Od africké literatury by mnozí intuitivně očekávali, že hladovění a jeho následky budou tvořit jeden z nejčastějších motivů. Skutečnost je ale jiná. Následující text na pěti příkladech ukazuje, že v subsaharských románech, kde hraje důležitou roli jídlo, bývá spíš řeč o jeho dostatku, či dokonce přemíře.
S Afrikou jsou často spojovány extrémy: kmenové války, banánové republiky, dětští vojáci, obchod s lidmi a samozřejmě i ubohé bytosti kost a kůže. Stačí si vzpomenout na proslulý esej Jak psát o Africe (viz A2 č. 4/2021), v němž Binyavanga Wainaina ironicky vyjmenovává mnohá klišé západní reprezentace afrického kontinentu, mimo jiné právě hlad: „Na obálce nebo uvnitř knihy se nesmějí objevit spokojení a vyrovnaní Afričané, tedy ledaže by získali Nobelovu cenu. Kalašnikov, vystouplá žebra a obnažená ňadra: na tohle vsaď.“ Afrika ani subsaharské literatury však nejsou plné hladovějících Afričanů a Afričanek.
Pátrání po motivu
Bylo by přitom nemístné tvrdit, že tento problém na africkém kontinentu neexistuje nebo že byl společnými silami Západu a místních vlád zažehnán. Je smutná pravda, že každý čtvrtý obyvatel subsaharských států trpí podvýživou (nejvážnější situace je v Jižním Súdánu, Středoafrické republice či Somálsku). To však z této skutečnosti ještě nedělá zmapovatelný literární motiv. Podobně Evropané vypijí nejvíce pint, půllitrů či tupláků piva za rok, a přesto bychom v evropských literaturách jako jedno z témat nutně nehledali poruchy trávicího traktu, respektive rakovinu konečníku či nadměrné usazování tuků převážně v oblasti břicha.
Dozajista se najdou literární díla Subsahařanek a Subsahařanů různých žánrů, která budou hlad reflektovat, tak jako Josef Formánek v Úsměvech smutných mužů (2014) popisuje fatální konsekvence alkoholismu. Když jsem prohledával svoji knihovnu frankofonních a anglofonních afrických autorek a autorů, opravdu mě do očí uhodilo několik románů, které do této tematiky zapadají – avšak ze zcela jiného úhlu pohledu: tři autoři a dvě autorky pocházející z různých částí subsaharské Afriky, publikující ve třech historicky odlišných obdobích (koloniálním, postkoloniálním a současném) a věnující se naprosto odlišným problematikám. Spojuje je forma angažovaného románu, který odráží nespravedlnosti na různých úrovních, jež se často až zdrcujícím způsobem propisují do každodenního života obyčejných Afričanů, ale také právě motiv potravin. Není v nich přitom řeč ani tak o hladu, jako spíše o nasycenosti či přesycenosti a jejich podobách.
Palčivé hostiny
Úvodní příklad nás přivádí k extrému překračujícímu stav sytosti, a to k touze po permanentním opojení. Slavný, byť ve své době vysmívaný nigerijský spisovatel Amos Tutuola ve svém prvním románu Piják palmového vína (The Palm-Wine Drinkard, 1952; česky 1966) přivádí na scénu postavu-vypravěče pijana. Jeho nenasytnost způsobila smrt sběrače, jenž si srazil vaz při pádu z palmy. Tato ztráta je pro pijáka nevyčíslitelná, protože jedině on byl schopen alespoň částečně zklidnit jeho apetit. Pijan se tedy vydává na mytickou cestu, při které neváhá sestoupit do města mrtvých, odkud chce sběrače přivést. Neukojitelná žízeň a vidina téměř nekonečných zásob palmového vína (vypravěč totiž zdědil po otci úrodný palmový háj) je pro čtenáře vstupenkou do světa jorubské mytologie a kosmologie. Setkává se s fantaskními bytostmi, objevuje svět vyvěrající z imaginace naprosto odlišné kultury a je svědkem proměny líného pijana v cestovatele mezi skutečností a neskutečností.
Jiným případem je románová prvotina senegalského spisovatele Ousmana Sembèna Le docker noir (Černošský dokař, 1956), ve které hraje dostatek jídla důležitou roli pevného bodu ve společné paměti nelegálních imigrantů, pracujících v marseilleském přístavišti. Román mimo jiné popisuje tísnivé životní podmínky přístavních dělníků pocházejících z francouzských kolonií v Africe – od rasismu ze strany zaměstnavatelů přes směšně nízkou výplatu či nesnesitelné ubytování až po naprostou izolaci od lokálních obyvatel. K nápravě poměrů imigrantům nepomáhají ani neustálé stávky. Vše ale může alespoň na chvíli znovu získat lidskou tvář, a to když unavení subsaharští dělníci vcházejí do jedné restaurace poblíž přístavu, kde majitelka vaří pokrmy z jejich domovin a vždy jim připraví ohromné porce. Zde se hojnost jídla mění v živou a hmatatelnou vzpomínku na rodnou půdu a zároveň uzdravuje unavené tělo po celodenní vysilující práci. Plný talíř je ostrovem v nestabilním moři bídy, kde se snoubí poměrně nebezpečná práce s mnohovrstevným útlakem.
