušeny všechny výsledky bádání o dějinách a teorii ruské kultury realizované v Rusku nebo mimo ně.

10. Dějiny konkrétní kultury nemohou v současnosti nic legitimizovat. Pokus apelovat na legitimizační sílu, jež je jakoby vlastní kultuře, nebo pokus „zrušit“ legitimizaci („takže s naší kulturou je cosi v nepořádku“) jsou rovněž mentálními pastmi. Ale dějiny kultury poskytují současnému člověku soubor antropologických možností – realizovaných i nerealizovaných. Dějiny cenzuře nepodléhající, neoficiální kultury v Rusku jsou do značné míry souborem nerealizovaných, ale potenciálně realizovatelných antropologických možností (viz situace Heinricha Heina v kultuře nacistického Německa; není to doslova totéž, ale je to srovnatelné).

11. Studium ruské kultury je dnes zapotřebí jako sůl, ale musí být jiné než doposud: nikoli izolacionistické a založené na hrdosti „veliké kultury“ – pro takovou samolibost nebyl důvod ani dřív a dnes není už vůbec. Ruskou kulturu je dnes třeba studovat jako součást souboru kultur, jejichž společnosti byly dříve koloniálně závislé na ruském impériu, respektive SSSR: ukrajinské, běloruské, kazašské aj. A je třeba přitom rozlišovat takové antropologické možnosti v ruské kultuře, jež dovolují budovat nehegemonické a nedominantní vztahy s Druhým. Takové možnosti vypracovali především neoficiální, pronásledovaní umělci a společenství (…), i když ne všichni, ne vždy a nejen oni. Metody takové práce bude ještě třeba promyslet a posoudit.

12. Izraelský filosof Avishai Margalit napsal v polovině devadesátých let, záhy po rozdělení Československa na Česko a Slovensko: „Důstojná je ta společnost, jejíž instituce neponižují lidi. Rozlišuji mezi důstojnou společností a společností civilizovanou. V civilizované společnosti se lidé neponižují mezi sebou navzájem, zatímco v důstojné je neponižují instituce. Tak například komunistické Československo můžeme označit za nedůstojnou, ale civilizovanou společnost, zatímco si lze celkem dobře, aniž bychom si protiřečili, představit Českou republiku, která by byla důstojnější, ale méně civilizovanou společností.“ Ti, kdo budou vytvářet poválečnou ruskou kulturu – po válce i po morálních porážkách, které utrpěl jak ruský režim, tak ruské intelektuální společenství (to utrpělo porážku od režimu) –, budou muset vykonat ohromnou práci, aby ruskou kulturu „neumyli“ (to je mentální past), ale aby vytvořili kulturu novou, jež bude poskytovat mentální nástroje pro nehegemonický, reflexivní, neponižující, soucitný vztah k Druhému. Žádní autoři ani díla minulosti tu nemohou jednoduše posloužit jako „zdroj“, který je možné „použít“. Autory i díla minulosti můžeme pochopit, jen pokud je budeme vnímat jako partnery v dialogu. V tomto ohledu čtení ukrajinských a běloruských autorů (Vasyla Stuse, Serhije Žadana, Marianny Kijanovské, Andreje Chadanoviče nebo Mariji Martysevičové – je­-li libo, jména je možné nahradit jinými, obecný smysl je jasný), ale také polských a dalších spisovatelů, jejichž společnost byla převálcována ruskou či sovětskou agresí, bude pro vytvoření budoucí ruské kultury neméně důležité než hledání nerealizované četby ruských nebo západoevropských autorů.

13. Začít s touto prací je nutné okamžitě.

 

 

Z ruských originálů vybrala a přeložila Alena Machoninová, báseň Marianny Kijanovské přeložil Jan Machonin.