Vezmi mě domů

Juan stiskne železnou kliku a zatlačí do dveří. Z domu vychází zvláštní vůně, kterou člověk vnímá jedině tehdy, je­-li dlouho pryč a vnější svět mezitím stačil občerstvit ten vnitřní. Pach chlácholivého a neopakovatelného času. Trénovaný nos by řekl, že se tady po desetiletí vařil květák. Je tu – nebo možná byl – krb na dříví, naftalín ve skříních, nasolené maso ze zabijačky zavěšené na trámu, paprikové klobásy, z nichž odkapává tuk na plechovou misku. Tady se pralo prádlo mýdlem podomácku vyrobeným z louhu a použitého oleje. Litry čpavkové vody za ta léta vyhubily bakterie. Stopové pozůstatky dětských výkalů, jež nějaká žena odstranila z bavlněných plenek, které pak vyprala, vyždímala a pověsila na dvorku. Je tu cítit prastarý zápach zaječí pracky zapadlé za skříní. Zbytky kysličníku, který vycpávači zvířat používají k bělení lebečních kostí. Do tohoto domu se mořské plody dostanou jen o Vánocích a k nejvyšší kvalitě obvykle mívávají daleko. Čpí to tu potem, zamaštěnýma rukama, starými jizvami, lacinou kolínskou, kabeláží obalenou v látce, odlévaným olovem, transformátorem na 125 voltů i údery dlaní do černobílého televizoru.

Sklopí zrak. Podlaha z umělého kamene v předsíni ho přenáší zpět ke kořenům. Přijíždí z edinburského bytu, kde je koberec dokonce i v kuchyni. Neslyšná podlaha, měkká a hřejivá, pravda, nijak zvlášť hygienická, která však teď, když má před očima dlaždice, na něž našlapoval od klukovských let, prochází v Juanově hlavě chemickou reakcí. Zrnitost každé dlaždice se liší jedna od druhé. Hrubé oblázky i drobounké kamínky, jedny s nádechem do červena, jiné zase ve světlejších tónech. Jednotlivé bublinky v cementu, který štěrkopískovou drť spojuje. Dlaždice navzájem sjednocuje jenom jejich výbrus. Z předsíně, kterou má Juan před sebou, se vstupuje do dalších místností. Nalevo dveře vedoucí do obývacího pokoje, který sloužil i jako jídelna v dobách, kdy v domě ještě bydleli všichni. Vpravo příborník, na něm křišťálová dóza na bonbóny a v ní klíče, každý jiný. Nad příborníkem kukačkové hodiny, jejichž opeřence nikdo nikdy neviděl vyhlédnout ze skrýše. Vedle dveře do místnosti pro návštěvy, věčně zamknuté, věčně v přítmí. Následuje vchod do kuchyně a potom, úplně vzadu, dveře do všech tří ložnic a do koupelny. Všechny dveře pocházejí z otcovy dílny. Musely být první, které kdy otec vyrobil, a svůj vlastní dům použil jako zkušebnu. Duté, odlehčené, laciné dveře. Obvodový rám z borovicového dřeva a na něm z obou stran přibité dřevotřískové desky.

