Kresba Silvie Vavřinová
„V Británii už je tak horko, že by mohla sebe samu kolonizovat,“ sděloval jeden mem z letošní červencové vlny vedra. Jedním z hlavních argumentů, proč tvůrci největšího koloniálního impéria moderní doby považovali místní obyvatele Indie a dalších jižních zemí za oprávněný objekt své nadvlády, bylo totiž tvrzení, že jsou kvůli horku líné povahy a neschopní bystrého, racionálního myšlení. Nedokážou si vládnout, takže to břemeno za ně musí na sebe vzít bílý muž.
Krize, ve které náš svět už naplno vězí, má mnoho podob. Jednou z nich je problém dekolonizace. Po odchodu koloniální velmoci se nikdy a nikde věci nevrátily do stavu, jaký zde byl předtím; nemohly navázat na přerušený autonomní vývoj a ekonomické podmanění bývalých kolonií pokračovalo. Neoliberální globalizace na věci samé nezměnila vůbec nic, ale navodila u liberálních elit bývalého Západu přesvědčení, že dekolonizace už je hotová, protože svět je spojen v jediný celek, v němž si každý může dělat a myslet, co chce, a všichni se navzájem obohacují svobodným cestováním. Ve skutečnosti se ale vytvořila jen postmoderní diskursivní fikce a nebere se v úvahu, že svět idejí se nevznáší nad ekonomickou a politickou realitou, nýbrž je jí podmíněn. Jedna aktuální srážka s tímto faktem nastala na nejprestižnější světové výstavě současného umění documenta 15. Měla by stát za pozornost i těm, které svět výtvarného umění jinak nezajímá.
Jako kurátorský subjekt letošního ročníku byl vedením vybrán indonéský umělecký kolektiv ruangrupa, který vystavil práce asi 1500 výtvarníků a výtvarnic. Výběr se děl nehierarchickým, kolaborativním způsobem indonéského principu lumbung – každý pozvaný umělec mohl přibírat další tvůrce. Podobně jako samotná documenta odmítá kolektiv používat velké písmeno na začátku svého jména, aby se vymanil ze závislosti na hierarchickém systému evropské nadvlády. Kasselská výstava je úspěšná v tom smyslu, že tím dává najevo svou exkluzivitu – znalci poznají, že jde o apropriaci avantgardistické typografie třicátých let minulého století. Dekoloniální gesto Indonésanů ale neuspělo. Nepodařilo se mu magicky změnit realitu a od eurocentrického myšlení se odpoutat.
Provokace k modernímu i současnému umění a jeho marketingu sice neoddělitelně patří, zdá se ale, že ta aktuální se vymkla pořadatelům z rukou. Na prominentním veřejném místě na náměstí byla v Kasselu vystavena obrovská malba Lidová spravedlnost od radikálního indonéského kolektivu Taring Padi, který vznikl po pádu Suhartovy diktatury před koncem 20. století. Jedna z karikaturních figurek nepřátel indonéského lidu na malbě má podobu antisemitského stereotypu pejzatého bohatého žida, kterou dobře známe z vizuální kultury celé Evropy před rokem 1945 (českým zpracováním tématu se nedávno zabývala výstava a kniha týmu Evy Janáčové a bylo mu věnováno téma A2 č. 24/2021). Ačkoli byl obraz od svého vzniku před dvaceti lety opakovaně vystavován v různých zemích, je celkem pochopitelné, že si zmíněného karikaturního vyobrazení veřejnost všimla teprve v Německu a že to zde vyvolalo rozruch. Ten vedl k vyšetřování kurátorů a také zahalení a nakonec i odstranění díla.
Komplikace celé kauzy jsou však mnohovrstevné. Aféry se chopily pravicově konzervativní i fašizující kruhy jako argumentu proti dekolonizačnímu étosu documenty 15 a v důsledku může být do budoucna ohroženo veřejné financování akce. Spolu s další figurkou obrazu, která znázorňuje jako jednoho z reprezentantů tajných služeb prase s odznakem Mosadu na čepici, se karikatura stala předmětem útoků na palestinské umělce a na podporovatele hnutí BSD, vzdorujícího okupační agresivitě státu Izrael. Útoky proizraelských aktivistů, kteří účelově směšují antisemitismus s legitimním odporem proti rasistické a autoritářské politice izraelských vlád, se navíc objevily už před zahájením výstavy. Potřebnému pečlivému rozlišování nepomohly reakce ruangrupy, jejíž představitelé se bránili figurou defaultní nevinnosti kolonizovaných s tím, že antisemitismus do Indonésie přinesli kolonizátoři. Nakonec použili dokonce i oblíbený úhybný manévr umělců, kteří vstoupí do politiky a pak se diví, že se stali obětí politického zásahu, když se odvolávali na neoprávněnost jakékoli cenzury umění.
Věc se stěží podaří vyřešit navyklými postupy. Otázky, které kauza nastolila, jsou ve skutečnosti dalekosáhlé. Patří i draze zaplacená historická sebereflexivita a sebekritika do arzenálu západního myšlení, které nesmíme koloniálním způsobem vnucovat lidem na jiných kontinentech? Jak daleko to má k úvaze o tom, že takzvaná lidská práva nejsou univerzální, a tudíž není legitimní, aby Evropa požadovala jejich dodržování například po Číně? A co práva a rovnost žen, co Tálibán a jeho institucionalizovaná misogynie? Ostatně, je Izrael opravdu „euroamerickým státem“, jak sám tvrdí, a není spíše sám jednou z podob neevropské, nábožensky fundamentalistické společnosti, fungující na základu rasové identity? Myslí a jednají jako kolonialisté vždy bílí Evropané? V aktuálním sporu se objevil i argument, že antisemitská karikatura v Indonésii míří zástupně na Číňany. Vypadá to zkrátka, že dnes už nevystačíme s dosud používanými schématy viny a neviny kolonialismu a eurocentrismu a že se budeme muset odvážit vykročit ze světa subtilní a přesné intelektuální analýzy. Globální postmoderní liberalismus ostatně brzy ztratí své zázemí. Podle systémových teoretiků se globální dodavatelské řetězce po narušení pandemií už nevzpamatují a nezačnou znovu fungovat, protože kvůli monopolizaci nadnárodních koncernů ztratily flexibilitu, kterou při své extrémní komplexnosti vyžadují. Vypadá to, že globalizace trhu s potravinami bude první obětí nového klimatického režimu, který už nyní způsobuje neúrody, sucho a války o zdroje.
Výtvarné umění tady, zdá se, aspoň mimoděk plní svou společenskou roli, když názorně ukazuje rizika hlubokého nedorozumění, které se nečekaně objevuje tam, kde jsme se domnívali mít diskursivně jasno a věděli jsme, kde stát, abychom měli morální převahu nad kolonizátory. Pod politickým konfliktem se totiž skrývá ještě jedna otázka, kterou si nelze před vystavenými exponáty neklást. Je to, čemu říkáme kvalita umění, univerzální hodnota? Co když i to je jen eurocentrický konstrukt, který nemá z hlediska neevropských kultur jiný smysl než utlačovat autochtonní tvořivost a ne-moderní vztah ke světu? Nestane se Evropa naopak tím, kdo potřebuje být poučován, aby se dokázala vrátit například k respektu vůči nehumánním formám života? Nepřestává nejrespektovanější velká akce světa umění produkovat kritéria kvality? Co bude na documentě 16 za pět let?
Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.