Pozemšťané hladovějí

Když v roce 1946 brazilský geograf, odborník na výživu, poslanec a aktivista Josué de Castro publikoval Zeměpis hladu (česky 1956), jeden z prvních moderních pokusů o obsáhlou analýzu příčin a rozšíření hladovění, konstatoval v něm, že je to „otázka tak delikátní a nebezpečná, že vzhledem ke svému politickému a společenskému dosahu zůstala téměř až do současné doby pro naši civilisaci nedotknutelnou, jakýmsi zakázaným thematem nebo přinejmenším thematem, jež se pro veřejnou diskusi nedoporučuje. A tak hlad (…) se stal něčím, zač je třeba se stydět, něčím nečistým a odpuzujícím, o čem se nesluší mluvit – stal se tabu.“ O tři čtvrtě století později nám nezbývá než si přiznat, že hlad nadále zůstává primárně ve sféře tichého osobního zoufalství a týká se čím dál většího počtu pozemšťanů.

Konstanta lidských dějin

Hlad a podvýživa jsou fenomény provázející lidské civilizace od samého počátku. Právě domestikace a kultivace rostlin před zhruba deseti tisíci lety měly omezit hlad a sehrály klíčovou roli v nárůstu lidské populace a rozvoji civilizací. Jenže o tom, že zemědělství samo o sobě problém hladu nevyřeší, jsme se v dějinách přesvědčili mnohokrát. Řeč je o hladomorech, s nimiž se lidstvo potýkalo od doby kolem roku 2200 př. n. l., kdy začala významná globální klimatická změna, jež pravděpodobně stála za kolapsem egyptské Staré říše, Akkadské říše v Mezopotámii a kultury Liang­-ču v Číně.

V „moderních dějinách hladu“ patří k důležitým událostem velký irský hladomor, během nějž v letech 1845–1849 zemřelo na podvýživu podle odhadů jeden a půl milionu lidí. Hladomor byl zapříčiněn závislostí na bramborách, o jejichž dominantní pěstování – konkrétně šlo o jednu odrůdu Irish Lumper – se zasloužili pronajímatelé půdy a členové královské rodiny. Odrůdová uniformita, a tedy i nižší rezistence na patogeny, a převaha jedné plodiny v krajině napomohly šíření plísně bramborové. Ta zasadila poslední ránu sérii nevhodných agrárních politik. Během hladomoru v Povolží v roce 1921 zemřelo kolem pěti milionů a za sovětského hladomoru v letech 1932–1933 zhruba osm milionů lidí, z toho pět milionů na Ukrajině [viz text na s. 9]. Nesmíme opomenout ani bengálské hladomory v letech 1769–1773 (deset milio­nů mrtvých) a 1943–1944 (kolem pěti ­milionů obětí).

Absolutní prvenství však drží velký čínský hladomor v letech 1959–1961, během nějž zemřelo podle odhadů dvacet až padesát pět milionů lidí. Ten je dáván do souvislosti s politickým programem Mao Ce­-tungovy druhé pětiletky, oficiálně nazývaným Velký skok vpřed. Ve snaze systémově zvýšit a zefektivnit produkci potravin došlo ke kolektivizaci, což však vedlo k roztříštění sociální koheze v rurálních oblastech, rozpadu rolnické infrastruktury a paradoxně i ke snížení efektivity ve způsobu organizování výroby a distribuce potravin. Situace se zlepšila až za Teng Siao­-pchinga, kdy bylo zemědělství dekolektivizováno, vesnice přecházely do solidárního komunitního modelu a na nejnižší úrovni byla obnovena autonomie rolníků a jejich agendy. Tento systém organizace práce v zemědělství a živobytí byl v reakci na hlad a chudobu původně iniciován zdola a tajně – osmnácti rolníky z vesnice Siao­-kang v roce 1978. Autonomní, decentralizovaná rolnická struktura představovala v Číně významnou moc: podle analýz bylo během let 1978 až 1984 dosaženo nárůstu zemědělské produkce o 42,2 procenta a počet hladovějících byl snížen z 250 milio­nů v roce 1978 na 21,5 milionu v roce 1990.