Nahlédne do jídelny. Krb je vymetený. Ušák prázdný. Ani se nemusí nahlas ptát, je­-li někdo doma. Bezděčně zamíří ke svému někdejšímu pokoji. Místnost vypadá přesně tak, jak ji při odjezdu zanechal. Úzká postel u zdi, umakartový stolek se sklopnou lampičkou, která tam je už od dob, kdy začal brát rozum. V jejím světle si hrával s autíčky, učil se samohlásky, vystudoval na bakaláře. Na stěně visí nevelká korková tabule, na níž jsou dosud pomocí připínáčků přichycené některé z mezníků jeho mládí. Vévodí jim vstupenka na koncert Kika Venena v býčí aréně v Torrijosu – dožínkové slavnosti, září tisíc devět set devadesát tři. Na posteli stále stejný přehoz. V knihovničce neúplná sbírka knížek z řady pro mladistvé. Na každém hřbetě miniaturní obrázek. V dospívání četl, aniž ho k četbě někdo zvlášť vedl. Nikdo ho ale také od ní neodrazoval. Později číst přestal a nečetl až do svého odjezdu do Skotska, kde nakonec nashromáždil malou knihovnu. V pokoji jsou i sportovní trofeje, které vyhrál na amatérských soutěžích konaných v okolních vesnicích. Odloží batůžek na podlahu a vezme jednu z nich do rukou. Malý pohár ze zlatavého kovu, u paty ozdobený neumělými vavřínovými listy. Na gravírovaném štítku se píše, že v dětské kategorii závodů konaných v obci Almorox skončil na třetím místě. Veselice na svátek patronů obce, svatého Rocha a Panny Marie Sedmibolestné. Pohár tu je odnepaměti, jako koneckonců všechno ostatní, a teď mu připomíná, jak během dlouhých zim na náhorní planině trénoval se skupinou chlapců z místní školy v Torrijosu. Tři dny v týdnu tam zůstával po vyučování, poobědval ve školní jídelně a pak šel na trénink. Do Cruces se vracíval večer, týmž linkovým autobusem, který ho přivezl i dnes. Raúl, sportovní vedoucí, který dojížděl z nedaleké vesnice, jim na trénincích určoval, co mají dělat. Vybaví se mu zimní chlad, předčasně zšeřelé cesty, po nichž běhali, tvrdost ojínělé hlíny.

Byl pryč sotva čtyři roky, ale za ten čas se mu přihodilo tolik věcí, že i jeho pohled se posunul jinam. Přehoz, trofeje, lampička. Všechno tady bylo i předtím, na stejném místě, které věci zabírají teď; tehdy však byly rozostřené zvykem. Dnes ho tytéž předměty přenášejí do uplynulých chvílí života, kam už pak znovu nikdy nezavítal. Teď si třeba vzpomíná na závod v Almoroxu, protože na ten ho odvezl otec, a nikoli Germán, rodinný přítel. Žádné jiné závody, na nichž by byl i táta, se mu ale nevybavují. Onoho sobotního rána otec odešel od rozdělané práce a sedl do auta, aby své mladší dítě odvezl na soutěž v amatérském závodě. Nešlo o krajský přebor ani o součást oficiální sezóny přespolního běhu. Kdyby tomu tak bylo, nedržel by teď v rukou trofej, neboť závody vyšší kategorie pokaždé vyhrával tentýž kluk – Levák. Každou sobotu k němu Juan vzhlížel jako k minia­­tuře poloboha, vždycky v obklopení pretoriánské gardy, jež Levákovi razila cestu mezi ostatními kluky a chránila ho před poplácáváním malých obdivovatelů. O nedělích, když sudí zvedl startovní pistoli a vystřelil do vzduchu, Juan vídával záda unikajících soupeřů, všichni Levákovi v patách.

Na místě, kde pohár stál, je teď čistý, nezaprášený čtverec. Tohle je snad jediné, co se změnilo. Matka, posedlá čistotou a pořádkem, trávila poslední dny neustálým dojížděním do nemocnice. Až do té doby vcházela každé ráno do pokoje, aby prachovkou setřela nábytek a šetrně si odnesla ty lehounké chumáčky, jako by syn nikdy neodešel z domu, jako by byl pryč jen načas s kamarády. Hodiny by neměly přesýpat písek, nýbrž prach. Prach nám pomáhá opravdově pochopit běh času. Prach je stejně trvanlivý úkaz jako gravitace, postrádá však vědecký věhlas, nemá svého Newtona ani měrnou jednotku uloženou v pařížském muzeu. Drží­-li člověk těleso ve výšce jednoho metru nad zemí a pak je pustí, těleso padá. Necháme­-li čas plynout a s ničím nehýbeme ani se ničeho nedotýkáme, prach padá také. Nevíme kde, ale je tu. Snáší se na vodorovné plochy i na plochy nakloněné. Mísí se s tukem na kuchyňských odsávačích par, dokud nevytvoří kašovitý povlak, který nakonec zestrupovatí. Metaforicky řečeno, prach sedá i do ticha a mlčení. Mezi ním a otcem se navršila kila prachu. Nakupila se i v prostoru, který ho odděluje od matky, a v menší míře i mezi ním a sestrou.

