Petr Koťátko
Návrat
Druhé město 2021, 117 s.
Ve své nové knize nechává spisovatel a filosof Petr Koťátko ožít opuštěnou budovu ve slezské Vidnavě, která původně sloužila jako kněžský seminář, ale ve 20. století se z ní stal postupně zajatecký tábor, lazaret wehrmachtu a dětská ozdravovna. Ovšem nečekejme módní paměťové příběhy o domech či postavách drcených velkými dějinami, a vlastně ani cokoliv, co se podobá klasickým příběhům směřujícím z bodu A do bodu B. Význam je zde vystavěn na nevyzpytatelných a poněkud zlomyslných tekutých píscích a soukolí příběhu pohání technologie, kterou sice lze rozebrat, ale o jejím fungování tak získáme pouze přibližnou představu. Jádro tvoří banální zápletka: dávný dětský pacient ústavu Petr Maul je vyzván k doléčení a přijíždí do Vidnavy. Jeho postava je rozdvojena kolísáním mezi ich-formou a er-formou, situace se opakují v nejrůznějších variantách, časové roviny se prolínají, takže se mrtví setkávají s živými, u nichž zase není jisté, jestli už nejsou po smrti. Nepomohou ani poznámky pod čarou, v nichž autor odkazuje i ke svým starším knihám, Balzacovi nebo Hegelovi. A aby toho nebylo málo, text kromě prózy tvoří i více či méně rýmované básně a dvě krátká dramata. V nejistotě nás nechávají i autorské komentáře: vychází kniha skutečně ze zkušenosti léčebného pobytu? Čerpá autor opravdu z nalezených dokumentů? Klíč ke snové logice, v níž může být „buď i nebo“, potměšilému humoru a naschválům celého toho mechanismu snad můžeme nalézt v kapitole 20, kde se Koťátko mimo jiné přiznává: „Moc rád jim kazím ty jejich staré triky.“
Karel Kouba
Dominika Prejdová
Z čeho je den
Knižní klub 2021, 259 s.
Kniha dramaturgyně a publicistky Dominiky Prejdové Z čeho je den, se kterou vyhrála 26. ročník Literární ceny Knižního klubu, se zaobírá patchworkovou rodinou z pohledu hlavní hrdinky Hanky. Autorka se netají tím, že se jedná o její alter ego a že vlastně jen autoterapeuticky popisuje vlastní rodinný život obohacený trochou fikce. Dílo je napsané strohým dokumentárním stylem, který je zpočátku čtenářsky nepříjemný, ale když si uvědomíme, že jinak by text byl dvakrát tak dlouhý, a tedy pro normálního smrtelníka bez sebemrskačských sklonů téměř k neučtení, uleví se nám a jsme za stručnost vděční. Na příběhu je nejzajímavější nahlížení do tajností cizí rodiny a pikantnost v podobě popisu Hančina odloudění cizího muže od rodiny s dvěma dětmi i její následné snahy, aby ji měli všichni rádi. Děti jejího muže ani bývalá manželka ji nicméně moc v lásce nemají – a hlavní hrdinka k nim chová podobné city. Navíc se všechno odehrává v Polsku, takže česká hrdinka příliš neví, co se sebou. Až na to, že vyžaduje od partnera druhé dítě, po němž on netouží a ona vlastně také ne, se toho v knize moc neděje. Je to především smutné svědectví o porouchaných a mírně toxických vztazích v kulisách luxusních rodinných dovolených. S hlavní hrdinkou je obtížné se ztotožnit, a pokud se čtenáře téma patchworkové rodiny osobně nedotýká, zůstane pro něj tato próza nezajímavá, plná hluchých míst. Není divu, že – jak se dozvíme z rozhovorů s autorkou – v Hostu i Odeonu rukopis odmítli.
Zdeňka Beranová
Martín Kohan
Dvakrát červen
Přeložil Jan Machej
Runa 2022, 160 s.
Diktatury jsou častým námětem hispanoamerické literatury. V menšině jsou nicméně díla psaná z perspektivy utlačovatelů – a právě takový pohled nabízí novela Martína Kohana. Děj se odehrává 10. června 1978, epilog 30. června 1982. Jde o data dvou zápasů na mistrovství světa ve fotbale, kdy Itálie porazila Argentinu. Jsou to ale také dva výseky z temné epizody argentinských dějin, kdy v zemi vládla vojenská diktatura a armáda se podílela na mučení politických odpůrců režimu. Hlavním hrdinou a vypravěčem je mladý branec, který dělá řidiče významnému vojenskému lékaři. V osudný den shání svého představeného, který má zodpovědět otázku, od jakého věku je možné mučit dítě. Nejde přitom o nadsázku. Mezi oběti režimu patřily i děti, těhotné ženy či invalidé. Epilog nás zavede do doby po konci války o Falklandy, kdy se u moci střídá jeden exponent vojenského režimu za druhým. Na konci prvé části prorokuje mučená žena hrdinovi výčitky svědomí, ale nic takového brance netrápí. Utrpení tisíců lidí se stává nechtěnou vzpomínkou, jež často nemůže být zpřítomněna ani hroby umučených, kteří jsou oficiálně pouze pohřešováni. Kniha Dvakrát červen je výjimečná díky literárnímu zpracování tématu. Kromě hlavního hrdiny v ní vystupují další dva hlasy: první, anonymní, popisuje útrapy mučené ženy, která porodí ve věznici; druhý je zcela odosobněný a podává suchý výčet informací o argentinské fotbalové reprezentaci. Drastické situace jsou tak postaveny naroveň podrobnostem o fotbalovém utkání.
