Má být Havel naším svědomím?

V anketě o největších českých hrdinech, kterou připravil Český rozhlas v roce 2015, se Václav Havel umístil na druhé příčce za Janem Husem a spolu s „bronzovým“ Masarykem patří mezi ty osobnosti v žebříčku, které pro vstup do národního panteonu nemusely zahynout mučednickou smrtí. Na rozdíl od Husa a Masaryka ovšem Havel není ještě dostatečně historizován, aby vyvolával jen akademický zájem. Zároveň podpovrchová kontroverze, která kolem jeho osoby stále trvá, už není „sporem dvou Václavů“ (Havla a Klause) z devadesátých let, který vycházel jak z odlišných povah prezidenta a premiéra, tak z odlišných představ o tom, jak by měla vypadat politika. Dnešní rozpor v symbolickém odkazu Václava Havla jej paradoxně staví po bok Klause. Pro kulturní liberály je Havel symbolem lidských práv a mytické slušnosti v politice. Pro mnohé z „poražených“ ekonomické transformace, tedy těch, kteří odnesli vytunelování podniků a privatizačních fondů nebo neregulovaný rozvoj exekučního byznysu, je naopak viníkem jejich prohry. V obou interpretacích je Havel jednorozměrně zkreslen. Je až příliš jednostranným hrdinou v prvním a padouchem v druhém případě.

O knihy věnované Havlově osobnosti, životu a dílu, psané často z velmi odlišných perspektiv, nejspíš ještě dlouho nebude nouze. To, jak Havel stále působí „do různých stran“, ilustruje trojice nedávno vydaných titulů: biografie poučeného zahraničního pozorovatele, dlouho ztracený Havlův text sepsaný po jeho prvním věznění v roce 1977 (a doplněný několika novými komentáři) a soubor šesti textů, které se pokoušejí filosoficky interpretovat Havlův nejznámější esej Moc bezmocných (1978).

Disident

Kaczorowského životopis Havel (2014, česky 2021) mezi tuzemskými biografiemi rozhodně nezapadne. Pomsta bezmocných, jak zní jeho podtitul, je psána svižně, Aleksander Kaczorowski umí vykreslit dobovou atmosféru, a co je možná nejdůležitější, byť je původní profesí novinář, napsal knihu, a nikoli dlouhou reportáž. Některými nešvary novinářských prací ale text bohužel trpí. Nestojí na archivním výzkumu a rejstřík pramenů je relativně omezený. S precizním vymezením pojmů si autor neláme hlavu, a tak se v knize běžně objevuje zkratka „komunisté připravili“ či „komunisté nedali“, aniž by se vyjasnilo, že například během nástupu normalizace jedni komunisté perzekvovali jiné komunisty. Když pak Kaczorowski mluví o spisovatelích, kteří v roce 1967 kritizovali KSČ (Mňačkovi, Pachmanovi, Lustigovi, Klímovi, Kohoutovi, Procházkovi), opomene dodat, že všichni jmenovaní byli členy téže komunistické strany. Kaczorowski také podléhá jednomu z běžných rizik biografie, kterým je sklon přeceňovat význam objektu svého zájmu. Havlovi tak příležitostně připisuje původ aktivit, které ve skutečnosti inicio­vali jiní – například s myšlenkou na založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) přišel Jan Tesař. Jde ostatně o častý hřích Havlových biografií, počínaje tou první od spisovatelky Edy Kriseové.

Podobně je to s opakováním příběhu o zrodu československého disentu coby důsledku setkání Havla a undergroundu. Tato verze opomíjí význam prvního kola normalizačních represí, které začaly už v roce 1969 zásahem proti Hnutí revoluční mládeže a pokračovaly procesy z let 1971 a 1972 zaměřenými hlavně proti exkomunistům a nezávislým socialistům. Relativní „bezčasí“ let 1972 až 1976 je tak možné vnímat jako dobu, kdy velká část z těch, kteří se odvážně postavili rané normalizační moci, seděla ve vězení – režim tehdy ještě nebyl zcela konsolidován, a proto reagoval agresivněji než kdykoli potom. V roce 1972 stanulo v největších politických procesech normalizace před soudem čtyřicet sedm osob, jež si odnesly celkovou délku trestu sto osmnáct let.

