Dělnický vůdce

„Se mnou musíte opatrně, já se trochu vymykám běžným soudům a nehodím se do žádné škatulky,“ odepsal někdejší ministr práce a sociálních věcí Petr Miller historiku Jakubu Šloufovi na žádost o knižní rozhovor. Rozhovor nicméně vznikl a kniha Poslední kovák – první ministr vykresluje Millerovy pozoruhodné životní osudy od komplikovaného dospívání přes profesní zakotvení v ČKD až po nečekaný politický vzestup v polistopadovém Československu a další peripetie, spojené s ekonomicko­-politickými proměnami. V rozhovoru se přitom prolínají témata politická i osobní, která dotazovaný popisuje s břitkou otevřeností. Dokáže být značně kritický k vlastní rodině i někdejším politickým souputníkům, ale umí popsat i vlastní nezdary a pochybení. Šlouf přitom zvolil „čapkovskou“, nepříliš konfrontační formu – dokonce se za pokládání některých otázek předem omlouvá. Dokáže však bývalého ministra nasměrovat k obecnějším tématům i při jeho vyprávění o předlistopadové době, kdy se Miller kromě krátkého reformního angažmá v závěru šedesátých let o politická a ekonomická témata podle svých slov příliš nezajímal.

Pohled zdola

Millerova cesta k dělnické profesi nebyla prosta paradoxů. Pocházel ze středostavovských poměrů a teprve tragická smrt otce a konflikty v náhradní rodině jej přiměly ke vstupu do kovodělnického učiliště. Právě touto „perspektivou zdola“ Miller odvypráví období státně socialistické diktatury. Jakub Šlouf se i ve svých historických pracích – například Spřízněni měnou (2016) nebo Praha v červnu 1953 (2021) – pokouší reflektovat období raných padesátých let a měnové reformy z pohledů potřeb, tužeb i zklamání dělnických kolektivů, jejichž zájmy se představitelé státního socialismu zaštiťovali. V rozhovoru mu tento náhled zprostředkoval přímo bývalý dělník a politik.

Miller přitom není nostalgik, což platí i pro jeho vztahy k reformním konceptům šedesátých let. Plány na implementaci „jugoslávského modelu“ a zavádění zaměstnanecké samosprávy podle něj vyvolávaly v dělnickém prostředí spíše rozpaky, neboť pod pláštíkem příslibů vedly k zachování stávající mocenské hierarchie. On sám se reformního vření účastnil jako člen závodní rady ROH. V posrpnovém období pak musel vyklidit pozice a v sedmdesátých letech žil po neblahých zkušenostech se znemožněním studia apolitickým životem. Období normalizace tedy líčí především prizmatem svých pracovních aktivit (které mu umožnily dobrou úroveň hmotného zajištění). Ačkoliv podle svých slov nikdy nebyl „stádním typem“, a v šedesátých letech se dokonce zajímal o soudobou filosofii a odebíral Literární noviny, s okruhem kolem Charty 77 se v další dekádě neseznámil. Otevřeně také přiznává, že hudba a prostředí hudebního undergroundu mu byly cizí v předlistopadové době stejně jako v letech postkomunismu.

Tátové a mámy v továrnách

V čele kolektivu průmyslových dělníků v listopadových dnech Miller stanul zřejmě díky kombinaci náhody, pragmatismu, vůdčích schopností a politické intuice. Ačkoliv je podle něho vysoká účast dělnictva na průmyslových stávkách jen jedním z „novodobých mýtů“, při posuzování jeho historické role dělnictvu přisoudil určující úlohu. „Všichni soustředí pozornost převážně na herce a studenty. Ale studenti nemohli ten konflikt rozhodnout, protože jsou přechodná skupina bez skutečného ekonomického vlivu. Byli to jejich tátové a mámy v továrnách, kteří jim dávali jistotu, že se mají kam vrátit, až dostanou přes držku (…) Teprve pokud dostanete do ulic rodiče a jejich symboly, teprve pak můžete přesvědčit politickou moc o tom, že vás musí brát vážně,“ líčí Miller svůj pohled na soudobé mediální prezentace listopadového příběhu. Jeho slova vyznívají možná provokativně a poněkud jednostranně, zůstává ovšem skutečností, že perspektiva dělnických kolektivů, včetně jejich aspirací a nadějí, příliš reflektována nebývá, a to ani v publikaci Labyrintem revoluce (2003) Jiřího Suka, která se jinak politickému kontextu společenské změny obšírně věnuje.

Miller posléze vzpomíná na krátké období ministerského působení ve vládách Mariána Čalfy, kdy se těšil nemalé popularitě. Velmi brzy se ovšem svými názory na provedení ekonomické transformace začal odlišovat od neoliberálního kursu, představovaného Václavem Klausem nebo Vladimírem Dlouhým. Zatímco o prvním z nich vypráví rozšafné historky, Dlouhému nemůže přijít na jméno coby normalizačnímu oportunistovi, který rychle vplul do vod divokého kapitalismu. Vstup do politiky pro Millera znamenal ztrátu kontaktu s dělnickým prostředím, které podle něj strádalo v důsledku transformace. Nevyšel mu ani pokus dostat se do vedení obnovené sociální demokracie, která měla zájmy znejistělých vrstev reprezentovat. V této souvislosti se dočítáme o zákulisních bojích s Milošem Zemanem a Stanislavem Grossem, jejichž vztahy nakonec vyústily v otevřené nepřátelství.

Když z „vysoké politiky“ Miller odešel, jeho kariéra pokračovala v Junkově koncernu Chemapol Group, ČEZu nebo na ministerstvu kultury. V roce 2014 měl kandidovat za hnutí ANO do senátu, podle Millerových slov však jeho nominaci na Zemanovu výzvu Andrej Babiš překazil. Těmto choulostivým tématům se však Šlouf snaží vyhýbat a zpovídaného exministra se raději příliš nedoptává. To se týká i Millerových aktivit ve Spolku pro podporu Pomoraví, podporujícího bizarní megalomanský projekt kanálu Dunaj–Odra–Labe.

Muž rozporů a paradoxů

Millerův životní příběh jistě vyvolává nemálo otázek. Jak sám napsal v citovaném dopise Jakubu Šloufovi, jednoznačným schématům se vzpírá. Miller je mužem rozporů a paradoxů. Jistý individualismus a technokratický přístup se v něm snoubí se sociální citlivostí, a to především ve vztahu k dělnickému prostředí, z něhož vzešel. Mnohem menší pochopení naopak projevil pro romskou komunitu, jejíž problémy musel ve své ministerské pozici řešit. Ačkoliv o svých schopnostech Miller nepochybuje, dokáže reflektovat i pomíjivost své politické dráhy, která vrcholila v časech Občanského fóra. Slyšíme však i hlas jisté neuspokojenosti: „Zajímavé je, že mnoho politiků, kteří se tehdy se mnou nemohli v popularitě rovnat, například Petr Pithart či Pavel Rychetský, se v politice udrželo do posledního dechu. Zatímco my, kteří jsme zpočátku táhli to Občanské fórum a dodávali mu hlasy, jsme skončili. Já žiji tady na tom hausbótu ze sedmdesátých let. Často se ptám, co by se bývalo stalo, kdybych svou popularitu uměl v politice zúročit, kam bych to býval dotáhl.“

Autor je historik.