Všichni hrdinové

Mýtus hrdiny byl součástí každé archaické společnosti a je součástí i společnosti naší. Hrdinství je ovšem kulturní a sociální konstrukce, a proto bychom měli rozlišovat mezi historickými aktéry a jejich obrazy, jež jsou konstruovány v pozdější době. Hrdiny se stávají lidé vystupující ze své komfortní zóny a aktivně jednající ve prospěch druhých. Inspirativní jsou v této souvislosti úvahy jednoho z účastníků protinacistického odboje Radomíra Luži, který hrdinství neměří primárně účinkem odboje, ale právě odhodláním k činu. Úskalím reflexe hrdinství je přitom fakt, že reálné jednání často vede k morálním kompromisům.

Kulturní válka

Odboj proti komunistickému režimu, často označovaný jako třetí odboj, je komplikované téma, které často slouží jako bitevní pole kulturních válek. Znamenají snad pochybnosti o třetím odboji příslušnost k neomarxistické spiklenecké skupině? Podle některých jistě ano. Jiní zase považují uznání oprávněnosti boje (třeba i ozbrojeného) proti totalitnímu režimu za zneužití tragických dějin k neokonzervativní politice paměti. Rezistence proti komunistickému režimu navíc měla v různých dobách různé podoby – jinak vypadala za stalinismu, jinak během normalizace. V Československu měla nejčastěji podobu letákových kampaní či jiných agitačních forem, ozbrojená rezistence byla spíše ojedinělá. Kromě sporadických plánů některých nekomunistických armádních důstojníků na převrat, případně solitérních skupin bez většího zázemí a vlivu (např. skupina bratří Mašínů), můžeme za významnou protirežimní sílu označit odbojovou organizaci Světlana, kterou v letech 1948 a 1949 tvořila síť vojensky organizovaných skupin využívajících zkušenosti z partyzánského boje za druhé světové války.

Až donedávna přitom byla Světlana považována za produkt Státní bezpečnosti, a tudíž stála stranou mediálního zájmu. Teprve výzkum Lubomíra Boháče, Zdeňka Homoly a Luboše Kokeše odhalil, že infiltrace ze strany StB byla druhotná; organizace vznikla a vyvíjela činnost autenticky, z vůle svých členů. Roli při mediální marginalizaci Světlany hrála nejspíše i politická orientace jejích členů. Byli mezi nimi totiž i komunisté, naprostá většina jich sdílela silně levicový étos „třetí republiky“ a vzorem pro ně nebyl Západ (i když řada z nich tam nakonec uprchla), ale Jugoslávie.

Historie ve veřejném prostoru nicméně není formována nálezy historiků, ale zejména působením publicistiky, politiky a umění. Obraz třetího odboje formovala nejprve komunistická politika paměti, která heroizovala Sbor národní bezpečnosti a Pohraniční stráž jakožto „obránce socialismu a míru“. Po listopadu 1989 pak nastoupil hegemonní antikomunistický diskurs a s ním poptávka po příbězích hrdinů vzdorujících totalitní moci. Do této role se dobře hodili bratři Mašínové. Jejich mládí a politická neangažovanost je uchránily před „nevhodnou“ politickou orientací a namísto kritické debaty o jejich programu a cílech se prosadil dobrodružný příběh jejich odváženého útěku. Analýzu tohoto polistopadového symbolu provedl Josef Švéda v knize Mašínovský mýtus (2012).

Mašínové a Světlana

Klíčem k popularitě Mašínů je kromě jejich „politické nevinnosti“ v padesátých letech také důslednost ve vlastní sebeprezentaci. Stylizace do chlapáckého pistolnictví je pro ně typická od počátku devadesátých let a získala jim sympatie u široké škály liberálních a konzervativních publicistů i politiků. Část veřejnosti také oceňuje jednoznačnost a nekomplikovanost jejich antikomunistických postojů. Oproti tomu na členech Světlany lpělo stigma estébáckých agentů a navíc levičáků. Není přitom náhodou, že se Světlana stala předmětem sledování StB, byla totiž skutečně významnou a silnou protirežimní organizací (což se o aktivitách bratří Mašínů říct nedá), ovšem právě pozornost StB se historickému obrazu organizace stala osudnou. Publicisté tento složitý fenomén příliš nereflektovali, patrně i proto, aby nebyli nařčeni ze sympatií ke komunismu. Znamená to snad, že si Mašínové užívají status hrdinů neoprávněně a zasloužili by si ho spíše členové Světlany? Absurdita této otázky je myslím zřejmá. Je třeba odlišovat, v jakém kontextu se k „hrdinům“ vztahujeme. Můžeme je vnímat jako nástroj politiky paměti, nebo jako historické aktéry, přičemž hranice mezi oběma rolemi není zcela zřetelná a překračuje ji i řada historiků.

