cesty na Balkán

„Tady to vypadá jak někde na Balkáně!“ – kolikrát jste už podobnou větu slyšeli? K Balkánu se dá přirovnat v podstatě cokoli, co se vám nelíbí: míra korupce, stav okresních silnic, řádění fotbalových fanoušků, pomalé úřady, auta parkující na chodníku. I když jde o naše vlastní problémy, vždycky je snazší spojit si je s někým jiným – dodáváme si tím pocit, že jsme lepší než oni. Označení Balkán sice mělo být původně zeměpisné, ale když se koncem 19. století začalo na Západě používat v současném významu, rychle se z něj stala dehonestující nálepka. Její vznik důkladně prozkoumala Maria Todorova v knize Vymýšlení Balkánu, která bohužel nikdy nevyšla česky, a proto jsme z ní vybrali aspoň ukázku. Jak v rozhovoru čísla připomíná balkanista František Šístek, i díky této historičce prošel diskurs o jihovýchodní Evropě sebereflexí a už se tak často nemluví o balkánských „sklonech k násilí“. Stereotypům o necivilizovaném Balkánu se ale daří dodnes – jinak by renomovaný časopis Foreign Policy v roce 2020 nevaroval, že „pokud Trump vyhraje, Amerika bude vypadat jako Bulharsko“. Jak ale Balkán doopravdy vypadá? Výpravám na poloostrov se věnuje velká část textů v čísle, ať už jde o reportáže z Rumunska a Bosny nebo o recenze nedávno vydaných knih Gorana Vojnoviće, Andrije Ljubky a Margo Rejmer. Dočtete se také o neobvyklém pojetí tradiční hudby na nahrávkách jugoslávského emigranta v USA Branka Mataji, o současných problémech Bělehradu nebo o tom, že království Monte Albo z pohádky Tři veteráni je vlastně Černá Hora. Také letos jsme pro vás přichystali letní literární přílohu, která je tentokrát česko­-slovenská. A protože i Ádvojka si občas potřebuje aspoň trochu odpočinout, na příští číslo se můžete těšit opět za tři týdny. Šťastnou cestu!