(…)

Kdosi někde v domě vysloví jeho jméno. Juane? Už jsi tady? Hlas jeho sestry Isabel. Juan odloží trofej na místo a nahlédne do předsíně. Isabel svléká matce svetřík. Dveře na ulici jsou ještě otevřené. Obrys obou žen se odráží v záři pronikající ze dvora. Přestože je už několik hodin na zemi, Juan cítí, že má uši stále zalehlé přetlakem vzduchu v letadle. Tiše je pozoruje. Isabel se snaží uvolnit zadrhnutý zip na kabátku. Poodstoupí, zatáhne za spodní část oděvu, aby se látka napnula, ale dosáhnout cíle se jí nedaří. To je tou podšívkou, poznamená matka. Odpárala se a vždycky se mi tam kousek zašmodrchá. Dcera zasupí a cloumá stále rázněji. Zatracený kabátek, řekne. Co se ti na něm nezdá? Že ho nosíš už třicet let, mami. Kabátek s podšívkou, kdo to kdy viděl, a navíc uprostřed léta, vždyť se zalkneš. Je jako zbrusu nový, namítne matka. Zbrusu nový je spojení, které používá jenom matka. No, to vidím, zbrusu nový. Proto taky s tím takhle zápolím. Jejich postavy se na pozadí venkovního jasu slijí dohromady. Dvě goyovské bojovnice. Vytvoří jedinou skvrnu, jejíž světélkující koróna se proměňuje jako koróna mikroorganismu v živném roztoku. Zbrusu nový, mami, jen co je pravda. Od chvíle, co jsem přijela, si jen stěžuješ, že se ti ztrácejí mince, protože máš díry v kapsách. Koupím ti v Barceloně jiný a příště ti ho přivezu, ať chceš nebo ne. Ani nápad. Nebudeš mi přece kupovat další kabátek, když tenhle je ještě dobrý. Stačí přichytit podšívku. Nebo ji servat, dodá dcera. Isabel se zoufale snaží vyprostit satén z kovových zoubků zipu. Ví, že zatáhne­-li příliš silně, podšívkovinu nakonec roztrhá. Svírá svrchník mezi prsty jako v kleštích a znovu vybafne: Juane? Jsi tu? Juan ukročí stranou a stáhne se zpátky. Půlkou těla v předsíni, druhou ve svém pokoji. Představa budoucnosti, kterou si Juan plně nepřipouští: zápasit s matčiným šatstvem. Brát ji na procházku, obstarávat křížovky, schovávat anýzovku. Vodit ji pod sprchu, čistit zuby. Juan se takovým myšlenkám zpěčuje. Matka taková není. Jeho matka je ještě mladá, ostatně svědčí o tom i fakt, že o manžela pečovala ještě před několika málo hodinami. Ještě týden a vrací se do Edinburghu. Je to tak napsané na letence, kterou má v kapse džín. Týden na to, aby se sestrou společně vyřešili matčinu budoucnost, a pak se uvidí.

Juan tady není? zeptá se matka. Vypadá to, že ještě nedorazil, hajz… Isabel se kousne do rtu. Parchant zatracenej, utrousí. Stařena ztuhne a stroze se od dcery odtáhne. Nemluv tak, napomene ji. Nemluv tak o bratrovi. Isabel se dál pere s nepřehledným chumlem, který tvoří podšívka, matčino tělo a kabátek. Stojí už daleko, v odstupu od matky, paže úplně natažené, ale i tak se bez ustání snaží zip rozepnout. Neustoupit. Na matčino fyzické pnutí teď přece nemůže odpovědět tím, že ten zašmodrchaný propletenec nechá jen tak být. To by znamenalo uznat, že svou zatvrzelou snahou matku vysvléct chce jenom zamaskovat svou zlobu. Dokud se bude tvrdošíjně snažit, nebude muset obcházet dům jako lev v kleci a nahlas na bratra dštít síru.

