minirecenze

Roman Vojkůvka

Potřeba hladu

Paper Jam 2021, 146 s.

Novela Potřeba hladu prostřednictvím poměrně neobvyklé hlavní postavy ohledává městskou periferii i okraj společnosti a dotýká se rozšířených diagnóz aktuálního světa: krize mužství, vyhoření či ztráty smyslu života. Čtyřicátníku Markovi, který žije s partnerkou, chodí do práce a má vyhlídku usedlého rodinného života, najednou přestane každodenní pachtění dávat smysl. Rozpad hodnot i víry v to, co ho obklopuje, vyřeší radikálním činem: odejde od ženy a začne žít jako bezdomovec. Živí se sběrem barevných kovů a vracením lahví, přespává ve staré fabrice. Aby si udržel psychické zdraví, vždy na konci měsíce si nakoupí čisté oblečení, využije veřejnou sprchu, zajde za prostitutkou, do kina, povečeří v restauraci a nakonec přespí v hotelu. Potřebuje zkrátka pobývat na dně a pociťovat hlad, jinak by si nedovedl vážit zdánlivých samozřejmostí: „Nechtěl být nasycen, toužil po hladu, protože ten mu dával pocit, že život má smysl.“ Přerod průměrného muže v „lidské zvíře“ je popsán stroze, ale celkem uvěřitelně. Do detailů je vylíčeno postupné přivykání bezdomovectví, každodenní rutina i pár dramatických scén, osamělost i cosi jako vztah. Z několika zmínek o mladých slaboších a oblbující závislosti na technologiích sice mírně vane boomerská zášť, ale to asi prostě ke ztrátě radosti ze života patří. I když hrdina není středoevropským Jackem Londonem, jak se píše na obálce, a autor se nepřibližuje Orwellovu Holdu Katalánsku, které Marek zmiňuje jako kontrapunkt neautentické literární tvorby, jedná se o celkem povedenou psychologickou sondu do rozvrácené současnosti.

Karel Kouba

David Klimeš

Vir

Akropolis 2022, 196 s.

Vedle množství publicistických prací a několika povídkových antologií se v českém literárním prostředí dosud nikdo tematicky nevypořádal s koronavirovou pandemií. Se svým prozaickým debutem Vir se o to nyní pokouší vysokoškolský pedagog a úspěšný novinář David Klimeš (nar. 1982). Jeho fikční svět je zasazen do nedaleké budoucnosti, v níž panuje zdravotnická totalita, tzv. virocida. Veškerý život je podřízen úzkostlivému dodržování přísných hygienických pravidel a s jejich pomocí získává stát nad občany neomezenou moc. Na rozích ulic jsou umístěni kamerami kontrolovaní žrouti, do kterých se vhazují mince určené k boji proti pandemii, jediný uznávaný pozdrav zní „Nic než pomoc“. Není to špatný nápad, zdá se ovšem, že autor, nejspíš omámen vlastní originalitou, jaksi zapomněl na to, že základem epiky je příběh. V románu se v podstatě nic neděje. Protagonista Vítek je bývalý populární hudebník a typický lúzr, kterému jsou neustále vysvětlovány určité politické a společenské souvislosti. Nejprve stárnoucím otcem, za nímž dochází jednou týdně s nákupem, po jeho smrti pak starostou města, od něhož se zase dozvídá, že všechno bylo jinak. Tyto pasáže jsou dost nudné, obzvláště otcovy dlouhé monology, které jsou vystavěny jako prvoplánové traktáty věnované především politickým událostem a jejich významu. Vše je ovšem velmi nekonkrétní a vágní, vyplněné nepřekvapivými pojmy jako klientelismus, liberalismus, korporace a podobně. Váhám, jedná­-li se vskutku o beletrii, anebo o prozaizovanou politickou žurnalistiku.

Erik Gilk

Karolína Ryvolová (ed.)

Všude samá krása. 20. století v povídkách romských autorů

Kher 2021, 224 s.

Nakladatelství Kher, které se věnuje zprostředkovávání romské tradice a literatury českým čtenářům, nedávno vydalo výbor kratších romských próz. V roce 2014 vyšla (pouze elektronicky) kniha Moji milí s podtitulem Sbírka romské narativní prózy, jíž měla být současná publikace původně reedicí. Všude samá krása na ni nakonec navazuje, protože obsahuje kromě děl nových spisovatelů a spisovatelek i čtyři texty z literárního archivu organizace Romea od autorů narozených kolem roku 1950. Prózy souboru spojuje přináležitost k žánru vakeriben pal o dada (vyprávění o předcích). To, co bychom v evropské tradici vnímali jako epizody z rodinné kroniky či memoárů, zde obstojí samostatně jako krátké uzavřené vzpomínky na rodiče či prarodiče. Před zraky čtenářů defilují plnokrevné figurky mužů a žen s různými slabostmi, ale pokaždé s velkým srdcem. Příběhy jsou řazeny chronologicky dle obsahu povídek – z vesnice doby druhé světové války se tak přesouváme do normalizačních měst a následně do Prahy devadesátých let. A právě závěrečné texty do souboru vnášejí hořkost, která předchozím, leckdy až idealizovaným vzpomínkám na drsný, ale autentický dávnověk, kdy k sobě „lidé měli blíž“, chybí. Mladí Romové, které rodiče posílají do školy, jsou ze vzdělání vylučováni a čelí skinheadským útokům, zatímco v privatizovaných domech stoupá nájemné. Od vyprávění o předcích se tak dostáváme k příčinám dnešního stavu naší společnosti.

