V červnu 2019 jsem po letech aktivního odpírání poprvé v životě cestoval letadlem. Výlet do Athén mi výrazně zvýšil uhlíkovou stopu, a navíc jsem se dobrovolně vystavil dvěma věcem, k nimž jsem měl podobný odpor jako k létání, totiž slunci a vedru. Proč? Je to prosté, podlehl jsem erótu. Proto jsem toho nikdy nelitoval, ale existuje i další důvod: kočky. V Athénách jsou všude a obdivuhodné je především to, jak se chovají – jako by jim město patřilo. Mohl bych napsat, že se mi líbilo, jak uvolněně se ve veřejném prostoru pohybují Athéňané a Athéňanky, ale vždy jsem měl radši zvířata než lidská zvířata. Jakkoli ne všechny kočky si v Řecku žijí jako v ráji, o lidech ani nemluvě, rozdíl oproti Česku je markantní. A proto bych chtěl vzdát hold bytosti, která mi athénskou kočičí idylu připomněla a v tuto chvíli už bohužel není mezi námi. Extrovertní černobílý kocour Šmucík se s neuvěřitelnou samozřejmostí a jistotou promenoval v okolí rušné křižovatky na pražských Malvazinkách (mezi Albertem, kde sedával vedle automatu na kafe, prodejnou pekárny Kabát, trafikou a řeznictvím), vyhříval se na slunci – rozvalený na zídce nebo na chodníku – a hlasitě se dožadoval pohlazení od kolemjdoucích. Měl vlastní facebookový profil (Šmucík – borec z Malvazinek) a početný fanklub, který stránku zásoboval fotkami. Stala se z něj zkrátka lokální celebrita, která lidem připomínala, že není nic přirozenějšího než chtít se ve své čtvrti cítit jako doma. Když před zhruba dvěma měsíci odešel z tohoto světa (nedoplatil na svůj bezstarostný životní styl, ale na selhání ledvin), jeho fanoušci spontánně přejmenovali místní zastávku na Malvazinky – U Šmucíka; někdo dokonce vytiskl nový jízdní řád a propašoval ho do vitrínky. William S. Burroughs v knize Kočka v nás napsal: „Kočky nenabízejí žádné služby. Kočka nabízí sebe.“ Má pravdu, ale můžeme se od nich i hodně naučit.