Tristan, Isoldin milenec, hodně a daleko skáče. Staročeské verzi tohoto příběhu Tristanovy (zde Tristramovy) dodávají rytmus. Skok na postel, při kterém se hrdinovi otevřou staré rány a krev zalije Isoldu (Izaldu), poslouží rádcům jejího manžela, krále Marka, jako důkaz jejich cizoložné lásky. Tristram má být potrestán, zachrání se však skrz úzké okénko kaple, skočí do řeky, přeplave ji a uchýlí se do lesního úkrytu, kde po nějaký čas s Izaldou žije. Po rozpadu tohoto dočasného ráje a Izaldině návratu k Markovu dvoru se s ní stýká v přestrojení, maskuje svou tvář, nakonec jej však lze identifikovat právě podle jeho podivuhodných skoků.
Není tudíž překvapivé, že Tristram ke skákání odkazuje, i když se na turnaji potýká s jistým rytířem jménem Štilfrid: „Tristram běže v zahradu, chtě s Štilfridem míti svádu, na Štilfrida voláše, řka: ‚Musíť tebe zaplakati tvá máti, chciť skoku tvého ukrátiti…‘“ Štilfrid však Tristrama rychle sráží ze sedla, probodává a od mrtvého těla kluše k neapolskému králi, svému pánu, v gestu věrnosti implicitně kontrastujícím s Tristramovým vztahem k Markovi.
To se neděje ve staročeské (ani jiné) verzi příběhu o Tristanovi a Isoldě, tam mužský hrdina umírá docela jinak, ale v krátké próze snad ze začátku 15. století, nesoucí v rukopisech i knížkách lidového čtení obvykle nadpis „Kronika o Štilfridovi“. Titulní hrdina je český kníže, který se neapolskému králi dává inkognito do služby, aby dobyl slávu pro komunitu Čechů. Při turnaji se vedle Tristrama utkává s dalšími jedenácti rytíři. Devět z nich zabije. Jsou tu zástupci okolních zemí (Rakouska, Uher), exotické ciziny (Adrian Africký) i různých literárních tradic. Bojovníci z Řecka a z Týru odkazují k antickým narativům, z německé epiky pochází „Žibřid Ruožený“, vlastně Hürnen Seyfrit, Siegfried, jehož neprorazitelná kůže z rohu se (možná v úmyslném překladatelském vtipu) proměnila v růže. K nim patří i Tristram, který chtěl krátit skoky Štilfridovy, ale nakonec sám doskákal. Sice je to Tristram „z Opočan“, náhradní hrdina, který může být zabit, aniž by tím byly ohroženy velké příběhy, přitom však zřetelně odkazuje k týmž příběhům o skákání a smutku.
Přínosem Štilfridova vítězství se stává vylepšení českého erbu. Na začátku povídky mají Čechy ve znaku kotel, který odkazuje k trestu určenému podle kronikáře „Dalimila“ Boleslavovi I. za vraždu jeho bratra Václava. Český král se měl od té doby při hostinách na císařském dvoře starat o nádobí. Štilfrid si dal za úkol získat něco lepšího. Jako odměnu za vítězství na turnaji proto neapolského krále požádal o erb panovníka, v jehož barvách bojovali poražení šampioni – „erb krále englického, totiž orla červeného v zlatém poli za tento kotel, kterýž na svém ščítu nesu“. Neapolský král souhlasil a Štilfrid „hnedky kázal kotel zetřieti a orla červeného v zlatém poli kázal malovati na své korúhvi i na svých všech praporcích“.
To je dost zvláštní. Znak těchto barev český stát nikdy neměl ani tu nikdy nevládl žádný Štilfrid. Dominantní český hrdina, ironicky překonávající reprezentanty celého světa a odměněný erbem, který nikdy nebyl.
Vítězíme nad celým světěm na vymyšleném hřišti a svým jednáním přímo demonstrujeme, jak moc fiktivní to hřiště je. A to je krásné.