Klára Soukupová

Isabela Figueiredo

Tučná

Přeložila Júlia Jellúšová

Portugalský inštitút 2022, 215 s.

Portugalská spisovatelka a bojovnice proti genderovým stereotypům Isabela Figueiredo vydala v roce 2016 svůj první román s autobiografickými rysy, který letos vyšel pod názvem Tučná ve výtečném slovenském překladu Júlie Jellúšové. Figueiredo se v knize dotýká dosud bolestivého tématu – osudů rodin tzv. retornados, navrátilců z bývalých afrických kolonií, které v roce 1974 po Karafiátové revoluci získaly samostatnost. Tisíce lusofonních Afričanů s portugalskými předky mířily do země, kterou často znaly jen z učebnic. Nebyli přijímáni dobře, lišili se mluvou, zvyky i stylem oblékání a nezřídka padali na sociální dno. Rodina protagonistky románu, kousavě vtipné glosátorky Marie Luísy, měla situaci ještě komplikovanější: rodiče ji ve dvanácti letech poslali k portugalským příbuzným a sami se rozhodli zůstat v Mosambiku a navzdory bezpečnostním rizikům si vydělat na „lepší život“. S dcerou se setkali až za deset let. Nevšední vztah především s matkou poté dívku poznamenal na celý život. Vyvolal v ní nutkavou potřebu být milována druhými, minimalizoval sebelásku a především podnítil až patologické sklony k přejídání. Maria Luísa je chytrá, úspěšná, obětavá, ale hlavně tlustá. To znamená šikanu v dětství, odsudky v dospělosti a k tomu celoživotní „tlusté“ uvažování, navzdory pozdějšímu zeštíhlení. Za posměšky napříč rodinným, partnerským i pracovním zázemím zaznívá silná kritika patriarchální společnosti, která se dosud nevyrovnala s traumaty nejen z let diktatury.

Karolina Válová

Tygři

(Tigers)

Režie Ronnie Sandahl, Švédsko 2020, 116 min.

Premiéra v ČR 4. 8. 2022

Autobiografická kniha Ve stínu San Sira od bývalého profesionálního fotbalisty Martina Bengtssona popisuje extrémní tlak, jejž na hráče vyvíjejí fotbalové kluby, v tomto konkrétním případě Inter Milán, a který může vést až k vážným psychickým problémům. Bengtsson ukazuje, jak se z fotbalistů na základě jejich úspěchů stává obchodovatelné zboží s přesně vyčíslitelnou hodnotou. V hrané filmové adaptaci Tygři se všechna tato témata v nějaké podobě objevují. Režisér Ronnie Sandahl (známý hlavně jako autor scénáře uznávaného sportovního filmu Borg/McEnroe) ale vzpomínky sedmnáctiletého teenagera, který se ocitne mezi dravými mladými fotbalisty, toužícími za každou cenu uspět, spojil s klasicky vystavěným dramatem o dospívání. Tygrům se daří skloubit schémata žánru „coming of age“ s formálními prvky festivalových filmů. Sledujeme chytlavý příběh mladíka, jenž prožívá první lásku a deziluzi ze svých dosavadních představ o životě, ale podaný stylem, který je velmi intimní a pozorovatelský. Kamera se soustředí na detaily hrdinovy tváře či těla a uzavírá většinu děje do komorních prostředí ubytovny pro sportovce – ze samotných zápasů tu vidíme jen několik útržkovitých záběrů. Snímek do značné míry stojí na mistrném tlumeném výkonu šestadvacetiletého Erika Engeho, na jeho zakřiknutých, ale odhodlaných pohledech a tělu proměněném v bezchybný stroj.

