Kresba Černýberan
Stalo se už zvykem, že při každé velké události, která otřásá světem, vyběhnou na mediální scénu světoví intelektuálové, aby moudře a s jasným vhledem nasvítili události, jež se odehrávají všem on-line před očima, pro které však často nevidíme.
Někdy vybíhají ze zvyku sami, jindy jsou vyvoláváni jako duchové viny, jako během finanční krize v roce 2008, kdy selhal ekonomický rozum, který krizi spustil i přehlédl, a tak s výčitkou žádal myslitele celku, filosofy, aby světu řekli, kudy jít. Jak zoufalé je požadovat návod na život! Jako by ke všemu bylo odpovědností filosofa skutečně řídit svět, jak kdysi doufal Platón v Ústavě, vidět do jeho střev a radit ostatním, co se sebou mají dělat. Druhé volání k odpovědnosti nastalo v době pandemie neznámé nemoci, jež rozdělila dokonce i dosud nejsrozumitelnější vědu těla, tedy medicínu, na dva tábory: na ty, kteří měli před nemocí pokoru, a na ty, kteří ji z lásky k neomezené osobní svobodě spíše přehlíželi.
Třetí vlna požadavku, volající intelektuály k tomu, aby veřejně řekli své k osudovému světovému dění, přichází dnes, kdy na východě Ukrajiny probíhá ruská agrese, které se ukrajinská armáda zatím brání. Je to zajímavá přehlídka bezmoci a zoufalství, neschopnosti vciťovat se do utrpení nevinných lidí, kterým rakety ničí obydlí a zabíjejí blízké, ale také výstavka krásných starých myšlenkových a politologických klišé, která právě tato válka možná chce překročit a vymazat z politického myšlení.
Jak jinak číst zemanovský rozhovor Henryho Kissingera, který doporučuje, aby se Ukrajina vzdala části své země, protože celá se stejně neubrání, a když se nějaký ten kus hodí vlku, zůstane koza celá. Krym je „fait accompli“, řekl svého času o anexi ukrajinského Krymu Rusy český prezident Miloš Zeman, Kissinger neříká de facto nic jiného, jen nechává Ukrajině svobodu v tom, aby si vybrala, jak velká tato „hotová, uzavřená věc“ bude, jak velký kus masa vlk sežere. Stará počtářská reálpolitika moci v době postmoderního fašismu v Rusku, to je velké nepochopení toho, co se v Rusku fakticky stalo.
Jak jinak číst úvahy Noama Chomského, který za ruským útokem vidí podlou americkou snahu rozpoutat proxy konflikt, který oslabí Rusko, přičemž jaksi mimochodem přemýšlí o Ukrajincích jako o Polorusech, kteří mají vlastně jen omezené právo na vlastní zemi, přesně tak, jak to ve své doktríně dlouhé měsíce a roky opakuje ruský agresor Vladimir Putin.
Jak jinak číst úvahy Jürgena Habermase, filosofa frankfurtské školy, který ze strachu z jaderných zbraní doporučuje jednání a dohodu, ačkoli postmoderně fašistická podstata Putinova režimu jakékoli jednání znemožňuje, protože dohoda se uzavírá jenom proto, aby se mohla kdykoli násilně zrušit. Habermas jako by v úvahách o válce na Ukrajině mluvil o nějakém teoretickém vzdáleném světě, který není z této planety a jejž lze snadno u obrazovky poštelovat a uvést do pořádku.
Všichni tři jmenovaní, jakkoli v mnoha ohledech jistě velmi rozdílní intelektuálové, mají jednu věc společnou: jsou to devadesátníci, kteří pracují s postupy a operacemi, jež se jim osvědčily v zažité zkušenosti po celý život, převážně však ve světě, který je dávno minulostí a svými dozvuky nás nyní toliko dobíhá. Konflikt s Putinem a jeho postmoderní fašistickou verzí režimu, která dokáže jako v mixéru mísit nejmodernější technologie s nejbarbarštějším tělesným a mentálním mučením do hladce vymíchaného koktejlu mocenské manipulace, je právě proto jiný než ty, jež tito jindy velmi moudří starci zažili. Recepty smíření, které nabízejí, jsou dány nepochopením jinakosti dnešního střetu na Ukrajině, jenž je bratrovražedný, koloniální a antikoloniální zároveň.
Slavoj Žižek, který při volání intelektuálů na scénu světa nemohl chybět, upozorňuje na možné oslabení Evropy, jež si neuvědomuje, že se teď dostala do imperiálního střetu zájmu. Aby se neztratila v jejich souboji na dálku, musí zůstat ve hře jako někdo, kdo kromě diplomatické a ekonomické moci disponuje i vojenskou silou. Musí se zbavit své pacifistické tradice, která mimo jiné nepočítala s perverzní podobou putinovského fašismu. Jako by Evropa musela udělat dvojí dekolonizační práci zároveň, směrem ke Spojeným státům i směrem k Rusku, aby se stala sama sebou. Což mimo jiné znamená: někým, koho Rusko jen tak nebude moci přehlédnout.
Evropská představivost se dnes pere sama se sebou. Ani po pěti měsících ničení a zabíjení na Ukrajině si neumíme představit, že by válka byla na našem území, neumíme si představit, že by ekonomické sankce nakonec neuspěly, neumíme si představit, že by se konec války musel vybojovat.
Intelektuálové dnes mohou pomoci především se cvičením představivosti. S pochopením, že se bojuje jiná válka než dřív, že Rusko je jiné, než jsme si dosud mysleli, a že tudíž jiné musejí být i postupy obrany a protiútoku. O koloniální podstatě války mluví nejen Žižek, ale i politolog Ivan Krastev, Žižek se už lehce dotýká esence putinovského fašismu (jen škoda, že si ho nevšiml dříve – v době, kdy psal pro ruskou televizi sloupky).
Nechme už definitivně stranou vzpomínky na studenou válku a její logiku, která formovala myšlení probíraných devadesátníků. Zbytky, které po ní přežily, jsou jiné povahy, jinak se mísí, vybarvují a transformují. A toto je třeba v dnešní válce myslet.
Autor je publicista.