Třetí knihou z doby boje proti kolonialismu je román Mission terminée (Splněná mise, 1955) od kamerunského aktivistického spisovatele Monga Betiho. I tady najdeme motiv hojnosti jídla – nebo dokonce přemíry. Hlavní postava, Jean-Marie Medza, je jakožto intelektuál studující v bělošské škole vyslán příbuznými do rodné vesnice manželky svého strýce, jež od něj utekla. Jean má za úkol přivést ji zpět. Čelí však jedné překážce, kterou vnímá jen on sám: je oslavován coby hrdina, protože jakožto jediný z rodiny a z okolí studoval na koloniální škole, což v něm ale vyvolává morální krizi – studia nedokončil, u maturity propadl a prokazovanou čest si nezaslouží. Vesničané se mu chtějí zalíbit, a tak pro mladého muže pořádají noc co noc oslavy s obrovským množstvím jídla a pití všeho druhu. Avšak sousto v ústech a hlt v krku spaluje Jeanovi vnitřnosti a připomíná mu jeho zdrcující neúspěch. Snaží se tedy opakovaným oslavám vyhýbat, ale bezvýsledně a každá nová hostina je pro něj čím dál palčivějším mučením ducha. Jeho přátelé si ale nedají říct – chtějí mu dokázat, jak si ho váží, a zároveň předvést muži z města, že i vesnický život je zdrojem bohatství.
Když není komu dávat
Z postkoloniální doby pochází román La Grève des bàttu (Stávka žebráků, 1979) od Aminaty Sow Fall, jedné z prvních frankofonních prozaiček ze subsaharské oblasti. I ona zapojuje motiv potravinového dostatku, vykresluje jím ale úplně jiný aspekt senegalské společnosti: pověrčivost. Představitelé hlavního senegalského města Dakaru se rozhodnou před volbami násilím vyhnat všechny žebráky na opuštěnou farmu několik kilometrů za město, aby se zalíbili svým voličům. Nepočítají však s jednou věcí, a to zvykem tzv. povinné almužny. Obyčejní lidé jsou naučení, že pokud něco chtějí nebo je čeká nějaká životní zkouška, případně pokud čelí nemoci, musejí darovat jídlo nebo peníze žebrákům, aby si naklonili síly ovládající chod vesmíru. Avšak po čistce v dakarských ulicích není komu dávat. Vzniklý chaos má dva následky. Odkladiště žebráků, které je brzy objeveno, se rychle stane oázou hojnosti. Dakařané tam nanosí obětiny všeho druhu a žebráci, aniž by kohokoli o cokoli žádali, tak mají vše: střechu nad hlavou, neuvadající komunitní život, jídla a pití, co hrdlo ráčí. Zároveň se ale lidé od stávajícího vedení města odvrátí, neboť nerespektuje tradice. Obraz nekonečných zásob je ironickým vítězstvím té úplně nejnižší sociální třídy, která pouze špinila ulice, nad tou téměř nejvyšší, jež ulice vyčistila, aniž by vzala v potaz fungování společnosti.
Posledním příkladem je mezinárodně oceňovaný román skotsko-sierraleonské spisovatelky Aminatty Forny Ancestor Stones (Kameny předků) z roku 2006. Hlavní hrdinka Abie se po letech strávených v Londýně vrací do rodné země, zničené táhlou občanskou válkou (Sierru Leone opravdu sužovala od roku 1991 celých jedenáct let občanská válka, do které byly zataženy okolní státy, tisíce žoldáků a dětských vojáků). Setkává se se svými tetami, od nichž získává velice úrodná pole kávovníků. Dějovou linku románu tvoří příběhy a osudy těchto žen. V jejich pozadí nicméně vzkvétají kávovníky, které přinášejí vidinu lepší budoucnosti nejenom Abie, jež se díky své píli stává úspěšnou pěstitelkou kávy, ale naznačují i světlou budoucnost úrodné země, která se vzpamatovává z kruté války.
Netvrdím, že subsaharské literatury jsou protkané motivem dostatku jídla, ať už v pozitivním či negativním významu. Spíš jsem chtěl ukázat, že ačkoli reálnou Afrikou hlad obchází, nemusí se to nutně tematizovat v literatuře. Jak se však otiskne do subsaharských literatur velice reálně hrozící potravinová krize způsobená šílenstvím Kremlu, to ukážou až následující postcovidové roky.
Autor je romanista.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.