V souvislosti s válkou na Ukrajině se často zmiňuje závislost rozvojových zemí na ukrajinském vývozu obilí. Potravinová bezpečnost je ale vykoupena ekologickou katastrofou, neboť intenzivní průmyslové zemědělství využívá skoro tři čtvrtiny plochy Ukrajiny.
Ukrajina je důležitým hráčem na světovém trhu zemědělské produkce. Patří do první desítky světových vývozců obilí a zaujímá první místo v pěstování a vývozu slunečnice a slunečnicového oleje. V roce 2021 Ukrajina sklidila 85 milionů tun obilí. V hospodářském roce 2021–2022 země plánovala vyvézt 67 milionů tun obilí. Do začátku května letošního roku Ukrajina prodala 46 milionů tun zrna, 21 milionů tun ale ještě stále nebylo vyvezeno.
Naneštěstí to zřejmě nebude tak snadné. Ukrajinské přístavy jsou nyní blokovány v důsledku ruské agrese. V loňském roce činila ukrajinská populace 43,5 milionu osob. Zbývajících 21 milionů tun obilí převyšuje domácí spotřebu, která se pohybuje mezi 18 až 20 miliony tun obilí ročně. Počet lidí, kterým kvůli zablokování ukrajinského vývozu hrozí hladovění, je však několikanásobně vyšší. Rozvojové státy totiž ukrajinské obilí kupují převážně jako potravinu, kdežto na Ukrajině se 70 až 75 procent spotřebuje pro dobytek.
Tragédie černozemě
Ukrajina vývozem obilí významně přispívá ke světové potravinové bezpečnosti, ale ukrajinští vědci, ekologové ani zodpovědní politici se tím nechlubí. Pro Ukrajinu je to velká tragédie, neboť tento úspěch je možný jen za cenu ničení přirozených ekosystémů, ztráty druhové rozmanitosti a degradace půdy. Zemědělsky se využívá 71 procent ukrajinského území. V roce 2012 orná půda pokrývala 53,8 procenta území Ukrajiny, kdežto v roce 2018 to bylo už 56,8 procenta. Pro srovnání uveďme, že v Evropské unii to je pouhých 25 procent. Za šest let se tedy plocha orné půdy rozšířila o tři procentní body neboli o 1,8 milionu hektarů. Ukrajina má třetí největší podíl orné půdy na světě.
Plocha tamní silně degradované a málo produktivní půdy dnes činí nejméně šest a půl milionu hektarů, celkově je však třeba přestat s využíváním devíti milionů hektarů půdy, která má v důsledku poškození povrchové vrstvy nízkou úrodnost. Zemědělští a půdní vědci tvrdí, že tyto plochy je třeba změnit na stepi, louky a lesy, agrobyznys je ale dále využívá. Rok co rok eroduje dalších šedesát až osmdesát tisíc hektarů orné půdy a každoroční ztráty humusu slavné ukrajinské černozemě se pohybují kolem šesti set kilogramů na hektar.
Zemědělství přispívá k ukrajinskému hrubému domácímu produktu dvanácti procenty. To bychom neměli považovat za důkaz úspěchu, ale spíš hospodářské zaostalosti, protože podíl zemědělství na HDP v rozvinutých zemích nepřesahuje jedno až dvě procenta. Nízkou hospodářskou efektivitu zemědělství si lépe představíme, uvědomíme-li si, že k dosažení dvanáctiprocentního podílu na hrubém domácím produktu je potřeba zemědělsky využívat 71 procent celé plochy země! V nedávné minulosti se o Ukrajině hovořilo jako o obilnici Sovětského svazu. Na dnešním světovém potravinovém trhu ale nesmí zůstat pouhým surovinovým přívažkem. V hospodářském roce 2019–2020 Ukrajina vyvezla 57 milionů tun zrna, avšak jenom 334 tisíc tun mouky. To znamená, že produktu s určitou přidanou hodnotou, tedy mouky, bylo vyvezeno stosedmdesátkrát méně než nezpracovaného materiálu – zrna.
Vývoz vlastní budoucnosti
Ekonomové varují, že zemědělství další ekonomický rozvoj Ukrajiny neumožňuje, protože jeho potenciál se už vyčerpal. Je čas dominanci tohoto odvětví v ukrajinském národním hospodářství ukončit. Převažující vliv zemědělství na utváření půdní politiky Ukrajinu vzdaluje modelům ekonomického rozvoje a environmentální politiky zemí Evropské unie. Ekologové tvrdí, že ukrajinský zemědělský sektor nevyváží obilí, ale spíš přirozené ekosystémy, půdu, vodu, biodiverzitu a budoucnost země.