Asi nejvíce se Kaczorowski nechává unést, když interpretuje transformaci Charty po smrti Jana Patočky. Ten se podle něj stal „světským mučedníkem (…) Od této chvíle nebyli komunisté politickými protivníky, nýbrž ztělesněním absolutního zla.“ Takové hodnocení je mírně řečeno přehnané. Jednak mezi chartisty byla řada vyloučených komunistů, jednak mnozí z těch, kteří ve straně nikdy nebyli, podobnou metafyzickou dualitu odmítali přijmout. K výsostně morálnímu pojetí Charty, jak jej konstituoval Jan Patočka a v eseji Moc bezmocných popularizoval Václav Havel, měly výhrady tak rozdílné osobnosti jako Petr Uhl, Václav Benda nebo Petr Pithart.

Vězeň

Když byl Václav Havel v květnu 1977 propuštěn z vazby, kde byl vyšetřován jakožto nejmladší, a potenciálně tedy nejaktivnější z trojice mluvčích Charty 77 (byť obvinění znělo nakonec docela jinak a s Chartou nesouviselo), rozhodl se sepsat reportáž o svých vězeňských zážitcích. Tuto nedokončenou zprávu však ukryl tak důkladně, že byla nalezena až o několik desetiletí později v pozůstalosti jeho přítele Zdeňka Urbánka. Právě k tomu odkazuje titul Někam jsem to ukryl, citující Havlův výrok z Dálkového výslechu (1986). Pobyt ve vazbě byl pro Havlův další osud do značné míry určující a jeho reportáž o tom podává cenné svědectví.

Uspořádání knihy, v níž Havlův text přerušují „dodatky“, však není úplně šťastné. Tyto dodatky tvoří vzpomínka Urbánkova vnuka Davida Duška, črta historika Petra Blažka o Havlových vyšetřovatelích a studie Anny Freimanové o vlivu vězeňských zážitků na Havlovu dramatickou tvorbu. Knihu pak uzavírá doslov editora Michaela Žantovského, který v ediční poznámce vysvětluje toto uspořádání Havlovou intencí doplnit vlastní text vloženými příspěvky o Chartě. Ovšem přítomné texty se vztahují konkrétně k Havlově reportáži, a to často k pasážím, k nimž čtenář ještě nedošel, což komplikuje porozumění celku.

Svou zprávu Havel konstruuje s jasným dramatickým obloukem. První dny popisuje žoviálně, výslechy mu připomínají „dialogy do smyčky“, častou figuru jeho vlastních her. Když reflektuje mezi chartisty často diskutovaný problém, do jaké míry s vyšetřovateli mluvit či nemluvit, souhlasí s tím, že mluvit by člověk měl co nejméně, ale zároveň je přesvědčen, že je možné mluvit a něco s estébáky „uhrát“. Což podle všeho odráží skutečnost, že sám nemluvit nedokázal. Své dilema popisuje tak, že „vyslýchaný – jako citlivý člověk – nesnáší trapné situace“, a aby zahnal pocit trapnosti, začne s vyšetřovateli mluvit. V této v něčem až absurdní zkratce se vyjevuje podstata Havlovy tak často zdůrazňované slušnosti, která se ve zmíněném kulturně liberálním prostředí přetavila do představy slušnosti v politice a postupně v českém politickém diskursu toxicky hypertrofovala.

Nakonec přichází krize, Havlovo „morální selhání“. Podlehl totiž manipulaci vyšetřovatelů, že Charta „venku“ skončila, a přistoupil na prohlášení, že se po propuštění vzdá politických projevů a bude se věnovat výhradně umělecké činnosti. Velká část reportáže je věnována zčásti sebeobviňujícímu, zčásti sebeobhajujícímu rozboru tohoto „selhání“. Uvažovat o tom, do jaké míry skutečně o selhání šlo, má právo asi jen ten, kdo byl vystaven podobné situaci. Důležité je, že pro Havla se tato zkušenost stala traumatem, s nímž se vyrovnával ještě dlouho a bylo patrně i v pozadí jeho pozdější ochoty vězení riskovat. Anna Freimanová pak ilustruje, do jaké míry bylo právě toto trauma látkou, z níž jsou utkány Havlovy hry z osmdesátých let.