Antonín Tesař

David Dolenský

Electric Tattooing

Knihkupectví a galerie Xao, Praha, 7. 6. – 31. 8. 2022

David Dolenský z Ateliéru ilustrace a grafiky UMPRUM ilustruje dětské knihy pro nakladatelství Baobab, Bylo nebylo nebo Meander, ale zároveň je také praktikující tatér. Nyní vystavuje ve vršovické galerii Xao výsledky svého obsáhlého výzkumu o tetování. Ústřední část výstavy tvoří originální kolorované kresby doplněné o objekty ďáblíků. V galerijních prostorách se kromě ručně šitého alba s tetovacími motivy (tzv. flash book) nacházejí i velkoformátové litografie sloužící jako obrazová inspirace do tatérských salonů. Tyto vícebarevné kamenotisky zaujmou tím, že jsou precizně vytištěné a postaru adjustované mezi lištami. Zvolená časově náročná grafická technika snad odkazuje na nostalgii po pomalejším přístupu tatérů v minulém století. Vystavená díla doplňují hravé texty připomínající reklamní poutače – například „electric fast made to last“ nebo „high class work only“. K motivům západního tetovacího folklóru a odkazu předcházejících generací tatérů – Christiana Warlicha, Berta Grimma nebo Rosieho Camangy – přistupuje Dolenský s pokorou a fanouškovským nadšením. Nebojí se pracovat s kýčem a klišé, ačkoli způsobem provedení a výběrem barev ubírá motivům lebek, ďáblů, draků a zlomených srdcí na jejich obvyklé melodramatičnosti. Svět oldschoolových tetovacích salonů a elektrických strojků dále přibližuje Dolenského teoretická diplomová práce s obrazovou přílohou, která je na výstavě k nahlédnutí.

Klára Trsková

Matěj Samec, Apolena Vanišová

Válka je umění, a ne věda

MeetFactory, Praha, premiéra 8. 7. 2022

Plenérová inscenace Válka je umění, a ne věda je aktualizací a intervencí do úspěšné realizace Aluminiová královna z roku 2019. Tu obohacuje o souvislosti války na Ukrajině. Nová podoba je výsledkem setkání žen z Ukrajiny, Čečenska, Ruska a českých hereček v čele s Johanou Schmidtmajerovou. Hlavní roli tu hraje změna kontextu – toho velkého, geopolitického a dobového –, ale i přesazení inscenace do vyhnanství na dvorku pod dálnicí. Scéně dominuje požární schodiště, hudba se prolíná se šumem automobilové dopravy, pravidelné klapání, jak kola aut přejíždějí přes spáru ve vozovce, udává rytmus, z barelů šlehají plameny a srší jiskry. Hana Müllerová postává nad plynovým sporákem, na němž se v hrnci vaří voda. Ta před koncem představení dosáhne varu a vzkypí, ale nikoho to nezajímá – nenásleduje žádná reakce. Totální apatie bude v mých očích mít ještě dlouho podobu přetékajícího hrnce. Zajnap Albastová postupně zapaluje svíčky v akváriu, a když je zakryje poklopem, sledujeme, jak jedna po druhé rychle zhasíná… A nad pytli s černou násypkou, opět vypůjčenými už z Aluminiové královny, se nemůžu zbavit pocitu, že to je ta ukrajinská pšenice, v jejímž vývozu Rusko brání zbraněmi. Světové dění se dnes odehrává na anglojazyčném twitteru, mezi vsuvkami vlastního života, prožívaného o samotě s narozeninovým dortem a depresí. Co je poselstvím této intervence v MeetFactory? Poznání, že se sdílením emocí neuděláte chybu ani v době míru, ani v době krize.

Marta Martinová

Letní kapela

S/T

LP, Indies Scope 2022

Nejnovější projekt Jaromíra Švejdíka alias Jaromíra 99 vznikl „v srdci Rychlebských hor“, když si zpěvák, skladatel a výtvarník s kamarády brnkal u ohně písničky svých starších projektů Priessnitz nebo Umakart. Prosluněný název kapely však klame, i tentokrát se posluchačům dostane z větší části posmutnělých písní. Úvodní skladba Zahradníkem shrnuje Švejdíkovu pracovní kariéru od dob, kdy dělal zahradníka v Gräfenbergu (Lázně Jeseník), kde „na podzim hrabal listí a v létě sekal louku“, přes práci deratizéra a kotelníka na chatě ROH až po barmana, kdy „s kocovinou ráno se probouzel“. Jak to pokračovalo dál, se už bohužel nedozvíme. Píseň nazvaná A prý ráj, na což v textu navazuje „už je blízko“, je kritikou totalitního období Československa. Zpěvák vzpomíná mimo jiné i na své rodiče – jak „táta dělal na tři šichty a o víkendech ještě fušky“ a „máma počítala peníze“. Zdánlivě nejveselejší je skladba Na řece s refrénem „Kluku, utíkej“. Uvozuje ji bezstarostné pohvizdování, ale tato odlehčenost kontrastuje s textem, podle něhož má kluk chytnout dívku za vlasy a povalit ji do trávy. Vždyť jí to nevadí. U tohoto rape songu, který posluchače láká, aby se přidal k chytlavému refrénu, běhá mráz po zádech. V následujících Jámách hladových se pak vypráví o krutých válečných dnech plných hladu a zimy… Letní kapela je jedním z mnoha hudebních projektů, za něž vděčíme covidovému lockdownu. Tedy období, které mnohým přidalo volný čas, ale také nám připomnělo, že nemusí být jen lépe.

Jiří G. Růžička