Zjevný a skrytý hlad

Ani dnes nejsou hladomory minulostí. Po čtyřech rocích bez deště a nejhorším suchu za posledních čtyřicet let se v roce 2021 naplno projevil hladomor na Madagaskaru, který stále trvá. OSN ve zprávě k této události mluví o prvním hladomoru způsobeném klimatickou změnou. V Etiopii, kde od roku 2020 probíhá občanská válka v regionu Tigraj, se konflikt podepsal na menší sklizni a problematické distribuci potravin. V důsledku tohoto konfliktu aktuálně hladoví zhruba šest milionů lidí.

Ačkoli počet hladomorů a míra úmrtnosti v konkrétních oblastech, které lze geograficky vymezit, od počátku 21. století klesá, pandemie hladu, eskalovaná mimo jiné pandemií covidu­-19, pokračuje dál. A to ve všech částech světa, včetně globálního Severu, kde se věřilo a často stále věří, že hlad a podvýživa jsou reliktem minulosti a týkají se pouze tzv. rozvojových zemí.

Hlad jakožto fyziologický stav i sociální problém má mnoho různých projevů. OSN v obecné rovině definuje hlad jako „situaci, kdy lidé nemají zajištěný přístup k dostatečnému množství bezpečných a výživných potravin, které jsou potřeba k normálnímu růstu a aktivnímu zdravému životu“. Přestože hlad lze zahnat, podvýživa je způsobena dlouhodobým nedostatkem živin potřebných pro zdravé fungování organismu. Existuje mnoho druhů hladu. Akutní hlad znamená příjem méně než 1 800 kilokalorií (kcal) denně, potažmo situaci, kdy hladina glykogenu v krvi klesne pod určitou hranici a jsou vyčerpány rezervy organismu. V takovém případě hrozí smrt hladem. Chronický hlad či chronická podvýživa jsou způsobeny dlouhodobým či trvalým nedostatečným kalorickým příjmem, který sice přesahuje biologické minimum, ale pravidelně nedosahuje průměrné spotřeby, která podle doporučení Světové zdravotnické organizace činí 2 100 kcal denně.

Nejrozšířenější je však tzv. skrytý hlad, kterému čelí podle odhadů na dvě miliardy lidí. V této situaci sice dotyční často mají přístup k energeticky bohatým potravinám a dokážou se nasytit, ovšem dlouhodobě nemají přísun základních vitamínů, minerálů a mikronutrientů. Skrytý hlad souvisí mimo jiné s globálním rozšířením průmyslově zpracovaných potravin, s potravinovou chudobou a potravinovými pouštěmi, jak jsou nazývány urbánní i rurální oblasti, které mají omezený přístup (ať už z ekonomických nebo geografických důvodů) k čerstvým a nutričně výživným potravinám. Jednotlivé projevy hladu pochopitelně mají negativní dopad na zdraví. Pomineme­-li krajní efekt, jímž je smrt, podvýživa způsobuje zakrnění (u dětí), chronická onemocnění typu srdeční choroby, cukrovku, poruchy funkce orgánů a mnoho dalšího. Hlad má dopady i na psychické zdraví a je dáván do souvislosti s rozvojem deprese, úzkosti a posttraumatické stresové poruchy.

Počátky systémových změn

První systémové uchopení problematiky hladu a podvýživy na globální úrovni lze vysledovat do roku 1960. V Organizaci pro výživu a zemědělství byl tehdy spuštěn program s názvem Svoboda od hladu (Freedom from Hunger Campaign). Hlavní cíle byly stanoveny dva: vytvořit celosvětové povědomí o problémech hladu a podvýživy a podporovat názorové klima, v němž lze organizovat řešení těchto problémů na národní i mezinárodní úrovni. Další historický milník představuje rok 1996, kdy proběhl Světový potravinový summit o světové potravinové bezpečnosti (World Food Summit on World Food Security), na kterém byla schválena Římská deklarace o světové potravinové bezpečnosti. Kromě upevnění definice práva na potraviny byl schválen cíl snížit počet podvyživených osob do roku 2015 na polovinu. Na tyto snahy v roce 2000 navázal osmibodový program Rozvojové cíle tisíciletí, jehož první položkou bylo do roku 2015 odstranit extrémní chudobu a hlad. V roce 2006 byl vytvořen globální index hladu, který na základě indikátorů stanoví pět úrovní hladu, od nízké po extrémně alarmující. Aktuálně nejvyšší stupeň panuje v Somálsku, alarmující je v devíti a vážný v třiceti sedmi zemích světa.