Zlomu, který vneslo do Havlovy dramatické tvorby jeho uvěznění, si všímá i Kaczorowski, byť má na mysli spíš věznění v letech 1979 až 1983. Largo desolato, Pokoušení i vaňkovské jednoaktovky nejsou již tou výhradně intelektuální konstrukcí jako hry z let šedesátých, naopak jsou naplněny nejistotou a pochybnostmi ústřední postavy. Je ovšem třeba dodat (což Kaczorowski nečiní), že větší konkrétnost a plastičnost se týká právě jen ústředního hrdiny, který je Havlovým alter egem, kdežto ostatní postavy jsou stále jen značně instrumentálními prvky dramatické konstrukce.

Filosof

Pobyt za mřížemi po procesu s VONS také de facto založil Havlovu proslulost coby „filosofa“. Dopisy Olze, které vyšly v samizdatu v roce 1983 a exilově v roce 1985, jsou ovšem – podobně jako řada jiných filosofických textů československého disentu – filosofické specifickým způsobem. Asi nejlépe to ilustruje podrážděná reakce jednoho posluchače bytového semináře Jacquesa Derridy, který přijel do Československa přednášet v roce 1981 o dekonstruktivistické interpretaci Descarta: „K čemu je nám taková filosofie?“ Filosofie v disentu nebyla akademickou disciplínou, ale spíš morálním kompasem. Návodem k praxi, jehož hodnota nespočívala v tom, že by odpovídal abstraktním intelektuálním nárokům, ale že dokázal v situaci perzekuce a pronásledování potvrdit nadosobní význam vlastního konání. V případě Havlovy „filosofie“ to platí dvojnásob, protože na rozdíl od těch disidentů, kteří se této oblasti věnovali systematicky, byl jeho zájem o čistě filosofické otázky v podstatě omezen na čas strávený za mřížemi.

Autoři šestice studií tvořících soubor The Dissident, v němž se pokoušejí o filosofické čtení Havlovy Moci bezmocných, si výše zmíněných skutečností bohužel nejsou vědomi. K Havlovu klíčovému eseji přistupují z pozice filosofie coby akademické disciplíny s jasně vymezeným kánonem témat, textů a autorit. Havla lze přitom jen stěží považovat za autora, který do tohoto kánonu může patřit, už jen proto, že mu nelze přisuzovat „pojetí pravdy“ ve stejném smyslu jako Janu Patočkovi. Ten ve většině studií vystupuje podle oblíbené legendy jako Havlův filosofický učitel – což je čirá mytologie, jak by přinejmenším česká část autorů mohla vědět. V kontextu Charty 77 sice o Havlovi jako o Patočkově pokračovateli mluvit lze, spíš než o promýšlení se ke shodným filosofickým náhledům šlo však o shodu danou na jedné straně dobovým intelektuálním milieu a na straně druhé praktickými ohledy – tedy značně omezeným vlivem Charty na československou společnost. Kaczorowského tvrzení, že „navzdory jeho úsilí se Chartu nepovedlo přetvořit do masového opozičního hnutí“, je přehnané – o nic takového se Havel nikdy nepokoušel. Jak sám konstatoval v návrhu bilančního textu k sedmému výročí Charty v roce 1983, „národ má takovou Chartu, jakou je v dané chvíli schopen vyprodukovat“. Už po procesech na počátku sedmdesátých let bylo jasné, že u nás se polskou cestou masového odporu nepůjde, a Moc bezmocných se stala popularizací pečeti, kterou vtiskly Chartě texty, jimiž Patočka na začátku roku 1977 definoval její smysl a význam.

Ani v jednom z textů souboru The Dissident paradoxně nenarazíme na jméno Josefa Šafaříka, jehož kniha Sedm listů Melinovi (1947) byla nejdůležitější četbou Havlova mládí, což ví i Kaczorowski. Šafařík ale není součástí akademického kánonu české filosofie, jeho texty nevyšly v anglických překladech, a tak pro mnohé filosofy zůstává jeho význam pro Havlovo myšlení bohužel neznámý – byť by se dalo čekat, že se dotyční nejprve pokusí poučit u historiků či nahlédnou do pečlivé rekonstrukce Havlova myšlení od Martina C. Putny.