Říkám jen, co je svatá pravda, mami. Nic jiného si nezaslouží. Ani se neuráčil objevit. Žije přece daleko, zarazí ji matka. Já taky žiju daleko a jsem tady. Rozhostí se ticho.

Juanovi připadají obě staré. Dvě dámy jako vyšité z vaudevillu, zdánlivě soustředěné na malicherný úkol svlékání kabátku. Z jejich těl však vystřelují nabroušené nože. Juan váhá, zda dát o sobě vědět s rizikem, že utrží sečnou ránu. Nebo se má raději vrátit do pokoje?

Už by tu měl být. Přistál před pěti nebo šesti hodinami, poznamená Isabel.

Něco se mu muselo přihodit.

Tohle nebudeme dál prodlužovat. Táta je ve smuteční síni už příliš dlouho. Zítra dopoled­ne ho pohřbíme.

A pak ať si jde každý po svém, uzavře matka s pohledem upřeným na dceřinu bradu.

(…)

Leží na dece v poloze na břiše. Slyší matčiny kroky blížící se předsíní. Zavře oči, snaží se pravidelně dýchat nosem. Dlouhými nádechy předstírá hluboký spánek. Nepravidelný, šouravý zvuk podpatků. Způsob chůze stejně nezaměnitelný jako otisk prstů nebo zabarvení oční duhovky. Určitá znamení mohou rozluštit jen členové klanu. Žena ho pozoruje od dveří ložnice. Oblečený, s botami na nohou leží na nerozestlané posteli. Mohl by být opilým mladíkem, který uvolňuje alkoholové výpary po poslední pijatice; v místnosti je však cítit jen tentýž pach jako vždycky – prádlo ve skříni, starý papír, vítězství v neslavných běžeckých závodech, předměty uvízlé v čase. Juan cítí matčin pohled. Pod zavřenými, ale jen zlehka semknutými víčky si ji představuje, jak se opírá o veřeje a neví, co si počít. Má ho vzbudit, nebo nechat spát? Chudák je po té cestě celý zmožený, myslí si určitě. Ta matčina poddajnost! Dobře ji zná. Vždyť ji celý život tolik zneužíval. Slyší matčiny kroky blížící se k posteli, vnímá její blízkost. Nesnaží se zjistit, jestli spí, to se zdá zřejmé, nýbrž rozpoznat, zda je syn naživu. Ze všeho nejvíc rodiče potřebují, aby je jejich děti přežily. Nejhorší z děsů bere na sebe podobu malé bílé truhly. Dřevo stejně bělostné jako duše, která předčasně odešla. Bílá barva podtrhává pocit hladkosti a neposkvrněnosti. Na ní se nezachycuje spadané listí ze stromů ani se neusazuje špína roznášená větrem. Ani hříchy na ní neulpívají, ani násilí. Na bělobě nelze skrýt podlost nebo lhostejnost. Děti jsou všechny bělostné, dokud nepřijde okamžik, kdy se bílá změní na šedou. Den, kdy rozbijí talíř a střepy schovají. Od toho dne se už do svých maličkých rakví nevejdou.

Juan zdůrazňuje hloubku svých nádechů, a dokonce si dovolí lehce zachrápat. Teď, kdy už ví, že je naživu, matka se potřebuje ujistit, že má obličej na svém místě. Prostě se jen ubezpečit, že mláděti nechybí nos, že vlasy jsou tam, kde mají být, a obě uši také, ujistit se, že na kůži není žádná jizva nebo známky bůhvíjaké nemoci. To, co žena spatří, je tvář spícího syna, rysy uvolněné spánkem, dlouhá cesta, kterou musel podstoupit, aby se dostal domů. Ten domov není jen její, domov matky a vdovy, nýbrž i jeho. Protože pokud chlapec dosud neobdržel svátost manželství a ani si nevysloužil úřednické ostruhy, stále je stvořením, jež není schopno vybudovat vlastní domov. Dokud nepožívá církevního svazku manželského nebo nemá neprůstřelnou výplatnici se čtrnácti platy do roka, tento dům je nadále i domov jejího syna, který teď předstírá, že spí. Nezáleží na tom, že je čtyři roky ve Skotsku. Leží na břiše a prsty na nohou přesahují přes okraje matrace, a to už od patnácti nebo šestnácti let. Matka krouží kolem Juanova těla jako oběžnice a jemu se honí hlavou, že takhle spí od raného dospívání a že o přikrývce, která s ním odmítala vyrůst, vlastně nikdy nic neřekl. Možná měl za to, že by mu ji stejně nevyměnili, nebo si možná nepohodlí, které nakonec trvalo léta, ani nevšiml. Udělal, co musel: přizpůsobil se. Teď si však na ty chladné noci vzpomíná. Na klubíčko, do něhož se vždycky stočil, aby se vešel pod deku. Celé roky, aniž se mohl v zimě na posteli natáhnout.

