Velké toužící srdce

Tomáš Vučka ve své knize Cesty za modrým světlem rozděluje kritiky Foglarova díla na ty, kteří jeho dílo četli již v chlapeckém věku, a na ty, kteří se dostali k Foglarovi až v dospělosti. Ke kterým patříte vy?

Já ho četl od mládí. Foglara jsem dostal poprvé do ruky od vedoucí pionýrské skupiny a pak už se mi stalo to, co všem – úplně mě to pohltilo. Z Jižního Města jsme to měli do historického centra daleko, ale plánovali jsme výstavbu „chaty v Jezerní kotlině“ na výsypce za sídlištěm. Měli jsme dvojčlenný klub Winoga, podle klubu z Tajemné Řásnovky, a pokoušeli se žít modrým životem.

Co vás inspirovalo k napsání hry Hostina pro Jestřába?

Hlavním impulsem byl Foglarův životní osud, jeho bytostnost. Nejdříve jsem si přečetl všechny životopisy a potom i foglarovské studie. Zajímal mě Foglar jako člověk, po němž se prošla historie. Když chce někdo o Foglarovi napsat hru trvající hodinu, největší problém je vybrat, co použít. Jeho osud je nepřeberná pokladnice námětů. Říkal jsem si, že kdybych tam měl dát všechno, co mě bavilo, hra by měla šest hodin. Každá knížka, každá jednotlivost jeho života přináší nové téma.

Hlavním námětem je nakonec Foglarovo věčné mládí. Jsou tam i jiné prvky klíčové pro pochopení hry? Nakolik můžeme hru vnímat jako osten vůči současnému skautskému hnutí?

Upřímně, motiv kritiky skautingu byl pro mě řešením, jak nekonečnou hostinu ukončit. Potom, co jsem na Foglara nahlédl jako na bytost plnou paradoxů, mně ale přijde nejpodstatnější motiv setkání s člověkem, kterým bych mohl být, kdybych se v určité fázi svého života rozhodl jinak. Setkání člověka, který svůj potenciál nevyužil, s tím, jenž ho využít mohl. Ta hra je i o tom, co zůstane z vašeho života, když se obětujete. Na jedné straně zasvětíte svůj život určité věci, faustovsky ho upíšete a dosáhnete nějakých cílů, ale na druhé straně zůstane spoušť. Když jsem Foglara četl, pochopil jsem, jak těžké bylo žít jeho život, a že jeho život byl z velké části vlastně ztracený. Je to osud mnohem tragičtější, než se na první pohled zdá.

Jak se vám líbí zpracování vašeho textu?

Na rozdíl od moderních divadelníků se domnívám, že ctít text, spolehnout se na něj a posloužit mu co nejlépe může vést k dobrým koncům. To se tady stalo. Nechci ale, aby se to teď vykládalo tak, že jsem nepřítelem jiných řešení. Musí však být smysluplná – nikoli aby se ze hry ztratilo něco důležitého a nebylo to nahrazeno ničím kromě manýry. Z reakcí diváků soudím, že moji hru viděli. A to je hodně!

Proč jste hru koncipoval jako hostinu, a ne třeba jako rozhovor s redaktorem?

Slavnostní hostina je v kontrastu s tím, jak se skauti stravují. Je tam paradox mezi vysokou gastronomickou kulturou francouzské kuchyně a kulturou táborového stravování. Zároveň mi hostina umožnila hru rytmizovat do jednotlivých chodů. Kdybych Jestřába a Hostitele jen posadil ke stolu, byly by to dvě mluvící hlavy. Zároveň mohu do děje přivést Pana Pilgrama a je to divácky vděčnější. Především se mi ale hra „otevřela“. V mé hře Poslední husička je důležité, že na začátku někdo peče husu a jeho cílem je ji na konci sníst. V Jestřábovi je rámcem hostina, která začíná aperitivem a končí digestivem, každý chod je mikroaktem a odděluje témata leitmotivy – například se postavy vracejí ke komentování jídla. Užil jsem takovéto jednoduché postupy, ale používání osvědčených nástrojů není nic, co by mělo být překonáno. Když použijete něco, co funguje, je to vždycky dobře.

Foglar je autor, jemuž kritika vytýkala nízkou literární úroveň. Přesto ovlivnil mnoho generací dětí. Jaký je váš názor na Jaroslava Foglara jako autora dětské literatury?

On je fenomén, s tím už nikdo nic neudělá. Ambici okopávat kotníčky Foglarovi absolutně nemám, ale opravdu mě nezajímá, jestli se urazí nějaký jeho adorant. Já jsem byl Foglarem okouzlen a žádnou deziluzí jsem neprošel. Naopak, velmi mě bavilo, když jsem veškeré stinné stránky Foglarova života zjistil a dal si je dohromady. Něco jsme na někoho našli, tak teď všechno rušíme? Co to je vůbec za perverzní představu, že je někdo ideální? Ten text je v podstatě Foglarovou oslavou, ale ne oslavou jeho ikony, nýbrž oslavou jeho osudu. Proč bych měl ambici na jevišti někoho urážet? Když už o něčem nebo někom píšu, musí to pro mě být důstojný soupeř nebo něco, co je nějakým způsobem mojí součástí.

