Autory a autorky současného Donbasu nespojuje pouze válečná zkušenost, ale také potřeba dát hlas přehlíženým obyvatelům a zachytit symbolickou geografii specifického regionu. Znovu se potvrzuje, že literatura může být nástrojem marginalizované kultury i obranou proti kolektivní amnézii.
Opomíjený východní okraj Ukrajiny se dostal do centra pozornosti po vypuknutí konfliktu s Ruskem v roce 2014. Válka podnítila i potřebu literárně zachytit symbolickou geografii regionu, který se rychle mění ve spálenou zem. Texty spisovatelů a spisovatelek Donbasu nespojuje pouze traumatická válečná zkušenost, ale také snaha propůjčit hlas místním lidem. Válka v jejich dílech neničí jenom lidské životy, ale také jednu osobitou krajinu; příběh války není univerzální, ale zůstává pevně zasazen do konkrétního prostoru, který se vyznačuje dvěma hlavními rysy: periferním postavením na pomezí dvou kulturních celků a převážně industriálním charakterem. Spolu s válkou pak vyvstávají otázky po individuální i kolektivní identitě obyvatel Donbasu a jejich vztahu ke zbytku Ukrajiny i k vlastní minulosti.
V básních Ljuby Jakymčuk nebo Oleksije Čupy, románech Vladimira Rafejenka a Serhije Žadana či povídkách Olafa Clemensena hraje důležitou roli paměť jako konstitutivní prvek společenství. Ve světě, který v důsledku válečného konfliktu doslova mizí před očima, dochází k jakési společenské amnézii a literatura slouží jako prostředek v boji proti ní. Paměť má ovšem i protestní charakter. Je nástrojem marginalizované kultury, protiváhou k historii, jež je spojena s mocí, imperialismem a útiskem. Literatura je tedy alternativou poskytující hlas těm, kterým ho historie odebrala.
Důležitým nositelem kolektivní paměti jsou podle teoretika Jana Assmanna artefakty zpředmětněné kultury. V kontextu literárního Donbasu můžeme sledovat jejich desémantizaci: pomníky se rozpadají, znaky se vyprazdňují, symbolicky strukturovaný prostor se proměňuje ve shluk odosobněných míst. V topografii regionu stále více převažují tranzitní „ne-místa“ (dopravní prostředky, nádraží, veřejná prostranství a hotely), která antropolog Marc Augé charakterizuje jako nesymbolické prostory, jež v sobě neintegrují minulost. Jejich příznaky jsou přechodnost, provizornost a efemérnost, na rozdíl od míst paměti, jež se pojí se setkáváním, komunikací a živým jazykem.
Haldy
Román Serhije Žadana Internat (Internát, 2017) je právě putováním ne-místy. Jakmile protagonista Paša opustí rodný dům, dostane se do spirály prostorů bez paměti a bez identity. Střídavě se ocitá v autobuse, v motelu, v taxíku, na nádraží, na vojenském checkpointu, v internátu či nemocnici. S lidmi, se kterými se zde potkává, nenavazuje hlubší kontakt, jednotlivci se na svých cestách pouze míjejí. Ve válečných podmínkách se nicméně tato přechodná, tranzitní ne-místa mění v trvalá útočiště. Literatura má přesto moc – v opozici k dominujícím ne-místům – uchovávat kolektivní paměť, její scénou se však v industriálním Donbasu stávají především doly, šachty, haldy a jiné symboly hornické práce. Z monumentalizujícího obrazu komunistické propagandy, který tvořil dominantní metaforu regionu za časů Sovětského svazu, se ovšem tyto emblémy proměňují v místa paměti intimní, privátní a lokální.
Snad nejdůležitějším artefaktem utvářejícím industriální krajinu jsou haldy. Navracejí se v mnoha podobách, splývají s jedinci, mohou být předmětem až intimních tužeb a spouštějí řetězce vzpomínek. V básnické sbírce Abrykosy Donbasu (Meruňky Donbasu, 2015) Ljuby Jakymčuk nabývá nevlídná industriální krajina přívětivých, antropomorfizovaných až mytizovaných rysů a prolíná se se svými obyvateli v jednom tepajícím organismu. V textech Olafa Clemensena (Lito-ATO, 2015) se v útrobách výsypek ukrývají „hrdinové práce“ a dávní Skytové, kteří obdobně jako blaničtí rytíři mají zachránit svou zem, až jí bude nejhůře. Neživá hrouda, odpad, jehož vršky se rytmicky vlní na horizontu stepi, se mění v monument hrdinné kolektivní paměti. Mýtus o bájných válečnících je tak lokalizován ne do majestátní hory, ale do hromad suti, které se v této krajině stávají dominantou, k níž se konstruování identity tamních obyvatel vztahuje.