Politický myslitel

Havel byl tedy filosofem ve velmi širokém slova smyslu, a v podobném smyslu byl i politickým myslitelem. Již ve hrách z šedesátých let, v nichž je patrný právě Šafaříkův vliv, artikuloval kritiku odcizené, byrokratické civilizace, v níž člověk ztrácí vlastní identitu. Toto téma přitom od počátku mělo obecnější rozměr kritiky modernity, která byla srozumitelná západnímu publiku, a proto mohly být jeho hry s úspěchem inscenovány i na Západě, což by v případě, že by byly pouze do absurdna dohnanou reprezentací reálného socialismu, bylo možné jen stěží. Ve zpochybňování moderního projektu vědecko­-technické civilizace byl Havel vskutku, jak sám říkal, produktem let šedesátých. Toho si ostatně povšimli jak ti autoři, kteří interpretovali Chartu jako „nové sociální hnutí“, tak konzervativní kritici považující Havla za součást hybris „kulturní revoluce“ šedesátých let proti patriarchálnímu řádu.

Havel byl v některých ohledech skutečně blízký kontrakulturním „yippies“, mimo jiné v tom, že se dlouho hlásil k socialismu, ale odmítal jeho autoritářskou podobu. Jeho známý výrok z rozhovoru s Antonínem J. Liehmem, později publikovaný v knize Generace (1969) – „Pro socialismus ve smyslu zespolečenštění výrobních prostředků jsem byl vždycky“ – není však třeba brát příliš doslovně. Socialismus byl pro Havla spíš sdíleným jazykem na způsob gramsciovské hegemonie než promyšleným politickým postojem a rovněž jeho pozdější „odpadnutí“ vyplynulo především z nevyhnutelné koroze tohoto jazyka za normalizace. Na jeho místo nastoupil jazyk demokracie, ale i ten byl značně vágní. Jak ukazuje polistopadová kniha Letní přemítání (1991), Havlovo politické myšlení bylo bez rámce „posttotality“ (Moc bezmocných), vůči níž by se vymezovalo, sledem impresí a intuitivních tíhnutí spíše morálního než politického charakteru.

Tento sklon ilustruje Kaczorowski, když rekonstruuje polemiku o „českém údělu“ mezi Havlem a Milanem Kunderou. Podle polského novináře bylo Kunderovo hodnocení pražského jara a vývoje po okupaci utopické, zato praxe, kterou navrhoval, konkrétní a střízlivá. Havel naopak daleko střízlivěji analyzoval pokus o reformu, ale jeho představy o konkrétní praxi jsou vágní a abstraktní. Poněkud zvláštní je však Kaczorowského závěr: zatímco prý reformní komunisté „blouznili o socialismu s lidskou tváří, on – už dvacet let před pádem komunismu – požadoval normálnost“. Ne že by Havlova kritika Kundery nebyla v lecčems oprávněná, zvlášť s ohledem na to, že českoslovenští reformní komunisté začasté nedokázali reflektovat „úděl“ těch, kteří se s komunistickým projektem identifikovat nemohli či nechtěli a kvůli tomu museli trpět. Ale „normálnost“ je notně problematická kategorie, a ještě problematičtější je hodnotit dějinné aktéry z dnešní perspektivy, jako by to, „jak to dopadne“, mohlo být zřejmé i v jejich vlastní situovanosti.

Prezident

Závěrečná, polistopadová kapitola Kaczorowského knihy je spíš než biografií pozoruhodným kritickým esejem o Havlově působení v roli prezidenta. Zdůrazňuje postupnou profesionalizaci a realismus, s nimiž ale šlo ruku v ruce i opouštění ideálů. Ve skutečnosti s sebou Havlovo prezidentství neslo konstantní neřešitelné napětí mezi nároky úřadu a představou o sobě samém jako o někom, kdo ideálům zůstává věrný. Tento rozpor byl zakořeněný v samotném Havlově pojetí politiky. Představy o nepolitické politice, jež stojí na „autoritě vůdců“ vybavených „velkou osobní důvěrou a na ní založenou i velkou pravomocí“, skutečně nepatří k ideální výbavě demokratického prezidenta. Kaczorowského tvrzení, že tyto přestavy sám Havel ani nikdo jiný nebral příliš vážně, je však nesprávné. Právě takto si totiž Havel výkon své funkce představoval, a že tuto představu nemohl realizovat, vyplynulo spíš z toho, že se záhy objevili vyzyvatelé této charismatické politiky – především Václav Klaus.