Politika paměti s sebou nese stigma mocenské manipulace, zároveň je ovšem společenskou nezbytností. Hrdinské legendy zakládají kolektivní identitu, vytvářejí hodnotový rámec společenství, a tvoří tak z masy jednotlivců kolektiv. V této roli ovšem hrdinové fungují jen jako symboly. Jejich dobové kontroverze jsou vyhlazeny a veřejnosti jsou přestaveni jako „pomníky z mramoru“. V okamžiku, kdy přistoupíme k hrdinovi jako k historickému aktérovi, vyhlazený obraz získá větší plasticitu, ale objeví se také eticky sporná rozhodnutí. V případě Josefa Mašína je to zastřelení strážmistra SNB Oldřicha Kašíka a pokladního Evžena Rošického. První dojem z těchto činů je negativní, ale je třeba je vnímat v kontextu doby a úmyslu skupiny Mašínů a porovnat je s jinými událostmi. Ozbrojený odboj je boj na život a na smrt a Mašínové nebyli jediní, kdo zastřelil příslušníka bezpečnostních složek. Například člen skupiny Světlana Jaromír Vrba zabil už v dubnu 1949 při přestřelce strážmistra StB Bohumila Hýla. Ovšem Vrba si zřejmě nevedl bodování za „odprásknuté komunisty“, jak ve svých pamětech Cesta na severozápad (2010) bezelstně přiznávají Mašínové. Morální soud nad těmito činy může být různý – záleží na našich hodnotách a na tom, zda na dané jednání nahlížíme optikou konečného cíle, který ospravedlňuje použité prostředky, nebo spíše zvažujeme možné alternativy (obě zmíněná úmrtí byla výsledkem nezkušenosti Josefa Mašína, nebyla záměrná a lze předpokládat, že pokud by měl lepší výcvik, situace by skončila jinak). Čím bližší pohled, tím obtížněji se vynášejí kategorické soudy. Určitou míru kontroverze ovšem musí připustit i obhájci Mašínových činů.

Josefu Mašínovi se nakonec podařilo z Československa uniknout a po listopadu 1989 prosadit svou verzi příběhu. Řada jiných odbojářů, byť s většími zkušenostmi i jasnějšími politickými vizemi, takové štěstí neměla. Například Antonín Slabík, vysoce postavený člen organizace Světlana, který s režimem bojoval na Valašsku, po svém odhalení unikl do Rakouska a později z Československa převedl na Západ i celou svou rodinu. Aby se mu to podařilo, pravděpodobně na několik měsíců přistoupil na nějakou formu spolupráce s StB. I když se možná jednalo o dvojí hru a zároveň pracoval pro západní rozvědky, stala se tato krátká epizoda osudná pro jeho pověst: v devadesátých letech byl publicistou Jaroslavem Pospíšilem označen za agenta StB a tento cejch jeho rodina nesla až donedávna.

Kritická historie

Co tedy s „hrdinstvím“ ve třetím odboji? Jako učitel vidím východisko ve vzdělávání. Napětí mezi potřebou inspirativních příběhů jakožto nástroje sociálně­-kulturní koheze a potřebou kritického zkoumání minulosti by mělo být zmírněno formálním oddělením vzpomínkového a kritického diskursu, ovšem s vědomím, že společnost potřebuje ke svému fungování oba dva přístupy a že jsou kompatibilní. Při občanské výchově je například možné zamýšlet se nad různými režimy vzpomínání či podobami piety a společenských akcí spojených s odkazem minulosti. Chybí ovšem jasné vymezení mezi kritickým a vzpomínkovým diskursem.

Je hrdinou třetího odboje Josef Mašín, nebo spíš Antonín Slabík? Anebo jsou hrdiny všichni, kdo se nějak zapojili do protirežimních aktivit, třeba i tím, že zformulovali, vytiskli a distribuovali protirežimní leták? A kolik z nich je bez kontroverze? Ostatně idealizace hrdinů v důsledku znamená jejich umrtvení, sterilizaci, zničení.

Barokní světec Jan Nepomucký měl jen málo společného s historickým Johánkem z Pomuku. Měli bychom tedy jeho kult zrušit a svatojánskou úctu vykázat ze slušné společnosti? Stejně tak historický Josef Mašín má jen málo společného s „topolánkovským“ obrazem Mašínů. Faktická bezvýznamnost mašínovského odboje i některá morální dilemata s ním spojená ale nijak neubírají váhu jejich odhodlání postavit se despotickému režimu se zbraní v ruce. V tomto ohledu Mašínové zůstávají inspirativními hrdiny. Jejich rozporuplnost přitom můžeme vzít jako příležitost pro další zkoumání padesátých let. Před levicovými publicisty a politiky pak stojí výzva nabídnout k těmto „pravicovým“ hrdinům třetího odboje alternativu, která dosavadní panteon osobností protikomunistické rezistence obohatí o nové figury a nové příběhy.

Autor je historik.