Kde rostou meruňky
Významným toposem se ale stávají i ryze přírodní objekty. Ljubov Jakymčuk vymezuje hranice své vlasti meruňkami: „Tam, kde nerostou meruňky, začíná Rusko.“ Voják z Clemensenovy povídky najde opuštěný meruňkový sad, jehož vůně „přebíjí dokonce i zápach letní krve i zápach samoty i pachuť spálených domů i strach z nepřítele, ze smrti“, zapomíná na válku a navrací se do dětských let. Plní meruňkami svou vojenskou helmu, kráčí po rozpálené srpnové ulici a peckami se strefuje do imaginárních nepřátel, „jako u své babičky před pětadvaceti lety“.
Nad pamětí zpředmětněné kultury má na Donbasu převahu paměť krajiny. Významy, s nimiž se obyvatelé kraje identifikují, se nejčastěji zpřítomňují skrze smyslové vjemy. Nedostatek institucionalizovaných kulturních artefaktů, na nichž by mohla vyrůstat donbaská identita, nahrazuje intimní vztah k bezprostřední každodennosti. Sounáležitost s tímto regionem proto není snadné zpřetrhat prostým importem kulturních statků a symbolů, jak se o to pokoušejí okupační síly v Rafejenkových Dlouhých časech (2017, česky 2019). Kolektivní paměť tak vzdoruje historii konstruované a vnucované vnější mocí.
Zobrazovanou desémantizaci prostoru v důsledku válečného konfliktu neustále vyvažuje snaha o vytyčení symbolické geografie kraje skrze básnickou imaginaci. Literatura v tomto smyslu plní dvojí roli. Není jen svědkem eroze paměti, ale má také aktivizační charakter. Vzpomínání na předválečný stav má často podobu vizuální konfrontace s novou realitou. Paměť se pokouší překreslit viděné. Vypravěč Internátu se snaží přivlastnit si prostor bez paměti a bez identity tím, že ho připodobňuje ke známým věcem, že obrazy zbavené smyslu sémanticky „dopisuje“. Obrazotvornost bojuje proti mazání míst paměti a jejich proměně v ne-místa.
Rekonstrukce katastrofy
Literární kronikářství je tedy dvojaké – dokumentuje, ale také vytváří, pomocí imaginace rekonstruuje ztracenou minulost. Z rozvalených zdí, ohořelých stromů a jiných materiálních stop vyrůstá svět představivosti. Fragmenty skutečnosti – „skici, náčrty, narážky, vzpomínky, nebo alespoň stín“ – dávají naději na budoucí znovunalezení vlastní paměti.
Místem zapomnění je ovšem i samotný jazyk, který přestává být schopen vypovídat o realitě a stává se pouhou matérií, tříštící se „jako březnový led (…) na mnoho těžkých, ostrých úlomků“. Minulost asociovaná se zapisováním, uchováváním na papíře a mezilidským kontaktem je konfrontována s němou přítomností. Dezintegrovaný jazyk, po výbuchu „rozházený po stepi“, se ale básnickým gestem skládá zpět do slov: „Š – jako hedvábné nitky větru zapletené ve stromech/ R – hučí jako turbína letadla/ Á – křikem rozevřená ústa/ M – bez přestání volá mámu: máma, kde je moje máma?“ čteme v básni Ljuby Jakymčuk.
Vzpomínání na katastrofu probíhá – podle literární teoretičky Renate Lachmann – nikoliv jako rekonstruování katastrofy samotné, ale stavu, který jí předcházel, sémantického řádu, jenž byl náhlým zásahem rozmetán a zničen. Literatura si dobrovolně špiní ruce a v hromadách sutin hledá ostatky zmizelého světa. Ačkoliv není schopna zhojit šrámy a jizvy způsobené válkou, může v nich alespoň držet prst.
Autorka je komparatistka.