Začínající potravinová krize je způsobena plýtváním a nerovnoměrnou spotřebou i dostupností jídla. Na rostoucích cenách se kromě pandemie a války na Ukrajině velkou měrou odrážejí i spekulace s komoditami, které čím dál většímu počtu lidí omezují přístup k základním potravinám.
Pokud jde o celosvětový boj s hladem, skončil program OSN nazvaný Rozvojové cíle tisíciletí (Millennium Development Goals) v roce 2015 velkým úspěchem. Počet hladovějících se podařilo snížit téměř na polovinu, i když hodnotu tohoto údaje poněkud snižuje fakt, že k tomu došlo především díky radikálnímu snížení lidí trpících hladem v Číně, Indii a Vietnamu. V ostatních regionech nebyl úspěch tak impozantní. Pozadu zůstávala a zůstává především subsaharská Afrika.
Od té doby se snižování počtu hladovějících zastavilo a trendy začaly ukazovat pomalý nárůst. V roce 2022 bylo podle zprávy organizace World Food Programme při OSN (Světový potravinový program) ve světě 811 milionů hladovějících. Počet těch, kteří jsou ohroženi akutním nedostatkem potravin, ale zatím nežijí zcela o hladu, vzrostl ze 145 na 345 milionů. Padesát milionů lidí v 53 zemích světa se ocitlo na hranici hladomoru. Za největší problémy způsobující potravinovou krizi WFP nepřekvapivě označuje válečné konflikty a šoky způsobené klimatickou krizí.
Problémům se nevyhnuly ani země Evropské unie. Podle zpráv Eurostatu bylo v roce 2019 ohroženo 92 milionů lidí chudobou a sociálním vyloučením a 33 milionů si nemohlo dovolit plnohodnotné jídlo ani každý druhý den. O rok později chudoba hrozila již 96 milionům lidí, což představuje více než pětinu populace. I proto jsme svědky raketového růstu potravinových bank, v nichž se lidé mohou dostat alespoň k nějakému jídlu. To ovšem není řešení. Navíc s novými daty můžeme očekávat další nárůst chudoby, a tudíž i hladu.
Pandemie a válka
Pandemie covidu-19 zřetelně odhalila chybný systém, který vytváří podmínky pro to, aby hrstka lidí mohla na katastrofě vydělávat, a není schopný zajistit dostupnost základních potřeb pro všechny, ať už jde o zdravé potraviny, zdravotní péči, bydlení či energie.
Zpráva s názvem Profiting from pain (Profitování na bolesti), vydaná charitativní organizací Oxfam, odhalila, že během pandemie mezi lety 2020 a 2022 rostl počet miliardářů i počet lidí propadajících se do extrémní chudoby. A zatímco se přibližně každých třicet hodin „zrodil“ nový miliardář, každých třiatřicet hodin se propadl milion lidí do extrémní chudoby. Rekordní zisky pak v tomto období měly firmy působící ve strategických odvětvích, jako jsou energetika, léčiva či obchod s potravinami.
Firma Cargill, která patří jedenácté nejbohatší rodině na planetě a ovládá přibližně sedmdesát procent světového obchodu s potravinovými komoditami, měla v roce 2021 rekordní zisk, pět miliard USD, a její majetek vzrůstal každým dnem o dvacet milionů. Podobně na tom byl i obchodní řetězec Walmart nebo ropné a olejářské společnosti, které oznámily významné zisky.
Ruská invaze na Ukrajinu se výrazně podepsala na potravinové bezpečnosti. Je paradoxní, že Ukrajina a Rusko, tyto dvě chudé země, dodávají na světový trh 24 procent pšenice a 57 procent slunečnicového oleje. Krátce po začátku okupační invaze Ruska na Ukrajinu jsme na vlastní kůži pocítili dopady spekulativních obchodů s potravinami a samozřejmě také s ropnými produkty. Nebylo to dáno reálným zvyšováním cen, ale především nárůstem spekulací s komoditami.
Cenový růst v EU a ve světě ukazuje index cen Organizace pro výživu a zemědělství (FAO). Oproti rokům 2014–2016 celosvětově vzrostly ceny potravin v průměru o 58,5 procenta (nejvíce zdražily oleje – o 137,5 procenta), nárůsty se nicméně v jednotlivých zemích výrazně liší. Z indexu spotřebitelských cen potravin je patrné, že zatímco v Německu jídlo zdražilo o dvanáct a v USA o čtrnáct procentních bodů, v Argentině jde o nárůst o 161 a v Libanonu dokonce o 3 291 procentních bodů. Není divu, že v mnoha zemích – Argentině, Íránu, Indonésii či Řecku – již propukají hladové bouře.
