Světlo z nicoty

Disco Elysium je dílo vyzývající ke kontemplaci, jejímž výsledkem je v lepším případě zmnožení otázek a nejasností. 3D izometrická CRPG hra z roku 2019 vyšla loni v rozšířené verzi a kromě majitelů slabších univerzálních výpočetních strojů se s ní nyní mohou seznámit i uživatelé herních konzolí. Za jejím vývojem stojí estonské nezávislé herní studio ZA/UM. Možná by ale bylo lepší hovořit o umělecké skupině. Disco Elysium lze totiž považovat za herní gesamtkunstwerk: jeho textuální tělo čítající něco přes milion slov utkalo více než tucet autorů a autorek; hudební složka o celkové délce 6 971 vteřin, rozprostřená do třiceti písní, je dílem britské indierockové skupiny Sea Power; výtvarné pojetí osciluje mezi estetikou Francise Bacona a Hieronyma Bosche; a v neposlední řadě je třeba zmínit kongeniál­ní mrazivý dabing. Projekt přitom začal tak trochu jako vtip: jeho iniciátor Robert Kurvitz se snažil vybřednout z alkoholismu, do nějž upadl po komerčním neúspěchu své knihy, která ho stála několik let života, a tak jednoho dne stanul před dveřmi výtvarníka Aleksandera Rostova s větou: „Příteli, selhali jsme už tolikrát, pojďme selhat ještě jednou při vývoji počítačové hry.“ Jeden z aspektů práce ostatně spočívá v tom, že je terapeutická.

Hledání identity

„Není tu nic, jen primordiální a hřejivá temnota,“ přivítá vás prastará plazí část vašeho mozku a úvodní rozhovor se opravdu odehrává ve tmě. Můžete se do ní nořit, rozpouštět se v ní a snažit se vést dialog tak, aby hra vůbec nezačala. Tento úvodní pokus je ale odsouzen k neúspěchu a limbický systém vás společně s vnějším kvílivým zvukem bez milosti přinutí otevřít oči. Jak to vypadá? Moc dobře ne. Probudíte se po zběsilém večírku na zemi ve zdemolovaném pokoji a hned tu je první úkol: musíte posbírat své rozházené svršky. Pokud si budete chtít rozsvítit, aby vám to šlo lépe, ztratíte „health points“, protože ostré světlo a kocovina nejdou dohromady. A pokud se pokusíte dostat kravatu z točící se vrtule stropního ventilátoru, hra skončí vaším infarktem. Při druhém pokusu jste poučenější – pracujete v šeru, ventilátor si zastavíte a jdete do koupelny, kde před zrcadlem zjistíte, že si vůbec nepamatujete, kdo jste, a navíc nemáte pod kontrolou ani svůj výraz. Dobrodružství hledání identity může začít. Jenom si nezapomeňte najít ztracenou botu.

Postupně skládáte střípky příběhu – ty první hned za dveřmi svého pokoje při rozhovoru s femme fatale jménem Klaasje, z něhož vyplyne (respektive tomu uvěříte), že jste detektiv a máte případ k řešení. Ve skutečnosti je to s identitou složitější. V hostelovém baru se setkáváte se svým policejním kolegou Kimem, dozvídáte se, že dlužíte za nocleh (patřičnou částku u sebe samozřejmě nemáte), a můžete si uříznout slušný kus ostudy při neúspěšném pokusu o úprk, který končí srážkou s vozíčkářkou, případně vaší smrtí. Šancí k selhání, morální kocovině a sebezpytu bude mít váš herní svěřenec během procesu rozpomínání na to, kým je a co vše způsobil, ještě dost. Selhávat v této hře ale stojí za to – je to lidské a někdy i mimořádně vtipné.

Metažánrová hra

Po opuštění hostelu se vám konečně otevře trochu širší univerzum. Proklikat se jím dá z jednoho konce na druhý během pár minut, pokud ale využijete četné příležitosti k rozhovorům a průzkumu různých zákoutí, můžete v něm strávit desítky hodin. V širší perspektivě svět Disco Elysia odkazuje ke zhruba osmi tisícům let fiktivní historie. I z toho důvodu má každá z NPC postav (ve hře je jich přes osmdesát) svůj příběh k vyprávění a každá věc či scenerie hráče vybízí k zastavení. Kulturně­-historické reference pomrkávají na každém rohu. Autorům se zkrátka podařilo vytvořit hustý sémantický mikrokosmos, sestávající z navzájem propletených odkazů. Někdy až tak divokých, že jste na pochybách, zda to autoři se zjitřenou kauzalitou nepřehánějí: například socha jistého císaře Filipa na náměstí má v sobě díry po kulkách a váš hrdina spekuluje nad tím, zda to náhodou nějak nesouvisí s jeho případem… Samozřejmě, že souvisí.