Petr Šmíd
Francesca Colombara
Panik!
Přeložila Tereza Sieglová
Centrala 2021, 88 s.
Covid-19 záhy pronikl i do světa umění a podařilo se mu infikovat také médium komiksu. Nenadálý lockdown inspiroval italskou výtvarnici Francesku Colombaru, která v komiksu Panik! s podtitulem Pandemický deník z Itálie zachycuje tříměsíční karanténu, jak ji na počátku roku 2020 ve svém malém bytě zažívají Diego a Viola spolu se štěnětem Panikem. Zážitky mladého páru Colombara vyjadřuje až surreálnou kresbou – příliš se v ní nedbá na perspektivu, postavy jsou deformovány různě se protahujícími končetinami, vysokými čely, všudypřítomnými chlupy nebo zvířecíma ušima, přičemž dívka má uší rovnou dva páry. Věčně uslintané štěně symbolizující nákazu mezitím roste takovou rychlostí, že brzy zabírá větší část bytu. Oba hrdinové se strachem poslouchají zpravodajství o tom, jak virus postupuje Itálií a uzavírá ji světu. Diegovy vycházky v roušce při venčení psa nebo pro nákup narušují náhodná setkání, při nichž je třeba držet se v patřičné vzdálenosti, případně se vyhnout těm, kdo nedodržují hygienická opatření a prskají kapénky všude kolem. „Lidi jsou obludný,“ komentuje to Diego, který ale k obludnosti sám nemá daleko. Autorka se s virem vyrovnala formou divokého, barevného snu, v němž se nemožné stává skutkem a naopak. Zároveň se jí podařilo zachytit první vlnu obav a strachu, jež se s virem pojila – období, které ve srovnání s pozdějšími demonstracemi proti epidemiologickým opatřením, jež mnozí zaměňují s praktikami totalitních států, působilo skoro jako věk nevinnosti.
Jiří G. Růžička
Kdyby radši hořelo
Režie Adam Koloman Rybanský, ČR 2022, 87 min.
Premiéra v ČR 16. 6. 2022
Student režie na FAMU Adam Koloman Rybanský se tématem xenofobie a předsudků na českém venkově zabýval už ve svém bakalářském filmu Přátelské setkání nad sportem, vyprávějícím o místním nohejbalovém utkání, kterého se účastní tým romských sportovců. Jeho absolventský celovečerní film Kdyby radši hořelo se pouští do podobného tématu. Parta dobrovolných hasičů na vesnici se v něm mobilizuje poté, co do fontány na náměstí narazí dodávka a srazí místního Roma, za čímž místní vidí teroristický útok arabských migrantů. Film je občas přirovnáván k novovlnným snímkům Miloše Formana, což je ovšem spíše zavádějící. Zatímco Forman pracuje s neherci a jeho filmy působí hodně spontánně, Rybanského celovečerní debut má naopak velmi přísný styl. Až na pár výjimek se skládá ze statických záběrů s centrální kompozicí, kde postavy navíc zpravidla stojí přímo naproti kameře. V kombinaci s „deadpan“ přístupem herců, jakým je Miroslav Krobot, film i jeho humor naopak působí velmi lakonicky a kontrolovaně – skoro jako by se Takeši Kitano rozhodl natočit buranskou komedii. Tenhle přístup nevychází tvůrcům vždycky, například postava kněze vyznívá dost rozpačitě, ale celkově se Rybanskému podařilo vytvořit osobitě pojatý, záměrně hodně statický časoprostor. Ve scénáři se střídají velmi výmluvné momenty se slabšími místy, ale z celku je patrná snaha vzít jeden z nejoblíbenějších subžánrů českého filmu, totiž venkovskou „lidovou“ komedii, a dát jí obsah, který bude relevantní pro současnost.
