Lesná v bronzové a růžové

Knihy o architektuře a urbanistických souborech šedesátých a sedmdesátých let se ob­­­jevují na pultech stále častěji. Proč tomu tak je? Autor publikace Lesná. Brněnský fenomén Adam Guzdek by měl asi v této otázce jasno (soudě podle jedné z kapitol knihy, nazvané Velká otázka památkové ochrany). Děje se tak podle něj proto, že „zlom ve vnímání začíná přibližně po padesáti letech, kdy nejprve odborná a poté s časovým odstupem i část laické veřejnosti rozpozná kvality daného objektu“. Tvrzení je to vpravdě odvážné, o jeho správnosti nás má ostatně přesvědčit v knize otištěný graf. Je opomíjena otázka, zda nás na architektuře té doby nepřitahuje také kontext, v němž vznikala. A to zvláště dnes, kdy mluvíme o krizi bydlení a kdy se zdá neuvěřitelná představa, že by stát budoval bytový fond. Mu­­síme pak přiznat část pravdy tvrzení Maroše Krivého, které zaznělo v rozhovoru s Alžbětou Medkovou v A2 č. 3/2022: „mezi českými a slovenskými architekty a historiky architektury ale panuje výrazný formalismus – mají až excesivní zájem o podobu budov, aniž by se braly v potaz širší otázky“.

Žánr „monografie sídliště“

Je však také třeba dodat, že tato facka české odborné obci není od Krivého tak úplně zasloužená. Našli bychom řadu badatelů, které spíše než výše zmíněné „rozpoznání kvalit objektu“ zajímá sociální, politický a uměleckohistorický kontext a kteří se více než na analýzu forem orientují na sociální dějiny. Ti však publikují své dílčí studie v odborných periodikách a neprodukují několikasetstránkové monografie o jednotlivých sídlištích.

Pokud jde o knihy zaměřené na sídliště, je samozřejmě dobře, že je materiál shromažďován, informace publikovány a že opravdu i díky nim „část laické veřejnosti rozpozná kvality“ objektu nebo čehokoli jiného. Publikace o poválečných sídlištích mají různý rozsah, obsah i grafickou úroveň; jejich podoba do velké míry závisí na osobě autora či editora a na nakladateli. Není účelem této recenze je srovnávat, spíše chci poukázat na fakt, že žánr „monografie sídliště“ zatím není usazen. Povinnou „výbavou“ bývá historie daného obytného celku a přehled základních dat, některé práce dále vykreslují prostor sídliště spíše přes příběhy obyvatel doplněné odbornými studiemi (např. Sídliště Solidarita, editorka Barbora Špičáková, 2014), autoři knihy o sídlišti Ďáblice (Sídliště Ďáblice. Architektura pro lidi, kolektiv autorů, 2019) se zase odvážili připravit koláž odborných textů a vzpomínek účastníků výstavby i prvních obyvatel.

Samotnému sídlišti Lesná už byla jedna publikace věnována: Lesná – 50 let sídliště (2012). Jedná se o sborník příspěvků ze semináře uspořádaného místními občanskými iniciativami, které reagovaly na postupné změny či – jak se dnes s oblibou říká – „necitlivé zásahy“, stírající původní podobu domů a urbanistickou strukturu. Bydlení na Lesné má své aktivní příznivce dlouho, je totiž bezpochyby nejzdařilejším brněnským panelovým sídlištěm. Jeho autorům Františku Zounkovi, Viktoru Rudišovi, Miroslavu Dufkovi a Ladislavu Volákovi se podařilo již v prvním návrhu z roku 1960 chytře rozvrhnout obytné domy kolem centrální Čertovy rokle tak, že dodnes přispívá k možnostem rekreace i pocitu „bydlení v zeleni“. Typové panelové domy architekti opatřili unikátními detaily a prostor mezi nimi byl osazen množstvím uměleckých děl.

Případ Lesná

Adam Guzdek se Lesné věnoval už v rámci své disertační práce, obhájené na Fakultě architektury VUT v Brně v roce 2016. Shromáždil tedy kvantum informací a také úctyhodné množství dobových (a velmi působivých) fotografií a ty sloučil pod stejnou obsahovou strukturu jako ve své disertaci. Jádro knihy (přibližně polovina objemu) zahrnuje popis geneze projektu a pozdější realizace sídliště, medailony jednotlivých objektů na sídlišti, prezentované formou katalogu s vyznačením budov v mapce, a přehled uměleckých děl ve veřejném prostoru. Jak v recenzi pro Deník Referendum napsal Martin Švec, coby „průvodce po sídlišti“ funguje tato část skvěle.