Přesně naopak polský novinář hodnotí Havlovu motivaci se do politiky přes všechnu deklarovanou nechuť pustit: „Jeho politické angažmá neplynulo z touhy po moci ani po zneužívání privilegií, která se s ní pojí, ani z chuti utvářet realitu dle vlastních představ, nýbrž z potřeby sebepotvrzení, tedy – jak to sám formuloval – utvrzení sebe sama v přesvědčení, že ‚skutečně existuje‘. Nebylo potřeba být psychologem, aby člověk usoudil, že autor těchto slov se bude své nové pozice křečovitě držet, aniž by zatím věděl, co si s ní počít.“

Havlova tolikrát skloňovaná skromnost byla mnohem spíš projevem nejistoty, která potřebovala opakované stvrzování. V korespondenci s Vilémem Prečanem Havel tak často opakuje, že vydáním toho či onoho textu o sobě nesleduje vlastní popularitu, ale obecný prospěch, až to nutně působí podezřele. Ostatně kdyby v tomto směru netrpěl jistou selektivní slepotou, těžko by svolil k vydání zmiňované oslavné biografie od spisovatelky Edy Kriseové, která svým dobře míněným budováním „kultu osobnosti“ prezidentovi v důsledku prokázala medvědí službu: „Má světlé kučeravé vlasy, modrý pohled plný nevinnosti a chlapecký úsměv. Všechno ho zajímá a nad vším žasne, jako by to viděl poprvé. Má tolik energie, že dokáže všechny kolem utahat. Dokáže někde sedět celou noc, ráno se hodinu cachtá v koupelně a nastoupí do práce. Nikdy se nešetří. Rád sedává v hospodách čtvrté cenové kategorie s kamarády na pivu. Svetr a džíny jsou jeho nejmilejší oblečení. A pak si oblékne smoking a objeví se v tanečním sále a tančí šestikroký valčík doleva. S bílou hedvábnou šálou na krku vypadá jako mladý Swann.“

Ve filmu Občan Havel (2008) se prezident rozčiluje nad kritikou, která se na něj snesla za prodej Lucerny společnosti Chemapol, v jejímž čele stál někdejší člen KSČ a agent StB Václav Junek. Lidem vyčítá, že na něj delegovali své svědomí a požadují po něm, aby splňoval vysoké morální standardy, jimž sami nejsou schopni dostát, přičemž on pragmaticky zvolil kupce, který rodinnému paláci v centru Prahy dokáže vrátit zašlou slávu. Takový pragmatismus by byl snad pochopitelný, kdyby se nejednalo o politika, který sám o sobě prohlašoval, že je „prezidentem pravdy“, a nepřijímal projevy zmíněného „kultu osobnosti“. Krátce před listopadovou revolucí Havel do samizdatových Lidových novin napsal: „Čím viditelněji budeme vstupovat na území skutečné politiky, tím důrazněji bychom si měli připomínat prapůvodní – tedy mravní – kořeny svého počínání a tím bedlivěji bychom měli střežit, zda se náhodou a nenápadně nezačíná naše odpovědnost podezřele štěpit na odpovědnosti dvě: lidskou a politickou. Odpovědnost máme vždy jen jednu; jako nejponižovanější vězňové a společenští vyděděnci i jako eventuální mluvčí národní vůle se musíme řídit týmž a jediným svědomím; počínat si jinak by znamenalo nejen plivnout na vlastní minulost, ale na všechny své šance.“ Od chvíle, kdy se Havel rozhodl, že se bude věnovat politice jako povolání, bylo jasné, že zachovat si jednu, nedělitelnou odpovědnost bude nemožné. Reálpolitika se s morální aurou, kterou kolem sebe nechával budovat, nevyhnutelně musela dostat do rozporu, a jeho prezidentská kariéra tak jen těžko mohla neskončit jako „politická tragédie“, o níž už před lety psal Havlův životopisec John Keane.

Havlova prezidentská dráha se uzavřela nešťastnou podporou americké invaze do Iráku. Jeho podpis pod Dopisem osmi evropských státníků dva dny před koncem mandátu v kontextu destrukce a zmaru, který válka přinesla Střednímu východu, působí jako smutný epitaf. Není to ale důvod snažit se vměstnat dramatický a na zvraty bohatý Havlův život do škatulek „padouch“ nebo „hrdina“. V tom, že bychom neměli své svědomí vkládat do našich hrdinů, i kdyby o to třeba náhodou stáli, se Václav Havel nemýlil.