Rozplynout se v ruchu

Z poznámek o smrti folkloru se již stalo klišé. Zároveň však i v rámci etnografie dochází k rozkolísání a rozvolnění toho, co vlastně tento pojem znamená. Podle novějších definic může folklor zahrnovat kreativní projevy téměř jakýchkoliv skupin lidí, jež může spojovat subkultura, vazba na venkov, konspirace na sociálních sítích nebo třeba korporátní zaměstnavatel. Proč se tedy vracet ke „starému“ folkloru? Z čeho pramení potřeba ho neustálé oživovat? A do jaké míry nás ovlivňovaly představy lidu a lidovosti, které konstruoval? Tyto otázky si klade autorský tým monografie Tíha a beztíže folkloru. Folklorní hnutí druhé poloviny 20. století v českých zemích. Autoři a autorky se snaží ukázat, co způsobilo masovou oblibu folkloristického hnutí, a konstatují například, že folklorní tanec umožňoval každému zapojit se podle svých možností, že přinášel pocity blaha z lehkého pohybu, utvářel vztahy v komunitě a dával jednotlivci identitu zasazenou třeba i do rámce národního hnutí. Vždyť pro obrozenecké vlastence představovala skočná a optimistická polka alternativu k melancholickému německému valčíku.

Němý lid

Antropolog Joseph Grim Feinberg, který se věnuje politické roli folkloristických projevů, v jedné ze svých studií konstatuje, že se folklor vždy objeví tam, kde jsou do politického světa vpravovány skupiny z oblastí „pouze sociálních“, vydělovaných mimo politiku. Podle tohoto konceptu folklor doprovází pracující třídy, když vstupují do politiky. Ve státech SSSR ale měla politická sféra tendenci rozšiřovat a opanovávat nové subjekty, aniž se rozšiřovalo pole témat určených k politickému vyjednávání. Snad proto se stalo, že se folklor inscenoval v umrtvené podobě a byl paternalisticky podřízen ideologům i učitelům klasické hudby. Opravdu úspěšné včlenění lidu do politiky by nedoprovázel zakonzervovaný folklorismus, který ke kultuře přistupuje direktivně, ale proud stále živých a průbojných kulturních projevů.

Je dokonce možné zajít ještě dál a říct, že folklorismus umrtvuje autentické lidové projevy už při jejich zrodu. Lid doškových chalup, krojů a ústně předávaných pověstí totiž vždy bude neschopný samostatné účasti na historii. Jednak proto, že nemůže psát vlastní dějiny, jednak proto, že žít jeho mýty „může jenom ten, kdo zůstane naprosto mimo modernitu“. Folkloristova práce, která spočívá v konzervování a archivaci lidové kultury ohrožené modernizací a industrializací, může působit jako ruka laskavě podaná shůry. Jak ale zařídit, aby nebyla také rukou manipulátorskou a aby ponechávala společnosti možnost vypovídat i jednat? Němota lidu i senzuální atraktivita folkloru se přitom stávají nástrojem, který se výborně upotřebí při společenských přeryvech a transformacích, kdy hledáme novou kontinuitu. I komunističtí ideologové při vytváření „pravého obrazu“ lidu po válce čerpali představu hrdinů a padouchů z dřívějších historických období.

Lid se stal hlavně lidem rolníků a hrdinských zbojníků – jeho kulturu bylo třeba „odstřihnout od veškerých západních kulturních kořenů a vystavit ji jakési karanténě, v níž by pak mnohem snadněji vstřebávala infuzi ideologických kritérií a sovětských vlivů“. Předmětem mimořádné mytizace se stalo především národní obrození – jak víme už ze Znamení zrodu (1995) Vladimíra Macury. Nejprve se mělo kvůli svým buržoazním šiřitelům a nacionalismu stát temným obdobím dějin. Vše ale zvrátilo zalíbení Zdeňka Nejedlého v obrozencích a jeho touha interpretovat socialistickou revoluci v kódech obrozeneckých mýtů a roku 1848. Doba obrození tak prošla ideologickou korekcí: zdůrazněna byla idea lidu, jungmannovský panslavismus, Čelakovského sbírání lidové slovesnosti a obecná nenávist vůči jezuitům a protireformaci.

Kombajn, veliký stroj

Kromě teoreticko­-výkladových otázek věnují autoři Tíhy a beztíže folkloru rozsáhlý prostor sběru a pořádání výpovědí pamětníků, stranickým prohlášením, ale i vizuální reprezentaci dobových festivit – plakátům a fotografickým svědectvím ze slavností. Monografie na širokém vzorku narátorů zkoumá vliv ideologie a moci, masovou přitažlivost folkloru i jeho zasazení do sociokulturního kontextu. Jak ideologický obraz „lidu“ formoval skutečné lidi a jejich vztah k moci? Kromě výpovědí „beztížných“ tanečníků, pro které mohl paradoxně za normalizace folklor znamenat i osobní svobodu, zaznívají i svědectví ambivalentní a tísnivá: „Soubor mi vzal veškerej čas. No ano (…) vzal mi rozvoj rodiny (…) tohleto soustředění se na svoje zázemí (…) Vzal? Já jsem ho měla i jako záštitu, protože (…) v tý době toho komunistickýho režimu se toho moc nemohlo. Já jsem nemohla bejt žádnej šéf, no to vůbec ne.“

Spíše než jako útlak se folklorní hnutí jeví jako kompromis jak ze strany režimu, tak zúčastněných lidí, pro něž leckdy představoval způsob, jak splnit očekávané politické angažmá. Pamětníci ovšem často nevnímají své členství v různých folklorních souborech jako problematické, i když souhlasí, že mohlo představovat i určitou úlitbu režimu. „Já totiž jsem rozlišovala dycky lidi na staré komunisty a nové komunisty. V tom je veliký rozdíl. A on byl takový jako vychovaný tak z rodiny (…) takže on třeba zpíval: ‚Kombajn, veliký stroj, který žne aj mlátí‘ (…) Velice to bylo hodnocené, byla to vlastní aktivita, ale myslím si, že taky proto, že věděli, že tím jako získají body a uspějí.“

Specifické svědectví

Tíha a beztíže folkloru kompetentně a obsáhle mapuje folklorní hnutí, jeho politickou roli i atraktivitu a lyrickou působivost a zároveň dává hlas specifickému svědectví o minulém režimu, které dosud nepromlouvalo. Jen doufám, že absence zmínek o romském folkloru pouze odráží to, jakým způsobem s touto sférou lidové tvorby nakládal minulý režim. Přesto by si toto vyloučení zasloužilo komentář. Historické i teoretické syntézy odpovídají na velkou část problémů formulovaných v úvodu. Výběr svědectví se nicméně soustředí především na vztahy mezi jedinci, folklorním hnutím a režimem a nechává stranou vlastní folklorní obsahy i individuální prožitky. Jak se ale konkrétní folklorní tradice, pověsti či umělecké projevy otiskují do osobní každodennosti? Platí ještě rozjímání Jana Nerudy o folklorním tanci? „Vzdáleni vší samolibosti, cítíme v zvucích tanečních sami sebe, ztotožňujeme se s nimi a stáváme se ohnivě, třeba divoce rychlými (…) My obětujem svou osobnost, my rozplýváme se v ruchu a pohybu celé naší bytosti se zmocňujícím.“

Autor studuje filosofii.