Zatím asi poslední významný milník byl summit OSN v roce 2015, kde byly schváleny takzvané Cíle udržitelného rozvoje. Jedním ze sedmnácti bodů je „do roku 2030 vymýtit hlad a zajistit přístup všem lidem, zejména chudým a ohroženým, včetně malých dětí, k bezpečné, výživné a dostačující stravě po celý rok“. Pro ucelenější obrázek je nutné zmínit také aktivity Hnutí nezúčastněných zemí, které stále hraje velmi důležitou roli v implementaci mezinárodních úmluv. V roce 2018 se během předsednictví Ázerbájdžánu v Baku na 18. summitu oficiálně přihlásilo k Cílům udržitelného rozvoje a navázalo na strategie k odstranění hladu a chudoby.

Politické závazky Rozvojových cílů tisíciletí a další iniciativy z nich vycházející skutečně přispěly k podstatné změně. V letech ­2005–2014 se počet podvyživených lidí na planetě snížil z 810 na 606 milionů a zhruba na této úrovni se udržel až do roku 2019. V následujícím roce došlo zejména v důsledku koronavirové pandemie k dramatickému nárůstu. Podle nejnovější zprávy OSN jsme již na čísle 828 milio­­nů. Roste rovněž počet lidí trpících potravinovou chudobou, která postihuje vyspělý globální Sever stejně jako globální Jih. Týká se zhruba 2,3 miliardy lidí. Je zřejmé, že globální závazek vymýtit hlad a extrémní chudobu do roku 2030 nezvládneme a nedosáhneme ani nízkého stavu hladu. Že žijeme v době bezprecedentní nerovnosti, indikuje i to, že lidí hladovějících a potravinově strádajících je podobné množství jako lidí trpících nadváhou a obezitou.

Nadváha a obezita napříč celým světem však nesouvisejí pouze s přejídáním a dostatkem, ale také se skrytým hladem a potravinovou chudobou, supermarketizací, rozšířením přístupu k průmyslově zpracovaným potravinám a proměnou stravovacích návyků. Důležitá změna souvisí s tím, že kvalitní potraviny v zemích globálního Jihu jsou určeny na export pro bohaté trhy, nikoli pro domácí spotřebu. Svůj díl na tom má rozvoj globálního trhu včetně popularizace vegetariánství a veganství, protože není systémově zohledňován původ potravin ani podmínky jejich výroby.

Příčiny hladu

Ekonom Amartja Sen rozvinul teorii, že hlad a hladomory nejsou způsobeny nedostatkem potravin, ale jsou výsledkem přiznání nároku na potraviny. Tvrdil, že míra demokracie a hladomory spolu úzce souvisí. Na příkladu bengálského hladomoru v roce 1943 ilustroval, že potravinové zdroje existují i v době, kdy umírají miliony lidí, jsou však ovládány mocenskými zájmy a politikou, která omezuje přístup ke zdrojům nebo záměrně ignoruje potřeby určité části společnosti. Jeho oponenti upozorňují na to, že demokracie v určitých zemích sice zabránila hladomorům, ale nikoli hladovění, podvýživě a úmrtím s nimi spojeným. Na Senovy závěry nepřímo navazuje také zpráva FEWSNET organizace Oxfam z roku 2013, jež tvrdí, že hladomory nejsou přírodní jevy, ale katastrofální politická selhání. Tuto perspektivu potvrzuje také významná analýza World Hunger: 10 Myths (Světový hlad. 10 mýtů), kterou poprvé vydali Frances Moore Lappé a Joseph Collins v roce 1979. Od té doby se dočkala dalších vydání a rozšíření. Vyvrací teze, že na světě je málo jídla a příliš mnoho hladových krků a že za hladomory může příroda. A také představu, že pouze průmyslové zemědělství a geneticky modifikované organismy mohou nasytit svět, a že si musíme vybrat mezi nasycením lidí a jejich důstojnými životními podmínkami. V neposlední řadě vyvrací rozšířenou domněnku, že neregulovaný volný trh by problém hladu dokázal vyřešit. Ačkoli častým důvodem hladomorů byly a jsou ničivé klimatické události jako záplavy nebo sucha, lidé neumírají primárně vinou nedostatku potravin. Hlavními důvody jsou chudoba a nerovnoměrná potravinová (re)distribuce. Pandemie covidu­-19, extrémní výkyvy počasí, makroekonomické krize nebo válečné konflikty jsou další „šokové“ činitele, přispívající k prohlubování sociálních nerovností, chudoby, a tedy také hladu a podvýživy.