Antonín Tesař
Nový světový pořádek
Karolinum, Praha, 17. 5. – 28. 8. 2022
Má člověk právo převzít úlohu přírody a pasovat se do role šlechtitele lidstva? K čemu vedly vědecké úvahy o zdravém národu? Jak mohou zdánlivě neškodné myšlenky, zrozené v intelektuálních kruzích, vést k záhubě milionů lidí? Tyto a podobné otázky nastoluje audiovizuální výstava Nový světový pořádek v Křížové chodbě Karolina, již kurátorsky připravil Pavel Štingl a která vznikla z iniciativy organizace Památník ticha v rámci osmdesátého výročí atentátu na Reinharda Heydricha. Na rozdíl od tradičních expozic zaměřených primárně na atentát a následné události tentokrát návštěvník může nahlédnout hlouběji do mentálního světa tvůrců nacistické ideologie, která nebyla uskutečňována ad hoc, ale vycházela ze systematických eugenických výzkumů. Výstava primárně neútočí na emoce příchozích, naopak se prostřednictvím filmových, obrazových a textových materiálů pokouší nastínit, jak se mohlo stát, že se lidé, kteří měli rodiny a žili běžné životy, ve jménu určité představy dobra dopouštěli i zcela nelidských činů. Škoda jen, že fotografie, karikatury, ale i infografiky obsahující německé nápisy nejsou doprovázeny vysvětlivkami v češtině. Pro návštěvníka, který neovládá němčinu, tak zůstávají pouhými ilustracemi. Součástí výstavy, která je přístupná zdarma, je také edukační program pro školy, při němž žáci a žákyně s pomocí pracovních listů sledují určité tematické okruhy a pod vedením lektora se pak zamýšlejí nad tím, jak by si pod nadvládou nacistů počínali oni sami.
Johana Nelibová
Farma v jeskyni
Commander
DOX, Praha, premiéra 13. 6. 2022
Fyzický jazyk, v němž nejde ani tak o doslovný význam, jako spíš o vyjádření emoce či prožitku, je natolik specifický, že si tvorbu souboru Farma v jeskyni, soustředěného kolem režiséra a choreografa Viliama Dočolomanského, divák těžko splete. To platí i pro Commandera. Dvě samonosné části, taneční inscenaci a film, představené během premiérového večera, doplňuje navíc videoinstalace. Projekt je výsledkem zkoumání dětského násilí, konkrétně fungování neonacistické skupiny FKD, kterou založil třináctiletý chlapec s nickem Commander. V inscenaci sledujeme čtyři performery a jednu performerku, jak pohybově rozebírají téma moci a ovládání až na atomy. Výrazná je zvuková stránka projektu – nad žesti vyniká hlas Hany Varadzinové, modulovaný a cyklený tak, že chvíli trvá, než nám dojde, že je zvuková stopa tvořena skutečně naživo. Nad performery visí obrovský hranol, „akvárko“, na nějž je v předělech promítáno dění v typickém pokojíčku teenagerů, jemuž dominuje stůl s herním počítačem a postel. Čistě filmová část pak využívá záznamy reálných chatů mezi dětskými i dospělými teroristy. Commander láká svou vícerozměrností, závažným aktuálním tématem i skvělými dětskými herci (mezi nimiž vyčnívá Julian Hajduk Brown, který svým vyšinutě dospělým přednesem připomíná, proč v hororech bývají nejstrašidelnějšími postavami právě děti). Výsledná mozaika však trochu působí, jako by tvůrci nedůvěřovali tomu, že jednotlivé přístupy budou dostatečně přesvědčivé samy o sobě.
Marta Martinová
Jrpjej
After the War Comes Funeral: Circassian Songs of Resistance and Sorrow 1763–1864
Download, Ored Recordings 2022
Tak jako je území Kavkazu roztříštěné mezi množství národnostně i kulturně nesourodých republik a oblastí, jsou i jejich folklorní tradice a hudební scény do velké míry izolované. To byl jeden z důvodů, proč před několika lety začali Bulat Chalilov a Timur Kodzokov, rodáci z Nalčiku v Kabardsko-balkarské republice, s mapováním tradiční hudby regionu na labelu Ored. Motivací však nebylo jen zpřístupnit mizející kulturu okolnímu světu, ale také se jejím prostřednictvím vyrovnat s traumatickou minulostí kavkazských národů. Na Západě se největšího ohlasu dočkalo trio Jrpjej, jehož členové z původně čistě etnografické práce začali těžit materiál pro vlastní aktualizace čerkeského folkloru a které v letech 2020 a 2021 vydalo dvě ceněná alba. Staré rány nyní otevřela ruská invaze na Ukrajinu a také potlačování lokální paměti v autonomních oblastech Ruské federace. Po letošním zákazu tradičního průvodu na památku konce rusko-čerkeské války (1864), který se v Nalčiku koná vždy 21. května, se Jrpjej rozhodli pro šestipísňovou připomínku genocidy a vyhnání původních obyvatel do dnešního Turecka, Sýrie a dalších zemí Blízkého východu. Pro jejich válečné a smuteční balady je charakteristická kombinace hlasu, akordeonu a houslí šičepšin, příbuzných strunnému nástroji kemenče původem z Malé Asie. Také na kytaru trio občas hraje smyčcem jako na violoncello. Zatímco na ukrajinském bojišti pomáhá turbofolkový song Bayraktar, ti, kdo mají více času na vzpomínání, sahají hlouběji do historie truchlení a odporu.
Ondřej Parus