Podvýživa v jižní Asii není jen důsledkem nedostatku potravin. Mnohem důležitější roli hrají zastaralý systém zemědělství a společenské nerovnosti. Zelená revoluce zaměřená na pěstování obilnin sice ve své době odvrátila od Indie hrozbu hladomoru, ale dnes by zemědělství potřebovalo novou transformaci.
Když loni na podzim vydaly organizace Concern Worldwide a Welthungerhilfe každoroční zprávu o stavu hladu na planetě, Indie měla jen málo důvodů ke spokojenosti. V aktuálním globálním indexu hladu si meziročně pohoršila z 94. na 101. místo, čímž se propadla za všechny své sousedy. Hůř už je na tom pouze patnáct zemí, většinou ze subsaharské Afriky.
Ačkoli celkový podíl hladovějících klesá, Indii se stále nedaří hlad vymýtit a zůstává jednou ze tří desítek zemí, kde je situace klasifikována jako vážná. Navíc se u některých skupin stav dokonce zhoršuje: děti narozené mezi roky 2015 a 2019 vykazují mnohem horší statistiky podvýživy než děti narozené v předešlých pěti letech. A ke všemu se jedná o dlouhodobý trend – ještě před deseti lety se Indie v žebříčku pohybovala okolo šedesáté pozice.
Ani přelidnění, ani nedostatek
Je ale příčinou hladu jen nedostatek potravin? Sýpky Indické potravinové korporace (FCI) skladují přes padesát milionů tun obilí, což je skoro třikrát víc, než kolik stanovují indické zákony jako strategickou zásobu. Skutečné příčiny indické potravinové krize musíme hledat především v samotné skladbě a dlouhodobé strategii indického zemědělství. A pokud bychom je měli maximálně zjednodušit, možná bychom si nakonec vystačili jen se dvěma slovy: rýže a pšenice.
Dvě nejběžnější obiloviny dnes definují prakticky celé indické zemědělství a Indie je jejich druhým největším světovým producentem. Snadno se skladují, mají vysokou kalorickou hodnotu, jsou nedílnou součástí veřejného distribučního systému potravin pro nejchudší (PDS) a v mnoha regionech umožňují hned dvě sklizně za rok – zatímco rýži se daří během monzunu, pšenice se dobře pěstuje přes zimu. Orientace na tyto dvě základní plodiny se však objevila teprve nedávno. Její původ hledejme v poválečných letech, kdy měla Indie v ještě příliš živé paměti velký bengálský hladomor z roku 1943. Tragédie, při níž zemřely dva až tři miliony lidí, inspirovala Néhrúovu vládu k tomu, aby se nově vznikající země soustředila mimo jiné na dosažení potravinové bezpečnosti.
Jak ukazuje ve své slavné studii Poverty and Famines (Chudoba a hladomory, 1981) bengálský držitel Nobelovy ceny za ekonomii Amartja Sen, hladomory v drtivé většině nevznikají pouhým nedostatkem potravin nebo špatným zásobováním. Mnohem důležitějším faktorem bývá inflace a rostoucí ceny nezbytných potravin, ať už v důsledku spekulací či panického nakupování, jako tomu bylo i v roce 1943. Představa neschopných indických venkovanů, kteří se navíc rychle množí a občasné hladomory tak mohou snadno regulovat přílišný populační růst, však dobře zapadala do koloniálních i postkoloniálních předsudků západních zemí.
Indie tak do své nezávislé éry vstupovala s nálepkou země, která stěží dokáže nakrmit své vlastní obyvatelstvo. Tento pocit ještě zesílil během šedesátých let, kdy ji poznamenaly nejen slabé monzuny, ale i války s Čínou a Pákistánem. Špatné svědomí posílila i skutečnost, že Indie v této době ve velkém dovážela pšenici ze Západu. Hlavním důvodem však nebyl ani tak nedostatek potravin v Indii, jako spíš nadbytek pšenice ve Spojených státech a tím i její nízká cena. Převážení levných amerických přebytků přes půl světa tedy vyhovovalo oběma stranám. Mezi indickými odborníky už ale v tu dobu čím dál více rezonovalo klíčové slovo, které do éteru vypustil Mahátma Gándhí během boje za indickou nezávislost. To slovo bylo „soběstačnost“.
Na Gándhího tradicionalistickou představu vesnických komunit, které si dovedou samy zajistit všechny důležité potraviny, částečně navázali i první indický premiér Džaváharlál Néhrú a jeho dvorní ekonom a statistik Prašántha Čandra Mahalanobis. V jádru jejich plánovaného hospodářství totiž stála nejen industrializace, ale především orientace na domácí trhy. Zemědělské reformy, které indická vláda v prvních letech po dosažení nezávislosti prosazovala, se tak zaměřily nejen na spravedlivější rozdělení půdy. Jejich dalším cílem bylo zajistit v souladu se soudobými poznatky dostatečný kalorický příjem všem obyvatelům Indie, a to i při očekávaném populačním růstu. Jako nejvhodnější potraviny s nejvyšší kalorickou hodnotou proto byly vybrány rýže a pšenice, které ve většině indických regionů postupně nahradily tradiční proso a luštěniny.
Produktivita, nebo rozmanitost?
V roce 1964 premiér Néhrú umírá a jižní Asii v následujících letech opakovaně trápí slabé monzuny. V tuto chvíli však na scénu přicházejí legendární agronomové jako M. S. Svámínáthan nebo Ch. Subramaniam, kteří představují nejen výnosnější odrůdy původem z Mexika, ale také celou novou strategii rozvoje indického zemědělství. Jejím hlavním pilířem jsou pobídky farmářům zejména ve formě dotovaného osiva, hnojiv, pesticidů i elektrické energie. A hlavním výsledkem okamžitý nárůst výnosů z pěstování pšenice: mezi lety 1964 a 1969 se zvedly o polovinu.
