Letošní bienále documenta 15 v německém Kasselu je plné vzrušení. To namnoze souvisí s tím, že se vedení umělecké přehlídky tentokrát rozhodlo svěřit přípravu akce indonéskému kolektivu ruangrupa, který za organizující princip zvolil takzvaný lumbung. Jde o pojem odkazující k indonéské tradici, podle níž se přebytky rýže ze sklizně dají do obecní sýpky, kde jsou k dispozici všem členům společenství. Podle tohoto principu mohli oslovení umělci zapojit další účastníky, takže se na výsledné podobě documenty 15 podílelo několik set tvůrců, kteří většinou nepatřili k západnímu kulturnímu okruhu. Ze „sýpky“ německé finanční podpory si tedy nabrali po celém světě. A jednotlivé instalace jako by říkaly: Pro svou plnou sýpku nevidíte prázdné sýpky ostatních! Vyznění bienále, na němž se bedlivě kontrolovaly ne zrovna levné vstupenky, tak bylo až sarkastické. Mnozí recenzenti sice nadšeně chválili opravdu velkorysé prostory určené dětem, už ale přehlíželi, že je to sakra drahá herna. Poměrně subverzivní ladění celého bienále ještě zdůraznila nenápadná součást jedné expozice tematizující skutečnost, že během documenty v Kasselu prudce vzroste doma provozovaná prostituce, neboť se po ní výrazně zvýší poptávka. A to je podle mne daleko větší skandál než údajně antisemitské dílo, které nakonec muselo být z přehlídky odstraněno. Jsem zvědavá, co se stane během následujících pěti let do dalšího ročníku: vedení documenty udělalo několik odvážných kroků, aby opustilo místy pokryteckou bublinu elitního umění. Otázkou je, zda to přehlídce zlomí vaz, anebo dostane šanci pokračovat v nastoupené cestě – a příště třeba otevřít bienále těm méně majetným zdarma. Možnost zeptat se v návštěvnickém centru, jestli tam někdo nenechal vstupenku navíc, totiž nestačí.