Spousta zásadních věcí v životě a vztazích se odehrává v ústraní, tichu a o samotě. Mnohdy je ani nelze popsat slovy a musíme je zkrátka prožít. Tillie Waldenová v Piruetách a Lee Lai v Pecce ukazují, že komiksy jsou pro popis těchto nenápadných dramat ideálním médiem.
Na poli nezávislého komiksu jsou autobiografie velmi častým žánrem, ale jen málokdy se jim daří vyjádřit něco univerzálního o lidské povaze. Jednou z výjimek jsou Piruety (Spinning, 2017), ve kterých americká kreslířka Tillie Waldenová vzpomíná na dětství a dospívání strávené v krasobruslařských oddílech.
Dlouhé čekání
Rozsáhlý, téměř čtyřsetstránkový komiks sleduje hrdinku od puberty až k maturitě – a v průběhu těch let se toho na první pohled stane jen velmi málo. Malá Tillie přes všechny nezdary a modřiny tvrdohlavě pracuje na skocích a piruetách, spolu s rodinou se stěhuje po Státech a tráví nekonečné dny v hotelech a šatnách zimních stadionů. Vyrovnává se se šikanou i samotou a stále více také se svou probouzející se sexualitou a zjištěním, že ji přitahují ženy. Její rodiče jsou ustarané, nenápadné figury, které ji ještě za tmy odvážejí na tréninky, kamarádek má málo a často mizí v nenávratnu, a jejím životem se rozlévá bezvýchodnost a stagnace. Tyto pocity autorka umocňuje řadami panelů zachycujících prázdné ulice, mračna či bruslařské ovály, ale také strohou barevnou paletou a neurčitými tahy obličejů, ze kterých lze jen málokdy vyčíst emoce. Nepočetná dramata a zvraty se většinou odehrají jen v několika slovech. Vyprávění nesměřuje ke katarzi, spíše uplývá do ztracena – stejně jako krasobruslařská kariéra protagonistky. Stísněnost, nejistota a osamělost dospívání jsou scenáristicky velmi nevděčné náměty, ale Waldenová tuto nevýhodu obrací ve svůj prospěch a prostřednictvím melancholického, bezdějového komiksu tyto pocity vystihuje s mimořádnou přesností.
Ačkoliv Piruety vyvolaly pozornost především svým syrovým popisem toxického prostředí vrcholového dětského sportu, jsou také komiksem o dospívání a hledání identity, a každý z těchto motivů zároveň funguje jako metafora těch ostatních. Kde nelze uniknout ze svazujícího prostředí a stereotypů, zbývá jen únik do vlastního nitra, smutek a čekání, až to všechno skončí a přijde vytoužená svoboda – ať už ve formě maturity, coming outu nebo pověšení bruslí na hřebík.
Bez katarze
S oceňovanými Piruetami má mnoho společného australský komiks Pecka (Stone Fruit, 2021), ve kterém Lee Lai popisuje následky rozpadu komplikovaného vztahu dvou žen. Třicátnice Ray a Bron spojuje několik let šťastného soužití a občasná společná péče o Rayinu šestiletou neteř Nessie. Nic z toho ale nedokáže překonat deprese a vnitřní konflikt transgender ženy Bron, která se vrací zpět ke své konzervativní křesťanské rodině. Zlomená Ray pomalu oživuje pouto se svou sestrou, zatímco Bron se neúspěšně snaží navázat zpřetrhané vazby s rodiči. Místo uspokojivého řešení však přichází jen smutek a srovnávání se s šedou životní realitou. Rozdíl mezi složitým světem dospělých a nevinným dětstvím Lai vykresluje pomocí grafické metafory, kdy se malá Nessie společně se svými „tetami“ při procházkách lesem mění ve smečku divokých zvířat a užívají si chvíle nerušeného štěstí. Nesmyslné dětské popěvky a hry dokážou vyslovit nevyslovitelné, ale křehká harmonie se rychle drolí při střetu s ostatními lidmi.
Pecka není jen vztahovou studií, ale také zajímavým srovnáním tradičních rodinných a partnerských vztahů s modelem „nalezené“ queer rodiny. Lai žádný z obou protipólů nehodnotí ani nesoudí, pouze poukazuje na těžkosti a konflikty, které vyvolávají protichůdné síly mateřské a romantické lásky. Komiks se kromě vizuálních kvalit vyznačuje především nesmlouvavým realismem – nebuduje přehnané dramatické oblouky, nenabízí happy end ani katarzi. Ray a Bron se sice lehce přiblíží svým rodinám a něco se o sobě dozvědí, ale hledání funkčního životního modelu pokračuje dál bez jasné perspektivy – jak už to v životě bývá.
Piruety i Pecka jsou nadčasové především proto, že se vyhýbají didaktickému tónu a nepředstírají, že jsou univerzálním poselstvím o dospívání či budování alternativních rodin. Tillie Waldenová i Lee Lai kladou důraz na precizní grafické zpracování. Vyjadřují se především vizuálně či úspornými realistickými dialogy a v těch nejlepších pasážích často jen pomocí prázdného prostoru, jenž ilustruje všudypřítomné nevyslovitelno a nejistotu. Oba tituly naznačují možný generační posun a nástup nových formálních i tematických trendů. Rostoucí diverzita autorské základny nezávislého komiksu posiluje reflexi dříve upozaďovaných a přehlížených stránek lidských osudů, ve kterých se překvapivě snadno najdou i čtenáři, kteří nikdy nebyli dospívajícími krasobruslařkami.
Autor je novinář.
Tillie Waldenová: Piruety. Přeložila Lenka Bukovská. Paseka, Praha 2021, 400 stran.
Lee Lai: Pecka. Přeložila Hana Vašková. Centrala, Praha 2021, 232 stran.