Herní mikrokosmos je antiutopický, zbavený iluzí, snad inspirovaný rozpadem Sovětského svazu a tím, jak vypadalo Estonsko, potažmo Tallinn, v devadesátých letech; důležitou příměsí je i všeprostupující noirový nihilismus. Nacházíte se ve čtvrti Matinaise fiktivního města Revachol, ve světě, který má za sebou vývoj od monarchie přes krátkou komunistickou revoluci, jež nedopadla úplně nejlépe, až ke kapitalismu. Nepřipomíná vám to něco? Hra se odehrává asi padesát let po zmíněné revoluci a řada postav je nějak poznamenána deziluzivní zkušeností s pozdním kapitalismem. Čtvrť je bez policejní správy a zmítá se v půtkách mezi odborovým svazem pracovníků v docích a společností Wild Pines, jejíž představitelka není nepodobná Margaret Thatcherové. Je nabíledni, že z takové situa­ce snadno vzejde zločin, ba přímo vražda.

V nejpřímočařejší interpretaci by bylo možné Disco Elysium považovat za detektivní adventuru/RPG. Je ale zřejmé, že ambicí autorů bylo vytvořit alegorii – něco jako temnější verzi Komenského Labyrintu světa a ráje srdce (1631). Snad nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že Kurvitzovi a spol. šlo o eklektickou výpověď o současném stavu civilizace. Pokud chcete mluvit o přítomnosti a zároveň se vyhnout patosu, jednou z možností je alegoricko­-dystopický detektivní příběh. Že tu jde o vytříbené vyprávění a metažánrovou hru, je patrné z nerespektování hranic jak detektivního, tak herního rámce. Disco Elysium překračuje řadu pravidel z detektivního desatera Ronalda Knoxe i zažitou podobu herních mechanismů – žádného velkého závěrečného souboje ani konečné satisfakce se nedočkáte. Z dalších herních „přešlapů“ lze uvést fakt, že veškerá akce je redukována na vedení dialogů a házení kostkou. Mezi zvláštnosti patří i takzvaný myšlenkový kabinet, ve kterém můžete nechat dozrávat různé ideje (jste superstar, bezdomovec, umělec atd.), což vede ke změně atributů vaší postavy. Kvalitu herního prožívání korunuje šestnáct možných způsobů vaší smrti a stejný počet variant má i zpráva o vašem skonu v místním tisku.

Když už byla řeč o komunismu a kapitalismu, sluší se dodat, že jednou z nezanedbatelných interpretačních vrstev Disco Elysia je právě přítomnost ideologií. Kromě dvou zmíněných systémů tu narazíte ještě na moralismus a fašismus. Jako hráč k nim můžete zůstat inertní, nebo je postupně internalizovat, čímž se vám otevřou některé z bočních příběhů. Poslouchat sáhodlouhé ideologické komentáře některých postav je svého druhu masochistická zkušenost, na druhou stranu můžete dříve internalizované ideologie z vašeho myšlenkového kabinetu zase vyhodit – pokud k tomu máte dostatek zkušenostních bodů.

Nezměřitelná antihmota

Kromě temnoty, deprese a nihilismu jednotlivých mikropříběhů se ve hře vyskytuje ještě všeobjímající temná, respektive šedobledá vrstva Pale. Jde o neurčitou, nepopsatelnou a nezměřitelnou „antihmotu“, o níž se ví jen to, že se objevila až s příchodem lidí. Pokud chcete zkonstruovat příběh, v jehož středu se nachází neodhalitelné tajemství, pak je správnou volbou vložit do něj právě nicotnost – Pale je fenomén, jenž se brání jednoznačnému uchopení a vybízí k různým výkladům. Samozřejmě vás napadne, že může jít o uhlíkovou stopu, kulturní dějiny lidstva, povahu lidské existence a podobně.

Deziluzivnost světa Disco Elysia vyvažuje v první řadě humor. Jeden příklad za všechny: Chcete se dostat na jednu vysokou střechu a Kimovi řeknete, že se tam zvládnete teleportovat. Váš kolega je poněkud skeptický, vy se jím ale nenecháte odradit a teleportujete se. Obrazovka zčerná, zazní sada béčkových sci­-fi zvuků a náhle se vítězoslavně zjevíte na střeše. Po chvilce ticha Kim lakonicky pronese, že vás viděl, jak lezete po žebříku…

Dalším rozměrem hry je její schopnost zprostředkovat všednodennost a prostotu lidského bytí; čekání na odliv na dětské houpačce, zpěv karaoke a mnoho dalších scén je možno vnímat jako zcela autonomní poetické útvary. Procházet univerzem Disco Elysia tak není jen bezútěšná pouť temnotou – občas z rozlehlé nicoty zabliká mihotavé světlo. Je ho právě tolik, aby přinutilo rostlinu pohnout listem a hráče koutkem úst. Ani o trochu víc.

Autor je zvukový umělec.