Jádro knihy doplňují čtyři kapitoly, které mají zprostředkovat širší kontext. V prvních dvou je čtenář krátce seznámen se specifiky poválečného stavebnictví (zprůmyslnění, státní projektové ústavy, státní bytová politika) a stručnou periodizací sídlišť. Takový úvod je jistě pro čtenáře neznalého tématu užitečný, ale shrnout rozsáhlou a komplikovanou problematiku na minimální prostor, aniž by výsledek působil banálně, není snadné. V případě kapitoly Státní bytová politika o délce asi jedné normostrany by takový úkol nezvládl ani odborník nejpovolanější. Důraz na stručnost je zde, stejně jako v jiných částech knihy, spíše na škodu. Platí to i pro kapitolu snažící se přiblížit různé časové fáze, architektonické styly i společenský a politický kontext dané periody.

Dvě poslední kapitoly jsou nazvány Život sídliště po roce 1989 a Potenciál sídliště. První z nich přináší přehled dostaveb, přestaveb, demolic i změn detailů fasád. Za velmi podařené považuji názorné příklady změn – autor srovnáním nákresů původních a revitalizovaných fasád ukazuje, jak se mění výraz domu, jak se zplošťuje, a donutí každého zamyslet se nad vizuálním dojmem z fasád, jejichž skutečná tvář je dnes už skryta pod zateplením. Ukazuje, že obliba jásavých barev a aplikace jednolité vrstvy zateplení nemůže uspokojivě nahradit původní drobnější měřítko, dané střídáním různých typů panelů a kompozicí spár. Tady kniha opravdu plní roli pomůcky ukazující na kvality původních řešení, které jsou díky výtvarné zkratce pochopitelné pro široké publikum.

Ambivalentní pozice

Pro jaké publikum je tedy kniha určena? Autor ji řadí do populárně­-naučné literatury a klade si za cíl „změnit pohled široké společnosti na architekturu druhé poloviny 20. století, a to včetně urbanismu, který v řadě míst znehodnotil malebnost a výraz našich měst a ovlivnil životy několika generací“. Danou pasáž jsem si dovolila ocitovat celou, vypovídá totiž poměrně přesně o autorově ambivalentní pozici. Snaží se ukázat kvality domů a urbanistické struktury, ale je v zajetí diskursu „znehodnocené malebnosti“. Snaží se bránit velkoryse koncipovaný prostor, ale používá slovník příz­­nivců zahušťování sídlišť. Snaží se vysvětlit, v čem spočívá kouzlo jednoduchých kompozic panelových domů, ale na jiném místě nešťastně použije výraz „tupé panelové fasády“. Textem prosakují variace na dogmata šířená dříve v architektonických kruzích (problémy jako monofunkčnost, malá či naopak velká hustota obyvatel, neměstskost; potřeba revitalizace, privatizace apod.), jejichž neopodstatněnost studie sociologů či jiných příbuzných oborů často vyvracejí. Sám autor tak svůj záměr postavit se za architekturu domů a urbanismus sídliště nechtěně podrývá, což je škoda. Je to způsobeno přílišnou orientací na oborový diskurs a nereflektováním studií či literatury vydané k tématu po roce 2016.

Kniha byla vydána v efektní a graficky vydařené úpravě; kombinace tmavých, hnědých a bronzových tónů je velmi příjemná. Doplňková kontrastní barva – růžová – velmi dobře funguje u textů, méně ve fotografických materiálech. U fotografií detailů působí růžové plochy rušivě, v případě dokumentace současných nevhodných úprav povrchů pak barva znemožňuje rozklíčování dané změny. To je však jediná výtka grafikům ze studia PID (Matěji Hanauerovi a Jakubovi Novotnému). Lákavá grafická úprava, množství dobových fotografií a zejména dobře zpracovaná katalogová část knihy jsou zjevnými klady, které jistě přitáhnou potenciální čtenáře.

Autorka je historička architektury.