Člověk, který byl údajně schopný se zaplést s gestapem nebo podepsat spolupráci s tajnou policií, jede za protektorátu ilegálně s partou kluků na letní tábor a riskuje tak životy všech účastníků…

Ta dvoudomost je na něm fascinující. Práce s Foglarovým životopisem musí být hodinářská záležitost, protože obsahuje události, ze kterých lze nesmírně snadno udělat skandál. To nikdy nebylo mým cílem. Hra nemá ambice být pravdivým příběhem o Foglarovi. Je to jen můj pokus zafixovat se vůči němu ve chvílích, kdy s ním – třeba četbou – spojuji svůj život. Ve hře jsou zmíněny ony odlivy a přílivy, doby, kdy se od něho člověk vzdálí a je k němu kritičtější, a doby, kdy ho miluje.

Jak vás napadlo angažovat Pana Pilgrama?

Historka o tom, jak Foglara napadli dva šílenci, Pilgram s manželkou, je jednou z nejvýraznějších. A naprosto geniální je pasáž „Rozsviťte si ten čaj!“, kdy ho nutí neustále házet kostky do čaje. Pilgram pro mě od počátku představoval nejvhodnější postavu k tomu, až budu potřebovat dostat Foglara z jeviště. Postupně mě napadlo, že si Foglar nebude moci vzpomenout, kdo to je. Na konci se musí sejít více věcí, aby byl závěr silný. Pilgram je tím, kdo Foglara může nakonec odvézt do zásvětí. Také se mi ale z Foglarových vzpomínek líbila postava mrtvého rybáře, kterého pozorují na letním táboře. Viděli jej chodit podél řeky, ale nakonec zjistí, že už je měsíc mrtvý. To mě také lákalo.

Co rozhodlo o podobě Hostitele? Je to bohatý Američan…

Já si v té postavě představuji, jaký by mohl být Foglar, kdyby s tím ve čtyřiadvaceti prostě sekl a chtěl mít hezký život. Vzal by si milio­ny, které tu měl, odjel by do Ameriky, aby ho tu „nezhaftli“ Němci a potom ještě „komouši“. Mohl by tam rozjet kariéru, mít rodinu, jeho ovdovělá matka by se mohla znovu vdát. Kam by koneckonců mohl jet jinam? Před „nácky“ se muselo utéct. Navíc je Amerika kolébkou trampingu a tábornictví. A také by zůstal nakladatelem a redaktorem, protože to umí nejlépe, a vydělal by další peníze. Je obdivuhodné, jak se mu redaktorská činnost vždy rozjela.

Proč jste nade všechna vyznamenání ve hře vyzdvihl bílého bobříka?

Všechny bobříky, které získáte, máte nadosmrti, ale bílého bobříka ušlechtilosti musíte obnovovat. Ve chvíli, kdy uděláte čin, jenž vám neslouží ke cti, ho ztrácíte. Není to metál na kroj, není nastálo. Je to jen vyjádření současného stavu: teď si ho zasloužím, ale zítra třeba ne!

Máme konec, kdy si Foglar bílého bobříka sundá, vnímat tak, že si jej už nezaslouží? Nebo se tím zřekne svého neustálého boje proti „skautským koryfejům“?

Souvisí to s pasáží, kde jsou jeho kroniky popisovány jako existenciální horor. Souvisí to s děsem ze selhání. Foglar oddílu věnoval veškerý volný čas a viděl odchody svých hochů, které jej neustále zraňovaly. On to v kronikách píše, neustále to opakuje. Ve chvíli, kdy už jste na konci, odložíte to kritérium, ke kterému se musíte neustále vztahovat. Je to obrovská úleva. Konečně přestane to neustálé hodnocení. Neustále směřovat k nejvyššímu ideálu, ani sobě, ani ostatním nedat možnost mít slabiny, to je strašně vyčerpávající.

Co je nejdůležitější věc, kterou vám Foglar dal?

Mě fascinuje, jak člověk, který vyznával disciplínu, uměl promluvit přímo k duši, do srdce, protože to z jeho srdce šlo! Všechno ostatní používal, aby naplnil své poselství. Pravdu má Jan Lopatka, když říká, že Foglarovy knihy mají parametry pohádky. Ale je to pohádka pro člověka, který se začne otevírat nebo hledat něco dalšího. Ve Foglarově světě se mohla najít moje duše malého kluka, která správně hladověla po všech správných věcech. Jeho univerzalita je také neuvěřitelná. „Malé věci“ dělal podle mě proto, aby ochránil svůj uzavřený svět. Nikdy ale nefunguje, když se člověk uzavře ve svém světě, který si ohraničí chlapectvím, a nejde dál. Vždycky pak v tom velkém světě nějakým způsobem selže. Jeho texty, byť obsahují floskule, však otvírají duši. Za těmi řádky, které nejsou mistrovstvím světa v literatuře, muselo být velké toužící srdce.