Pro většinu z těch, kteří po dvou letech pandemie covidu-19 s nadějí vyhlíželi světlé zítřky, je rok 2022 krokem do reality plné finanční úzkosti, obav z války a stále ničivějších projevů změny klimatu. Většinou doufáme v návrat do normálu, místo toho se ale v rychlém sledu střídají krize, jež nedávají prostor k úlevě. Právě takto možná vypadá nový normál: následující léta se ponesou ve znamení kumulujících se krizí. Zásadní otázkou by proto mělo být, jak těmto krizím čelit a jak se vzájemně podpořit. Způsoby a cesty, které nalezneme, by přitom neměly jít na úkor kvality života dalších lidí ani planetárních ekosystémů.
Další existenční ohrožení má podobu rostoucích cen potravin a energií. Podle výzkumu Českého rozhlasu a organizace PAQ Research z května letošního roku stěží vyžije se svými příjmy až pětina obyvatelstva. Zvyšující se ceny energií a jídla, jež potřebujeme k naplnění našich základních potřeb, předvídatelně dopadají v první řadě na ty nejchudší – seniory, nízkopříjmové rodiny a samoživitelky. I ostatní však nárůst cen výrazně pociťují a hrozí jim propad do chudoby.
Ačkoli inflace v červnu dosáhla osmnácti procent, vláda nepřišla s významnou celoplošnou podporou typu snížení spotřební daně nebo zdanění energetických koncernů. Kromě tlaku na současnou vládu je proto namístě přemýšlet nad tím, jak situaci zvládnout bez ní. Důležité je přitom vytváření sítí vzájemné pomoci, které se leckde podařilo vybudovat v čase covidové pandemie – ať šlo o šití roušek, pomoc důchodcům s nákupy nebo distribuci jídla ohroženým skupinám.
Jak by takové sítě podpory v boji proti hladu mohly vypadat? Mnoho z nich již existuje v podobě komunitních či lidových kuchyní, kde lidé společně vaří z přebytků a darů a jídlo pak rozdávají ve svých komunitách. Společné vaření šetří energii, čas i náklady. Sdílení jídla přes komunitní lednice nebo spižírny přístupné všem, do nichž mohou lidé nosit to, co doma nevyužijí, a vzít si to, co zrovna potřebují, jsou dalším příkladem svépomocného přerozdělování jídla. Podobně také společné zahradničení a sdílení výpěstků. Napojení na místní pěstitele, výrobce a prodejce pomáhá udržet místní ekonomiku v čase krize nad hladinou, zároveň jsou tyto ekonomicko-sociální vztahy i ekologické.
Podobné společné aktivity ukotvené v jednom místě a využívající převážně místních zdrojů vytvářejí nové ekonomické vztahy, které nejsou postaveny primárně na peněžních transakcích, ale na společné práci a směně. Zapojení lidé se pak stávají odolnějšími vůči proměňujícím se vnějším podmínkám, jako je například nárůst cen.
Zatímco v době pandemie lidé znají vnějšího viníka, z nedostatku peněz na zajištění základních potřeb často viní i sami sebe. Těžce se jim o tématu mluví s druhými a ještě těžší je pro ně sdílet svou úzkost. I proto není jednoduché podobné skupiny vytvářet. Mohou přitom poskytnout nejen přímou praktickou pomoc, ale také psychickou podporu – už jen zdůrazněním zdánlivě banální skutečnosti, že „v tom nejsme sami“. Nebo třeba při společném rozkrývání vztahů nespravedlivého a destruktivního systému, postaveného na maximalizaci zisku, který je skutečným viníkem současné situace.