Uživí nás planeta?

Otázkou, zda planeta uživí lidstvo, se zabývají politici, autoři sci­-fi, vědci, agroprůmysloví aktéři i aktivisté od konce druhé světové války. Zároveň již několik dekád vědci a analytici upozorňují na to, že na globální úrovni produkujeme potraviny, které by mohly již dnes nasytit deset miliard lidí, což je předpokládaný vrchol růstu populace kolem roku 2050. Podle OSN produkujeme jeden a půl násobku potřeb současné společnosti a tempo produkce potravin se za poslední dvě dekády zvyšovalo rychleji než tempo růstu lidské populace. Kde je tedy problém? Jak již bylo naznačeno, nespočívá v nedostatku, ale v nerovnosti, chudobě, mocenských strukturách a nevhodné infrastruktuře výroby a distribuce. Výrazným faktorem je výroba biopaliv a krmení zvířat plodinami, které by mohli konzumovat lidé. A v neposlední řadě je třetina vyprodukovaných potravin znehodnocena.

Je nutné snížit plýtvání a znehodnocování potravin na všech úrovních, od prvovýroby přes distribuci až po koncové spotřebitele. S tím souvisí otázka, zda lze nakrmit lidstvo ekologicky. O tu se vedou velké spory, protože je mnoho způsobů, jak lze modelovat scénáře vývoje. Jakkoli je certifikované ekologické zemědělství na vzestupu a na úrovni EU má do roku 2030 obsáhnout 25 procent zemědělské plochy, pravděpodobně nebude hlavním modelem. Modelů bude víc – agroekologie, regenerativní zemědělství či precizní zemědělství – a budou se navzájem doplňovat.

Rolnická autonomie

Jedním z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících potravinovou bezpečnost a potravinovou suverenitu je struktura venkova a pozice rolníků. Přestože lze rolníky a způsob rolnického hospodaření vnímat jako překonaný relikt dob minulých, ve skutečnosti nikdy nebylo na světě více rolníků než dnes. Konzervativní odhady hovoří o půl miliardě rolníků, některé odborné odhady dokonce až o dvou miliardách. Rolníci – a zejména rolnice – jsou nositeli specifické zemědělské kultury, založené na nuancovaných interakcích s přírodou. Podle výzkumů jsou zodpovědní za produkci přibližně sedmdesáti procent veškerých potravin na světě. A co víc: navzdory obecně rozšířené představě o vysokých výnosech průmyslového zemědělství je rolnické hospodaření schopno dosahovat solidních výnosů. Z dlouhodobých srovnávacích průzkumů mimo jiné vyplývá, že rolnické hospodaření může v dobrých podmínkách docílit až několikanásobku výnosů agropodnikatelských podniků.

Rolnický způsob hospodaření vychází z vysoké diverzity pěstovaných plodin s prokazatelně vyšším potenciálem adaptace na změny klimatu a výkyvy počasí. To je dané i tím, že umí flexi­bilněji kombinovat různorodé přístupy vhodné pro dané území a situaci a není závislý na externích vstupech agrochemie. Výnosů dosahuje díky interním zdrojům na ochranu a výživu rostlin, osobní péči, manuální práci a na základě pokročilých znalostí o interakci rostlin mezi půdními bakteriemi, houbami a kořeny. Rolnictvo netvoří homogenní skupinu; mezi rolníky jsou velké rozdíly v organizaci práce na poli i v domácnosti, ve způsobu šíření výpěstků i v míře účasti na trzích. Diference jsou dané zejména strukturami, v nichž žijí. Část je schopna důstojně a udržitelně živit místní komunity, část však musí prodávat vlastní práci v rámci produkce ziskových plodin pro export, protože o půdu byli připraveni, případně nedokážou konkurovat levným dovozovým potravinám ze zemí, v nichž zemědělci využívají dotace. Rozšíření hladu a hladomorů tak přímo koreluje s roztříštěním rolnické autonomie a decentralizovaných mikrostruktur. V takové situaci je vznik závislosti na dovozu potravin, která často začíná jako potravinová pomoc, pouze otázkou času. A tady také vzniká živná půda pro spekulace a geopolitické manévry.