Matka se dotkne bot a zkouší mu je sundat. Juan vnímá, jak ho opatrně uchopí za paty a hledá způsob, jak ho vyzout a přitom nevzbudit. A on? Skrčí nohy a vměstná je do prostoru vymezeného okrajem matrace, stejně jako v dobách klukovského dospívání. Matku pohyb poleká, ustoupí, pokus vzdá a úpěnlivě se snaží, aby při pohledu na syna ležícího na dece, oblečeného a v botách, neroztála. Cosi ji pobízí, aby ho nechala spát, i kdyby na něj celá vesnice měla s pohřbem čekat třeba celý den. Zdá se, že pyramida priorit je před obrazem syna zmoženého vyčerpáním z dlouhé cesty rázem vzhůru nohama. Zrovna u ní, která se vlastně nikdy pořádně nedozvěděla, čemu se syn v cizině věnuje. Nevěděla, nebo raději ani vědět nechtěla, že Juan, který v Madridu vystudoval lesní inženýrství, se ve Skotsku nechával léta zaměstnávat jako umývač nádobí a později jako pomocná zahradnická síla.

Žena, která si ještě plně neuvědomuje, že se stala vdovou, je sice zmatená množstvím neodkladných starostí, které smrt uvedla do pohybu, avšak ze svých mateřských vloh neztratila ani špetku. Pozoruje syna, jak na posteli pravidelně oddechuje, a pak ho nechá být.

(…)

Z předsíně přichází Isabel a ptá se, kam matka uložila kartáč na šaty. Jestli ho náhodou neschovala někam do zásuvky. Nechápu, jak můžeš takhle žít, zlobí se zrovna ve chvíli, kdy vchází do bratrova pokoje. Najde matku stojící nad spícím tělem. Jejich pohledy se zkříží. Matka sklopí oči. Ani nemá čas něco si rychle vymyslet. Z Isabel srší vztek, který zaplní místnost výbušnými výpary. Je třeba vzít nohy na ramena a uniknout odtamtud dřív, než někoho napadne škrtnout zápalkou. Žena udělá nesmělý krůček vzad, kdoví, zda se hodlá vrátit ke dveřím a nechat své děti, ať si vjedou do vlasů, nebo chce jenom kousek ustoupit, aby uvolnila cestu. Isabel se třemi dlouhými skoky ocitne u postele. Nakloní se, popadne bratra za rameno, zalomcuje jím a hlasitě na něj křikne jménem. Bublina ticha, která ochraňuje spící děti, praskne. Juan probouzení nepatrně protahuje. Musí to vypadat, že spánek, jemuž se oddal, je biologicky daná nutnost. Zamumlá, co je, co se děje, koutkem úst nechá uniknout kapičku slin, stiskne víčka, než je přehnaně rozevře, a předstírá, že zaostřuje na realitu, která ho obklopuje, a že mu chvíli potrvá, než bude schopen zřetelně rozeznat obě postavy, jež před ním stojí. Černě oděnou starší ženu, druhou mladší, s kruhy pod očima a vlasy staženými do malého ohonu, z něhož uniklo pár pramínků, které ještě více rozostří její obrysy.

Ze španělského originálu Llévame a casa (Seix Barral, Barcelona 2021) přeložil Štěpán Zajac. Kniha vyjde v nakladatelství Akropolis.