Podle údajů FAO se produkce potravin neustále zvyšuje, a to i kvůli rostoucí populaci. V současné době lidstvo vyprodukuje potraviny, které poskytují na jednoho člověka přibližně o 25 procent kalorií více, než stačí k zajištění základních potřeb. Obrovská je především produkce masa a mléka, která zabírá 77 procent zemědělské půdy a poskytuje osmnáct procent spotřebovávaných kalorií. Hovězí maso a mléko se přitom konzumuje hlavně v bohatších zemích. Obrovským problémem je také celosvětový kulturní i ekonomický tlak na ženy, aby omezovaly kojení a využívaly náhražky z kravského mléka – to má negativní dopady nejen na zdraví dětí, ale i na výrobu potravin a klima. Problém tedy nespočívá v nedostatku jídla, ale v rozložení jeho spotřeby, v nerovnoměrné dostupnosti a v plýtvání.
Spekulace s potravinami
Dostupnost potravin v posledních letech omezují také spekulace s potravinovými komoditami. Situace s nárůstem cen hned po začátku války připomíná cenovou bublinu vyvolanou v roce 2008. I tehdy raketově stouply ceny a současná úroveň se té tehdejší rychle přibližuje. Stejně jako dříve velká a korporátní média využila situace k tomu, aby z krize obvinila „ekologicky aktivistické vlády“, které část sklizně využívaly pro výrobu biopaliv první generace. Už v roce 2008 však mnozí analytici upozorňovali, že za zdražení jsou odpovědné především spekulace rizikových investorů.
Současná ekonomie hlavního proudu se tváří, jako by spekulace neexistovaly, a tvrdí, že jde o zdravý volný trh. Nicméně nezpochybnitelný znalec v tomto oboru – finančník George Soros – říká: „Spekulanti vytvářejí bublinu, která je nade vším. Zvyšují ceny svými očekáváními, svými sázkami na budoucnost, a to zejména v oblasti obchodu s komoditami. Je to stejné jako tajné hromadění potravin během hladomoru za účelem profitu na zvyšování cen.“
Co tedy vlastně je a co není spekulace? Běžný, tzv. komerční obchod probíhá tak, že producent – například pěstitel pšenice – prodá zboží obchodníkovi a ten ho se ziskem zas prodá zpracovateli, například obilným mlýnům. I v tomto řetězci může být obchodníků více, od lokální úrovně až po úroveň mezinárodní. V tomto komerčním obchodě je nicméně hlavním cílem dostat se ziskem komoditu ke zpracovateli. U spekulací však tento cíl chybí. Místo komerčních obchodníků přebírají investoři, například burzovně obchodované fondy, které nakupují komodity proto, aby na nich různými technikami a manipulacemi vydělali. Většina těchto transakcí navyšuje cenu potravin a omezuje tak přístup stále většího počtu lidí k základním potravinám.
Dnes víme, že přesně tohle se stalo v letech 2006–2008 a skončilo to potravinovou krizí, nárůstem chudoby a destabilizací mnoha zemí. Vše nasvědčuje tomu, že se to děje i dnes, a sice v potravinovém i energetickém sektoru.
Nizozemská organizace Lighthouse Reports ve své zprávě The Hunger Profiteers (Spekulanti s hladem) upozorňuje na raketový nárůst investic do komoditních burzovně obchodovaných fondů (ETF). Do dubna 2022 investoři vložili do dvou hlavních zemědělských ETF 1,2 miliardy dolarů, zatímco za celý rok 2021 to bylo jen 197 milionů dolarů. Podle zdrojů Deutsche Welle se na evropském trhu s pšenicí výrazně zvýšil podíl spekulantů, a to na úkor komerčních obchodníků, kteří mají zájem nakupovat samotnou komoditu, například za účelem zajištění dodávek pšenice pro továrnu na výrobu chleba.
Registrace a regulace
Vytváření spekulativních bublin spojených s cenami potravin lze podle expertů zabránit kombinací dvou technicky poměrně jednoduchých opatření: zavedením obchodního rejstříku na burzách a odpovídající regulací oprávněných obchodníků. Všichni, kdo komerčně obchodují s potravinami, by museli být registrováni. Žádné spekulativní obchodní modely, jako je prodej nakrátko, obchodování s mimoburzovními deriváty a indexovými deriváty, by nebyly povoleny.
K lepší dostupnosti potravin by samozřejmě přispělo i omezení plýtvání, které ovšem leží z větší části na celém obchodním řetězci a jen menší díl odpovědnosti nesou spotřebitelé. Důležitá je také změna spotřebitelské kultury, především omezení konzumace masných a mléčných výrobků a podpora kojení, což by samozřejmě mělo pozitivní vliv i z hlediska klimatické krize. Zásadní je přitom podpora udržitelné potravinové soběstačnosti – nejen v průmyslově rozvinutém světě, ale především v rozvojových zemích. S tím nepochybně souvisí i proaktivní mírová politika a předcházení konfliktům.
Jako vždy a při každé změně jde tedy o kombinaci silného občanského politického tlaku zdola a sdílené odpovědnosti. Zda a jak dokážou lidová hnutí a politický establishment zvládnout rostoucí potravinovou krizi, naznačí příští měsíce.
Autor je odborník na rozvojovou problematiku.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.