Největší ztráty zaznamenaly ukrajinské stepi. Stepní pás pokrývá čtyřicet procent země, skutečné stepi však najdeme jen na čtyřech procentech ukrajinského území, zbytek je rozoraný. Ničení luk a stepí pokračuje navzdory zákonům a vyhláškám, které hovoří o omezení podílu orné půdy a o tom, že do roku 2030 mají na 2,8 procenta země vzniknout další louky a pastviny. Ukrajinské ministerstvo životního prostředí udává, že zemědělství produkuje emise ve výši 92 milionů tun skleníkových plynů, což odpovídá emisím celého ukrajinského energetického sektoru – kromě výroby elektřiny to zahrnuje také dopravu a teplárenství.
Intenzivní zemědělství představuje největší nebezpečí pro ukrajinské životní prostředí, protože je hlavním faktorem destrukce přírodních ekosystémů, klimatických změn a znečišťování půdy i vody. Fakt, že 57 procent ukrajinského území pokrývá obdělávaná půda, znamená, že víc než polovina země je neustále ošetřována chemickými pesticidy. Z hlediska životního prostředí je ale tím hlavním problémem ztráta přirozených ekosystémů. Přírodní a polopřírodní krajina pokrývá méně než 22 procent země. Nedostává se místa pro rozšiřování lesů, stepí a mokřadů. Příčinou jsou chyby, k nimž došlo v první fázi pozemkové reformy v devadesátých letech a které se dosud nepovedlo napravit. To je důvod, proč Ukrajina nemůže dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana patnácti procent plochy celé země. Původně jej měla dosáhnout mezi lety 2010 a 2020, v roce 2019 ale bylo jeho splnění odloženo do roku 2030. Dnes je to jen sedm procent a pomalé rozšiřování chráněných oblastí doprovází zmenšování plochy, již zaujímají přirozené ekosystémy, které nejsou chráněny zákonem. V Evropské unii přitom chráněné oblasti pokrývají 26 procent celého území.
Problém půdní politiky
OSN prohlásila dvacátá léta 21. století za dekádu obnovy přirozených ekosystémů, ta je však nemožná bez vyřešení zásadní otázky: problému půdní politiky. Abychom mohli omezit svou ekologickou stopu a navrátit velké oblasti kulturní krajiny divočině, bude nezbytné změnit globální systém produkce a spotřeby potravin. Měli bychom přitom spíš než na klasické metody průmyslového zemědělství, které fungují jen v krátkodobé a střednědobé perspektivě, spoléhat na nové biotechnologie. V poslední době pozorujeme aktivní rozvoj potravinářských biotechnologií v podobě pěstování masa a mořských plodů, vertikálních farem, mléka vyrobeného pomocí droždí či umělé syntézy škrobu, které vyžadují mnohem méně půdy a zdrojů. Taková zařízení navíc lze snadno přesouvat podle potřeby. Potravinová bezpečnost nesmí záviset na geografii – to je důvod, proč musí být produkce potravin stejně mobilní jako jiné druhy výroby, například továrny na domácí spotřebiče nebo oblečení.
Zárukou světové potravinové bezpečnosti by se měly stát biotechnologie, lokální výroba potravin a odpovědná spotřeba. To všechno nám umožní uvolnit obrovské plochy kulturní krajiny pro regeneraci přirozených ekosystémů a druhové rozmanitosti – návrat divočiny. Zapojit se musí i zemědělský sektor, který by – nechce-li v budoucnu přijít o své místo na trhu – měl investovat do potravinových biotechnologií a přispět tak k transformaci potravinové produkce.
Ruská agrese proti Ukrajině ukázala, jak nebezpečné je spoléhat na dovoz energetických zdrojů, a potvrdila správnost Zelené dohody pro Evropu. Válka a s ní související hrozba globální potravinové bezpečnosti také naznačuje, že každá země by se měla zamyslet nad potřebou větší nezávislosti v produkci potravin. Hrozbu jejich nedostatku s sebou nepřináší jen válka, ale také další globální problémy, jako klimatická změna, přírodní a antropogenní katastrofy. Stačí jedna taková událost, aby propukl hlad, který může ohrozit miliony lidských životů. Lidé na kterémkoli místě na světě nesmějí být bezprostředně závislí na událostech, k nimž dochází v jiném státě na jiném kontinentu, a žádná země by neměla ničit své životní prostředí proto, aby živila ty ostatní.
Z anglického originálu Ukraine’s ecosystems: the price for global food security, publikovaného 16. června 2022 na stránkách ukrajinského časopisu Spilne / Commons, přeložil (s přihlédnutím k ukrajinskému překladu) Miroslav Tomek.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.