Život vyhnal smrt

Ve svém projektu NOFOOD jste představovala „recepty“ na jídla, která si lidé vaří v dobách naprostého nedostatku potravin. Proč v něm nepokračujete?

Už během těhotenství jsem cítila, že nořit se do témat souvisejících s utrpením, smrtí a krutostí jedněch lidí vůči druhým není pro dítě absolutně prospěšné. Po narození dcery jsem číst a psát o hladovění, zvláště když se týkalo dětí, prostě nedokázala. Život vyhnal smrt.

Navíc jsem si vzala příliš velké sousto. V Polsku jedno přísloví říká: Čím hlouběji v lese, tím více stromů. Ukázalo se, že tohle téma je obrovské a není to úkol pro jednoho člověka, který navíc nemá patřičné znalosti historických či politických kontextů. Ráda bych v práci posléze pokračovala, ale ten projekt vyžaduje celý tým odborníků a nejlépe i odpovídající financování. Na webové stránce ­nofood.menu lze přidat vlastní recept, ale jsem otevřená i širší spolupráci.

Změnil se i můj přístup. Věřím, že pouhé ukazování prstem na aspekty reality, které nejsou v pořádku, nestačí k tomu, aby byl náš svět lepší. Potřebujeme naději, inspiraci a představivost, která poskytne modely dobra a především konkrétní nápady, jak svět zlepšit.

Vyrazila jste i přímo za hladovějícími komunitami po celém světě. Proč vám nestačily jen cizí výpovědi a zkušenosti?

Za prvé, nejlépe vnímáte, když se druhému díváte přímo do očí. Za druhé, říká se, že se o bolesti nedá mluvit. Když bolest zažíváte, nemůžete pořádně myslet, nelze o ní psát střízlivě. A když pomine, už si ji nepamatujete přesně. Věci přeměněné ve slova ztrácejí pravdivost hmoty. Alespoň tak to jako sochařka cítím. Ukazuje se ale i to, že o stravování lidí, kteří dlouhodobě nemají co jíst, vlastně nic nevíme. „Přitažlivější“ podoby hladu a spektakulární vyprávění prostor dostávají, příběhy vepsané do každodenního života vyloučených takové zastoupení nemají. Pokud tedy chcete zjistit, jak jídlo z hladu vypadá, nejlepší způsob je spatřit jej na vlastní oči a ochutnat ho. Dalším důvodem je skutečnost, že za hlad se lidé stydí. Ti, kteří ho zažívají, posléze trochu přikrášlují, „uhlazují“ realitu.

Přes miliardu tun naprosto poživatelného jídla se každý rok vyhodí. Vidíte nějakou souvislost mezi nyní populárními kuchařkami „zero waste“ a recepty z hladu?

Skandálnost plýtvání potravinami je ještě podtrhována skutečností, že hladu je dnes možné zabránit. Žijeme ve světě, jemuž vládne hodnota finančního zisku. Ničit potraviny se potom zdá správné a oprávněné, přestože lidé kolem nemají co jíst. Lidé často hladoví nikoli proto, že by jídlo nebylo, ale protože si ho nemohou dovolit.

Návody, jak jíst takzvané zbytky, jsou důležitým aspektem jak hladové, tak „zero waste“ kuchyně, v níž je cílem neplýtvat. V receptech, které jsem sesbírala, jsou zbytky někdy jediným materiálem, ze kterého se jídlo připravuje. Vězňové koncentračních táborů během druhé světové války například jedli bramborové slupky, dělala se z nich polévka nebo se jedly samotné, smažené nebo pečené. Upřímně, když si občas prohlížím populární časopisy a vidím články propagující „zero waste“ módu, vybaví se mi archivní noviny z dob druhé světové války. I krize se obléká do atraktivního hávu. A zajímalo by mě, zda tato móda, i když je ve své podstatě správná, neohlašuje příchod krize, na niž se svět teprve chystá.

Pokud problém globálního hladu nespočívá v nedostatku potravin, ale v tom, že se potraviny někde vyhazují a jinde pak chybí, není tedy hlad vlastně především politickou otázkou?

Převzít moc nad jídlem znamená převzít moc nad životem a lidmi. Jak může mít na zrno, semeno, tuto nejzákladnější formu života na Zemi, někdo patent, jak může patřit nějaké korporaci? A tím se vracíme k hodnotám, které se svět rozhodl vyznávat. Historik Yuval Noah Harari říká, že to, co má největší dopad na svět, jsou příběhy, které vyprávíme a kterým věříme. Při pohledu na technologie a možnosti, kterými moderní svět disponuje, je jasné, že hladovějící lidé jsou výsledkem přesně takových narativů, kterým kolektivně věříme nebo proti nimž se nebouříme. Narativů, jako je logika kontinuálního zisku, ekonomický růst, neoliberální hodnoty založené na egu. Jak říká ekologická aktivistka Joanna Macy, potřebujeme projít transformací z civilizace založené na ekonomickém růstu na civilizaci soběstačnou a udržitelnou.