Zelená revoluce – jak celou transformaci označil v březnu 1968 ředitel americké rozvojové agentury USAID William Gaud – však nezajistila Indii úplnou potravinovou soběstačnost, nýbrž pouze dostatek rýže a pšenice, které byly až dosud spíše výsadou bohatších vrstev. Dříve běžné olejniny a luštěniny se naopak dnes musejí do země dovážet. Indie si tak sice zařídila dostatečný kalorický příjem a zabránila dalším hladomorům, zároveň však jednotvárný jídelníček s převahou obilnin způsobuje, že nemalá část obyvatel trpí nedostatkem živin a zejména bílkovin, což má za následek podvýživu nebo chudokrevnost. Těmi podle současných odhadů trpí až čtvrtina obyvatel Indie.
Monokulturní model zelené revoluce také vyžaduje rozsáhlou kontrolu nad přírodními zdroji. Aby se u výnosnějších odrůd obilnin skutečně využil jejich potenciál, je nutné zajistit jim pravidelný přísun živin, vody, ale i pesticidů. To farmáře tlačí do zápasu se samotnou přírodou, při němž musejí nejen neustále bránit úrodu před škůdci, ale také bojovat s klesajícími výnosy v důsledku vyčerpání živin z půdy. V konečném důsledku je pak celá země závislá na dovozu fosfátů na výrobu hnojiv a ropy na pohon zemědělských strojů a zavlažovacích mechanismů. Indie tedy nadále zůstává zranitelná, jen trochu jinak než před dosažením nezávislosti.
Státní pobídky, dotace a záruky, které jsou nedílnou součástí politiky zelené revoluce, se navíc v drtivé většině dostaly jen k bohatším farmářům. Zemědělci v Paňdžábu nebo Harijáně si tak dokázali ohnout státní dotační zemědělskou politiku na míru vlastním potřebám. Díky protestům, stávkám či demonstracím, z nichž asi největší a nejznámější probíhaly od září 2020 do prosince 2021, si prosadili například zachování minimálních výkupních cen. Na opačné straně stojí suché vnitrozemské oblasti v Maháráštře nebo Telangáně. Ty se žádné významnější podpory nikdy nedočkaly, zdejší snahy o intenzivní monokulturní zemědělství se zavlažováním skončily vesměs bídně a oba státy patří k regionům s největším počtem sebevražd mezi farmáři.
Díky orientaci na pěstování základních plodin může Indie konstatovat, že produkce obilnin už od Néhrúových dob dlouhodobě roste a v současnosti činí zhruba 460 gramů na osobu a den. Problém ovšem je, že zatímco v dobách néhrúovského socialismu byl kalorický příjem mezi indickým obyvatelstvem rozložen zhruba rovnoměrně, dnes se rozevírají nůžky mezi městskými a venkovskými oblastmi, což z hlediska potravinové bezpečnosti představuje další riziko podobně jako klesající kupní síla. Rostoucí ceny tak dělají přepychové zboží i z dříve běžných luštěnin.
Technokraté a šarlatáni
Odborníci na indické zemědělství často jako jednu z důležitých příčin jeho krize uvádějí nízkou produktivitu. Ta je například oproti Číně poloviční a ve srovnání s evropskými zeměmi dokonce třetinová. Potenciál pro rozvoj je tedy nadále ohromný. Zároveň bychom však neměli dopustit, aby se diskuse nadále točila jen okolo výnosů a technologických řešení. „Proč se stále vezeme s trendem produktivity, jestliže už Indie potravinové bezpečnosti dosáhla?“ ptá se socioložka Ričá Kumár, která se dlouhodobě věnuje společenským dopadům intenzivního zemědělství.
Alternativní vize založené na rozmanitější skladbě plodin či jiných přístupech k obdělávání půdy se v Indii dlouhá léta nesetkávaly s pochopením. Agronomové i ekonomové se na ně dívali jako na blouznění salonních intelektuálů nebo tmářů a tradicionalistů. Dnes však můžeme vidět, že intenzifikace zemědělství podle poznatků z poloviny minulého století v mnoha oblastech vede k monokulturnímu hospodaření se všemi negativy, jaká známe i od nás – od narušené biodiverzity až po problémy s vodou.
Transformace zemědělství nemusí hned znamenat masivní přechod na biopotraviny, který tak neblaze urychlil hospodářský kolaps sousední Šrí Lanky. Pro začátek by stačilo třeba pozměnit systém dotací a pobídek tak, aby zemědělce vedl k lepšímu hospodaření s vodou nebo usnadnil pěstování plodin, které jim zajistí obživu i v čase klimatických změn. Srážkové vzorce, na nichž je závislá až polovina indické zemědělské plochy, se totiž v posledních letech dramaticky mění. Podle některých odhadů by se indické výnosy mohly v budoucnu snížit až o třetinu, což zní obzvlášť hrozivě, když si uvědomíme, že v zemědělství pracuje polovina indického obyvatelstva. Více než osmdesát procent indických zemědělců navíc Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) klasifikuje jako malé a okrajové. Právě ti trpí rozmary počasí i výkyvy trhu nejvíce.
Jednostranná orientace na výnosné obilniny pomohla Indii překlenout druhou polovinu dvacátého století, kdy bylo potřeba co nejrychleji a nejlevněji nakrmit velký počet obyvatel. Už ale příliš neobstojí v situaci, kdy porodnost klesá a venkov chudne. Možná je tedy načase, aby technokraté a šarlatáni začali hledat společnou řeč.
Autor je politolog a indolog.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.