Někdy se zapomíná, že proslulý Masarykův výrok „státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“ pochází z jeho abdikačního prohlášení. První československý prezident jím nabádal své pokračovatele k udržování odkazu heroického období protirakouského odboje, které se stalo zakládajícím mýtem první republiky. Zpravidla zapomínáme i na to, že ačkoli část dnešní Ukrajiny byla po dvě dekády součástí našeho státu, na jeho identitě se nijak výrazně nepodílela. Tehdejší Podkarpatská Rus byla spíše jakýmsi československým „Orientem“ a v naší historické paměti nevyvolává o nic větší vědomí sounáležitosti než o poznání delší soužití se západní Haličí v rámci rakouské monarchie. Neúspěch pokusů o založení samostatného ukrajinského státu ukazuje, že po první světové válce státy nevznikaly ani tak z ideálů, jako z rozhodnutí vítězných velmocí. I proto bylo československé 20. století méně obtížné než to ukrajinské, jemuž se věnuje toto číslo. V době ruské agrese na Ukrajině se historie stává další frontou války a tváří v tvář bujení různých „pravd“ je těžké ubránit se předsudkům a zjednodušením. Kremelská propaganda dnes opakuje tezi o neexistenci ukrajinského národa postulovanou už v době samoděržaví a zároveň se pomyslná hranice „Západu“ posouvá až kamsi za Kyjev. Namísto přihlížení střetu různých mýtů bychom měli přistoupit na to, že minulost bývá často nejednoznačná, že doboví aktéři berou zavděk těmi stavebními kameny vlastní identity, které mají k dispozici, a že na rozdíl od aktuálních konfliktů si v dějinách strany vybírat nemusíme.