I přes poměrně velké rozdíly však rolníky jedno spojuje. Jsou to emancipační snahy o získání autonomie, půdy, která jim je upírána, a boj za uznání rolnictva jako důležité společenské třídy. Rolníky a rolnický způsob produkce potravin a nasycení lidské společnosti nejvíce ohrožuje postupná liberalizace a komodifikace zemědělství a potravinářství, včetně jejich prekarizace. Velký podíl na tomto procesu mají strategie a smlouvy o volném obchodu, vývoz nadprodukce globálního Severu a extrakce prémiových potravinových a jiných zdrojů ze zemí globálního Jihu. Proto 11. července 2022 okupovali ulice Ženevy členové největšího světového rolnického hnutí La Via Campesina, jež zastřešuje organizace a družstva z celého světa. V tu dobu v Ženevě probíhala 12. ministerská konference Světové obchodní organizace (WTO) a rolníci ohrožení chudobou protestovali proti smlouvám o volném obchodu a požadovali ukončení aktivit WTO v oblasti zemědělství a agrární reformu.

Redistribuce a regenerace

Vypořádat se s hladem, podvýživou a hladomory znamená zacelit sociálně­-ekologické, metabolické trhliny mezi venkovem a městem, mezi zemědělci a spotřebiteli, mezi potřebami přírody a potřebami lidí. Rovněž to znamená zamezit jednostrannému proudění minerálů, vody, živin i práce do globálních urbánních center. Právě na periferiích je akumulováno vše cenné, co projde naším trávicím traktem, a tam také dochází k zablokování metabolických interakcí – koloběhu minerálů a živin pro výživu rostlin.

Světové hnutí potravinové suverenity La Via Campesina identifikovalo dva klíčové rámce pro postcovidovou obnovu a transformaci potravinových systémů: redistribuci a regeneraci. Kolektiv autorů navázaných na La Via Campesina tyto rámce zformuloval do politické strategie, jejíž hlavní body jsou dekolonizace, dekarbonizace, diverzifikace, demokratizace a dekomodifikace. Těch se nedá dosáhnout bez důrazu na relacionalitu, respekt, reciprocitu, odpovědnost a práva. Státy během první vlny pandemie prokázaly, že jsou ze dne na den schopny mobilizovat ohromné zdroje a kapacity. Když na chvíli ponecháme stranou klimatickou krizi a pandemii covidu­-19, jednou z největších krizí začátku 21. století je přetrvávání podvýživy, hladu a s nimi spojeného utrpení.

Trenérka nenásilné komunikace Miki Kashtan upozorňuje v souvislosti s úvahami o nutné transformaci nejen potravinových systémů na paradoxní dilema, před kterým stojíme: „Když se zaměříme pouze na transformaci společnosti, aniž budeme pracovat na tom, jak jsme internalizovali systém, ve kterém dnes žijeme a který se snažíme změnit, je pravděpodobné, že vytvoříme podobný, v jádru stejný systém a návyky.“ A dodává, že naše aktivity a činy jsou primárně motivovány naplňováním v podstatě malého počtu univerzálně sdílených lidských potřeb. Kashtan tvrdí, že pod vrstvou destrukce vycházející z paradigmatu soutěže se nacházejí sdílené potřeby, jejichž naplňování by mělo být hlavním cílem lidí, institucí i celého globálního systému. Vizí budoucnosti by podle ní mohla být „kultivace strategií a schopností, které budou uspokojovat potřeby všech lidí v dané situaci“, protože „když se taková cesta objeví, většina lidí se po ní bez váhání vydá“.

Autor je analytik politické ekonomie potravinových systémů.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.