Erdoğanova sólová hra

S ekonomickou nejistotou a prudkým nárůstem cen se v důsledku ruské invaze na Ukrajinu potýká také Turecko. I přes svůj pragmatický postoj a doposud úspěšnou snahu neznepřátelit si ani jednu z válčících zemí pociťuje Turecko situaci tíživěji než ostatní státy. Míra inflace se pohybuje nejvýše za posledních 25 let; turecká lira dosáhla historického minima a nemožnost dovolit si jídlo nad rámec základních potravin se stává každodenní realitou i pro zajištěnější střední třídu. Důvodem kolabující ekonomiky není přitom pouze nestabilita, ale především neobratná odpověď centrální banky – respektive prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Namísto zvyšování úrokových sazeb, které jako nástroj k boji s inflací tradičně doporučují ekonomové, prezident přistupuje ke kapitálovým kontrolám peněz v zemi a sazby jsou drženy trvale nízko. Na obranu této konzervativní politiky uvádí, že islámská víra zakazuje navyšování úroků. Neměli bychom se ovšem nechat zmást a považovat toto gesto za věrnost náboženství. Erdoğan není zbožný občan ani islamista. Je především pragmatickým autoritářským vůdcem, jenž se chce udržet u moci za každou cenu. V tomto případě doufá v růst turecké ekonomiky pomocí levných peněz a také vychází vstříc průmyslovým a podnikatelským elitám, které tvoří jádro jeho voličské základny a jimž nízké úrokové sazby přijdou vhod. Rozhodnutím upřednostnit spokojenost elit před přežitím střední a nižší třídy se přitom Erdoğan rozchází s tím, co mu doposud přinášelo úspěch. Šlo především o rozsáhlou síť nových pracovních pozic, charitativní dary a morální uznání konzervativnější, zbožnější a chudší části obyvatelstva, která zůstala v době kemalistického Turecka nevyslyšena. Ti, kteří vždy stáli za Erdoğanem, ovšem nyní strádají nejvíce.

Ekonomická, ale i politická krize

Erdoğan se vskutku pohybuje na tenkém ledě – podle oficiálních dat inflace dosahuje osmdesáti procent, nicméně realitě odpovídá spíše číslo 175 procent. Mléko, které dříve stálo liru, je nyní k mání za dvacet, kvalitnější sýr, jenž se dal pořídit za dvacet lir, nyní přijde na pětaosmdesát; v ulicích projíždí méně aut a restaurace zejí prázdnotou. To vše se děje rok před parlamentními a prezidentskými volbami, které jsou pro Erdoğana mimořádně důležité. V případě výhry by předčil, pokud jde o dobu nepřetržitého vládnutí, zakladatele Turecké republiky Mustafu Kemala Atatürka, a povedlo by se mu to symbolicky sto let od jejího vzniku. Obecně platí, že kulturně­-ideologické debaty, které dominují předvolební náladě, přestávají být v tíživé ekonomické situaci relevantní. Nezdá se ovšem, že by prezident tentokrát vyslyšel své spoluobčany. Nadále totiž sází na chvástání v mezinárodní aréně: svým kličkováním kolem přijetí Švédska a Finska do NATO nevyjadřoval pouze antipatie vůči prokurdskému smýšlení, ale ukazoval domácímu publiku, jak úspěšně umí vzdorovat Západu. A také neustále připomíná další polarizující rozhodnutí, které mu snad zajistí hlas v islámských vodách: administrativní soud potvrdil právoplatnost jeho vyhlášky o odstoupení z Istanbulské úmluvy pro její údajnou LGBTQ+ ideologii a z ní plynoucí rozvratné tendence vůči tradiční rodině.

Předvolební taktikou byl jistě i zákaz levicové, prokurdské a feministické strany HDP, který řada států a lidskoprávních organizací označila za protiústavní. Hlasy voličů HDP – Kurdů a progresivně smýšlející mládeže – ovšem mohou být rozhodující. Těmto voličům totiž není lhostejný absolutní rozpad právního státu, jehož ukázkovým příkladem je nedávný rozsudek, který poslal do vězení na doživotí filantropa, podnikatele a lidskoprávního aktivistu Osmana Kavalu za údajné zosnování občanské mobilizace v parku Gezi v roce 2013, nebo snížení trestu Cermalovi Metinovi Avcimu, který loni zavraždil svou partnerku, studentku Pinar Gültekin. Ke snížení trestu došlo na základě vrahova dobrého chování a uznání tzv. ne­­oprávněné provokace, což znamená, že soud dospěl k názoru, že vražda byla spáchána ve stavu hněvu nebo silného rozrušení způsobeného jiným nespravedlivým činem.

Rozhodující bude jednota

Je téměř jisté, že volby neproběhnou spravedlivě. Lze očekávat například upřednostňování kampaně AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje) v médiích, která jsou z velké části vlastněna Erdoğanem nebo s ním spřátelenými rodinami. Stejně tak je jisté, že pokud AKP přesto nedosáhne na požadovanou většinu, Erdoğan se jen tak nevzdá a nestáhne se. V tomto ohledu bude na opozici, zda zůstane jednotná a přijde s efektivním řešením ekonomické krize. Aktuál­ně je koalice pěti opozičních stran totiž ideologicky velmi rozkročená. Nejsilnější opoziční středolevicovou silou je CHP (Republikánská lidová strana) s podporou kolem 25 procent. Spíše centristická a konzervativnější Iyi parti (Dobrá strana) úspěšně ukrajuje hlasy AKP a ultrapravicové nacionalistické MHP (Nacionálně činná strana). Zbylé tři nově vzniklé pravicové strany bývalých členů Erdoğanova kabinetu zatím pojí především společný nepřítel. Ten u příležitosti nedávného šestého výročí nepovedeného vojenského puče k narůstající ekonomické krizi poznamenal: „Stejné síly, které před šesti lety stály za pokusem zlomit Turecko prostřednictvím puče, se jej nyní snaží zničit skrze ekonomiku, ale i tuto výzvu Turecko úspěšně přežije.“ Možná je ale namístě připomenout výrok turecko­-německé politoložky Sinem Adar a položit si otázku, zda Turecko přežije Erdoğana.

Autorka studuje blízkovýchodní studia se zaměřením na Turecko na FFUK.