Čtu právě jednu psychologickou knihu. A v ní se píše, že neuvěřitelně mnoho psychických problémů lze vyřešit, když změníme hodnotový systém a začneme primárně usilovat o lásku. Strach z nevýkonnosti se změní ve starost o druhé. Komplexy? Co s nimi, když se přestaneme srovnávat a vybereme si lásku? Podobně hlad není důsledkem nedostatku jídla, ale nedostatku lásky. Projekt NOFOOD ukazuje na konkrétních případech, jak se na talířích odrážejí politická a ekonomická rozhodnutí.

Projevují se v hladových receptech i kulturní odlišnosti?

Jídlo z hladu je samozřejmě velmi často odrazem kultury. Mnoho pokrmů mění svůj status v průběhu času nebo závisí na kulturních či historických podmínkách. Dobrým příkladem jsou humři – „mořští švábi“, kterými byli kdysi krmeni vězni, otroci a kočky a jež jsou dnes v mnoha částech světa považováni za luxusní produkt. V Massachusetts se prý služebnictvo vzbouřilo a vynutilo si změny smluv, aby nemuselo jíst humra častěji než dvakrát nebo třikrát týdně. Když jsem se s lidmi v Barmě bavila o tom, co se jedlo po cyklonu Nargis, katastrofě, s níž barmský režim odmítal lidem pomoci a ani nepřipustil účast zahraničních humanitárních organizací, bylo mi řečeno, že krabi se pak stali potravou z hladu. Tito tvorové mohou jíst i maso a ve vodě zůstalo mnoho nepohřbených lidských těl… Pojídání jejich masa tak bylo vnímáno jako kanibalismus. Krabi byli to poslední jídlo, které se jí, až když nic jiného není.

V syrských městech obležených vládními jednotkami lidé začali jíst kobylky. Je to výživný zdroj bílkovin, ale kobylky jsou v Sýrii považovány za havěť, která se tam mimo situaci extrémního hladu nikdy nedostala na stůl. V mnoha zemích jihovýchodní Asie je přitom konzumace hmyzu normou a cvrčci, sarančata a dokonce i švábi jsou chutnou svačinou prodávanou na trhu. V Evropě po druhé světové válce lidé vyřadili z denní nabídky mnoho produktů, které za války běžně jedli. Tyto produkty se teď vracejí na trh, a dokonce se stávají módními a drahými.

Lze si za podmínek všudypřítomného hladu vůbec zachovat nějakou důstojnost?

V nelidských podmínkách a situacích, které jsou často způsobeny představiteli státu, je skutečně zásadní si důstojnost zachovat. Vybavuji si, že jsem četla o muži, který ve snaze zachovat své lidství raději přestal jíst úplně a zemřel, než aby snědl něco, co by ho podle jeho přesvědčení obralo o důstojnost. Kupodivu šlo tehdy o oves, jímž se v jeho kultuře krmili koně.

Záleží třeba i na způsobu, jakým podáváme a jíme jídla. Přestože jsou jinak naprosto skromná, pomůže podávat je způsobem podobným „normální“ době. V Leningradu obleženém Němci měli lidé jen příděl tmavého chleba – vařili polévku ze střídky a z kůrek dělali řízky. Bylo pro ně podstatné jíst polévku a hlavní jídlo zvlášť, příborem z talíře. Jeden syrský uprchlík mi řekl, že v Medai jedí pouze slanou horkou vodu, do které si přidávají suchý syrský chléb, pokud jej tedy mají. Vždy ale jedí lžičkou z misky – jako by to byla opravdová polévka. Udržovat kulturu, každodenní rituály a možnost sdílet jídlo, to vše je pro lidskou psychiku velmi důležité.

Došlo někdy k tomu, že vaše zpráva o něčím hladu situaci změnila?

Touto otázkou se vracíme k tomu, proč jsem projekt přerušila. Stala jsem se matkou. Líbí se mi, že v angličtině může být „mother“ i sloveso, které znamená starat se, pečovat. Víc než kdy předtím teď chci, aby to, co dělám, mělo reálný dopad – aby se pečovalo o druhé. Podle mých zkušeností je jen málo situací, v nichž se umělecká nebo výzkumná práce promítá do přímého a měřitelného zlepšení lidského života. Jeden případ však zmíním. Během umělecké rezidence ve Francii jsem spolupracovala s jedním súdánským uprchlíkem, Anourem. Připravili jsme spolu instalaci inspirovanou skutečným přístřeškem, ve kterém Anour žil v uprchlickém táboře Dzungi v Calais. Na stole nechybělo ani „jídlo“, které Anour jedl při svém putování ze Súdánu do Francie. Instalace byla představena v provinciích severní Francie, kde má silnou podporu krajní pravice. Ředitel instituce, kde jsem na projektu pracovala, mi pak napsal, že instalace místním otevřela oči a začali do svých domovů přijímat uprchlíky.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.