Nějaká Cécile

Zvláštní dívka, tahle Cécile! Na hubených zádech vleče marimbu v plastové skořepině a její čeština se v posledních dnech zázračně zlepšuje. Říkám jí, že je to samozřejmě tím, že jsme spolu konečně začali doopravdy spát. Ona se dělá, že neví, o čem mluvím, mlčí a zlobí se na mě – moc hezky se na mě zlobí, když to říkám! Povím vám příběh naší lásky, jestli dovolíte. Předesílám, že ta historie je chudičká a snad nestačí ani na nejkratší povídku, žádná dramata nebo neuvěřitelné náhody. Ale marimba, omamný hudební nástroj, který pro mě před měsícem znamenal pouhé slovo, v ní hraje důležitou roli a… a to je všechno, zkrátka a dobře se mi o naší lásce chce vyprávět.

Včera – zrovna měsíc od našeho seznámení; vždyť my měli vlastně takové roztomilé výročí, jaká náhoda! – jsem se vrátil domů z večírku, a ačkoli už bylo k půlnoci a já byl unavený, dostal jsem chuť se ještě trochu projít. Vypil jsem toho večera příliš mnoho bílého vína a po něm se mi nikdy nechce končit. Plán na malou vycházku byl hotov už ve dveřích, které jsem právě odemkl a do nichž jsem vcházel, a tak jsem je nechal otevřené dokořán, ani se nezul, v botách vešel do kuchyně, z ledničky vytáhl otevřenou láhev, zhluboka se napil – a už jsem za sebou zase zamykal. Půjdu k řece, těšil jsem se. Vtom mě ale napadlo, že bych si víno mohl vzít na procházku k řece s sebou. Odemkl jsem podruhé, popadl láhev a pochválil sám sebe za výtečný nápad. Ale nežli jsem za sebou zamkl, do nosu mě doslova uhodil vydýchaný vzduch, který stál v domě. Měl bych ještě otevřít okno, pomyslel jsem si. Když ovšem uvážíme – a já v tu chvíli právě takhle uvažoval –, že při prvním vstoupení do domu, kdy jsem se navracel z noci plné čerstvého povětří, jsem si zatuchlého vzduchu vůbec nepovšiml, zdálo se mi opravdu podivné, že nyní byl tak jednoznačný a tak mě zaskočil. Otevřel jsem tedy vchodové dveře té noci už potřetí, stál v chodbě a čichal a větřil, protože se zdálo pravděpodobné, že vzhledem ke skutečnosti, že jsem poprvé nic neucítil, se zřejmě nejedná o pouhý vydýchaný vzduch, ale spíše o pach, který může být v nejlepším případě nepříjemný a obtížně vyvětratelný a v nejhorším případě nebezpečný – mohlo by jít kupříkladu o unikající plyn. Očichával jsem vzduch kolem sebe a po chvíli dospěl k názoru, že nic takového, co by bylo možné označit za zápach, nebo dokonce puch, v domě není. Po celý den nevětraný dům, nic jiného. Kdyby mně ovšem právě v okamžiku, kdy napětí povolilo, nepřilétl k nosu nepatrný nasládlý závan! Právě tak nenápadný, ale zároveň ne­­obyčejně vlezlý, jaký bývá unikající plyn. Anebo – tak nezřetelný a vytrvalý a vzbuzující chuť olizovat si rty, jakým se vyznačuje něco mrtvého, co se začíná pozvolna rozkládat, malé, v rozlehlém domě ztracené mrtvé tělo – například myš nebo pták, co ztratil hejno, napadlo mě nejdřív –, které se v domě plném věcí tak obtížně hledá, a je třeba vydržet a počkat, dokud jeho rozklad nepokročí a nesnesitelný zápach neprozradí úkryt. Stál jsem v chodbě s lahví vína v ruce, vysoko zvedal nos a točil se v rozpacích na všechny strany. Nejen proto, že jsem chtěl pach rozpoznat a určit, především proto, že jsem se v mysli ocitl jakoby na nějakém trojcestí. Nevěděl jsem, co dřív. Před očima mi plály nízké světlemodré plamínky, jaké má plyn na sporáku, pokud správně vyhořívá, které se ale při úniku látky promění ve smrtonosný modrý výšleh, jenž způsobí výbuch celého domu. Ten obraz mě zcela uhranul. Zároveň mi chladný vnitřní hlas říkal, že se mám ovládat a úplně obyčejně otevřít okno. A do třetice jsem před sebou viděl a nemohl zapudit malé mrtvé tělo, jež páchne, beznadějně ztracené za skříní, s níž prostě nelze pohnout, nebo drobný kadáver rozkládající se za nahromaděnými předměty v tmavém sklepě, kde se nedá ani pořádně rozsvítit. Váhal jsem vlastně na křižovatce, nikoli na trojcestí, jak jsem si vzápětí uvědomil, protože možnost nechat všechno stát tak, jak to je, mávnout nad tím rukou a zlehka vyjít ven do noci na procházku k řece a konečně dýchat čerstvý vzduch, byla pořád ve hře a svůdná. Nakonec mě vysvobodila – jak se to lidem často děje – láska. Vzpomněl jsem si na tu mou Cécile, připomněl si, že jsem přece po dlouhé době strašně zamilovaný! A ihned jsem se jakoby kouzlem opanoval a upokojil. Otevřel jsem okno, bez zbytečných nových obav a obrazů, zato systematicky zkontroloval kuchyňský sporák, karmu, spodní kotel i tělo – všechno se nacházelo v naprostém pořádku. A tak jsem konečně zamkl dům a vyšel do příjemně chladné noci. Na řece pod mostem se proháněly a střídaly stovky tmavomodrých skvrn, v nichž se chvěly plamínky plynově bledé modři, a já myslel na tu droboulinkou Cécile, s níž se milujeme, na tu zvláštní dívku, kterou osud bůhvíproč zavál z Paříže do Čech, a také na to, že kdybych byl Baudelaire, možná bych právě nyní zaslechl, jak se hladina řeky barvy skoro staženého plynu na sporáku proměňuje v tóny marimby, v modrou dutou skelnou hudbu toho nástroje opojného jako elixír, s nímž jsem se před měsícem tak nečekaně potkal a který zanedlouho překvapeně vynesou z mého domu. Ale nejsem Baudelaire, i když bych chtěl být, a tak jsem slyšel jen hučení vody, vodu, vodu.